text kay buriánek

foto getty images, epitaph records

Punk mezi Ikeou a masovými kuličkami

Refused jsou legenda. Nejenom pro lidi pohybující se uvnitř komunity znalců punkového žánru, ale díky jejich tvrdohlavosti měnit nastavené hudební parametry i vně. Rozhovor Headlineru se zpěvákem Dennisem Lyxzénem začíná překvapivě fotbalem a končí nepřekvapivě polemikou, co znamená punk rock v roce 2015.

Známe se roky a jeho další powerpopová new wave kapela INVSN je v Praze populární, takže udělat s ním rozhovor bylo na místě z řady důvodů. Tím hlavním jsou ale legendární švédští Refused. Rozpadli se během prvního amerického turné na sklonku roku 1998. Přesto se stali kultem, stejně jako jejich deska The Shape of Punk to Come (1998) jedním z nejdůležitějších alb posledních třiceti let. Znovu se dali dohromady původně jen kvůli koncertu na americkém festivalu Coachella, ale nakonec hráli celý rok 2012. Velmi záhy se rozhodli, že chtějí jako kapela fungovat dál a navázat tam, kde přestali – novým materiálem, kterým je aktuálně vydaná deska Freedom.

Jak je, Dennisi?

Fajn. Zrovna jsem přišel z fotbalového tréninku.

A jak se vám dneska trénovalo?

V pohodě, musím říct, že jsem nebyl v životní formě, ale ustál jsem to. Čekají nás poslední dva zápasy, ve čtvrtek a v neděli, a potom budu mít na měsíc od fotbalu volno.

Počkejte, to není jenom čutání s kámoši? Vy opravdu regulérně hrajete fotbal?

No jasně. Hrajeme pátou švédskou divizi. Je to reálný fotbalový tým, máme tréninky dvakrát do týdne, jeden, až dva zápasy týdně. Je to real deal.

Chceme zase hrát, skládat společně, točit desky, tvořit

Tomu nerozumím. Jak zvládáte být v Refused a ještě k tomu hrát ligový fotbal?

Všechno se podřizuje fotbalu! Ne, vážně, třeba teď v pátek hrajeme s Refused na jednom velkém švédském festivalu. Máme letět už ve čtvrtek večer, jenže já mám ve čtvrtek večer utkání. Takže letím až v pátek ráno.

Takže vy normálně preferujete fotbal před kapelou?!

No, skoro to tak vypadá, co? Berte to takhle, celý můj život je jeden dlouhý, kreativní proces. Umění, hudba, politika. A hrát fotbal je přesný opak. Nemusíte přemýšlet. Tedy musíte, ale jinak. Navíc je to skvělá a nenásilná cesta, jak se udržovat v kondici. Miluju fotbal, protože na hodinu dvě se nemusíte soustředit na nic jiného než na hru. Skvělé. Když jsem byl mladý, tak jsem samozřejmě sporty nesnášel. Tam, odkud pocházím (Umeå, pozn. autora), hrají všichni fotbal a hokej. A protože jsem byl jiný, byl jsem punkový spratek, tak mě pochopitelně všichni nesnášeli. A já je, i s jejich debilními sporty. Jenže mě hodně bavilo sledovat fotbal. Máme ve Švédsku jednu takovou ligu, kde nemusíte mít jako hráč licenci. Je to sedm na sedm, hra je dlouhá čtyřicet minut. Můžete klidně postavit tým se svými kamarády a začít hrát. To jsem dělal nějakou dobu, ale nestačilo mi to. Pořád jsem si říkal, že chci zkusit hrát opravdický fotbal. Takže jsem začal trénovat v jednom divizním týmu a po pár měsících, ve věku třiceti osmi let, jsem hrál svůj první opravdický fotbalový zápas!

Fotbal je zjevně velké téma, jenže Refused vyšla na konci června po dlouhých letech nečinnosti nová deska Freedom. Znamená to, že jste jako kapela zpátky a zcela funkční?

To je plán. Když jsme se dali v roce 2012 znovu dohromady, bylo skvělé být na rok zase jako Refused a hrát všechny ty songy z dřívějška, ale nebylo to zamýšlené jako reinkarnace. Teď ano, chceme zase hrát, společně skládat, točit desky, tvořit. Takže ano, jsme zpátky jako kapela.

To je dost šílené…

Je, viďte? Lidé končí tak ve třiceti pěti s tím, že jsou na fotbal moc staří. Víte, co je ještě srandovnější? Protože jsem fotbal nehrál jako dítě vůbec, tak se pořád učím. A moji spoluhráči žárlí, protože jsem sezónu od sezóny lepší. A oni horší. Protože většina z nich to hraje od svých devíti, deseti let až doteď a já jsem vlastně zrovna začal.

A chodíte ještě cvičit, abyste byl v kondici pro fotbal i pódium?

Ne, jen trochu doma. Stačí mi, že jsem třikrát týdně na hřišti a kvůli kapele mám ještě jógu.

Není to trochu zvláštní po takových letech? Byli jste spolu mezitím nějak intenzivně v kontaktu?

Musím přiznat, že je to trochu divné. Bylo to nepřirozené v ten první moment, kdy jsme se rozhodli do toho jít. A potom stejně i to znovunastavení, zjišťování, co znamená být zase kapelou na plný úvazek. Návrat v roce 2012 byl jednodušší, protože to bylo svobodné rozhodnutí udělat roční epizodu koncertů a pak se vrátit zpátky ke svým životům. Tohle je jiné. S Davidem (bubeník, pozn. aut.) jsme byli v kontaktu neustále, s ostatními téměř vůbec. Ale David byl zase v kontaktu s těmi dalšími. On je ten typ člověka, co udržuje všechny vztahy neustále funkční, je ten pavouk v síti, od kterého se rozbíhají nitky ke všem ostatním.

Kdo byl iniciátorem toho začít společně zase také skládat, vy?

Ne, já jsem byl naopak ten poslední na palubě. Kris, David a Magnus spolu měli další kapelu. Instrumentální, hodně divnou. Právě někdy v průběhu roku 2012 mě Kris požádal, jestli bych nechtěl zkusit do některého jejich songu udělat zpěv. Souhlasil jsem a najednou Kris povídá: Počkat, a co kdybys je nazpíval všechny. Možná to jsou songy Refused, jenom o tom ještě nevíme. Oni na tom materiálu pracovali asi rok a půl před reunionem, takže tu myšlenku nosili nějakou dobu v sobě, bavili se o tom a jednoho dne přišli za mnou, jestli chci být součástí nového alba Refused.

Chtěli jsme organický a špinavý zvuk, ale zároveň i zvukovou architekturu a jistý řád

To znamená, že materiál na ně už vlastně částečně existoval. Měnili jste ho hodně?

Moc ne. Na desce jsou tři věci, na kterých pracovali ještě předtím, než jsem byl přizván já – Elektra, 366 a Destroy The Man. Poslední zmiňovaná je vlastně skoro stejná jako jejich verze, skladby Elektra a 366 se změnily celkem dost, aby do nich mohl být zasazený zpěv a fungovaly víc jako songy Refused. A pak měli samozřejmě spoustu dalšího materiálu, který mi přehráli. Ze začátku jsem byl dost skeptický, částečně kvůli naší historii a také protože jsem měl a pořád mám svoje vlastní kapely. Neviděl jsem cestu, jak by to mohlo koexistovat s AC4 a hlavně s INVSN. Ale potom zvítězila má velká zvědavost, protože jsem si uvědomoval, že to je šance zažít zase něco vzrušujícího. Ale fakt je, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem řekl ano.

Zajímavá věc je, že Freedom zní jako deska Refused, ale v mnoha momentech naopak ne, jako by se v ní promítaly věci, které by od vás někdo jenom těžko očekával. Je to proto, že jste spolupracovali s producentem Nickem Launayem a na některých věcech s Shellbackem?

Ne, nemyslím si. Shellback pracoval na dvou věcech, a to hlavně proto, že je velký fanoušek starých Refused a chtěl, aby zněly jako staří Refused. Neměl zájem dělat nic inovativního. Naopak naše intence v kreativním procesu byla na každé desce naprosto transparentní. Inovace, neustálé posouvání. Proto zní The Shape of Punk to Come tak, jak zní. Takže naše ambice s Freedom byla udělat

Jak jste na něj přišli?

Nick dělal pár věci pro moji současnou kapelu INVSN. Produkoval několik skladeb, tak jsme se poznali. A když pak byl na našem koncertě, říkal, že by se mnou chtěl dělat znovu. Tak mu říkám, že mám ještě jeden takový projekt… Kapela pochopitelně znala jeho práci pro Nicka Cavea, Grinderman i Arcade Fire. Dali jsme si schůzku a bylo rozhodnuto. Protože on je skvělý.

Vaše předchozí album The Shape of Punk to Come má status jednoho z nejinspirativnějších nejenom v žánru. Jak se skládá nový

desku, která bude znít jako my, ale se stejnou mírou otevřenosti a vstřícnosti k experimentování bez bariér a předsudků, jak jsme to udělali na posledním albu. Samozřejmě, ten zvukový overal má co dělat s Nickem Launayem a způsobem, jakým pracuje. Proto jsme si ho také vybrali jako producenta. Chtěli jsme organický a špinavý zvuk, ale zároveň i zvukovou architekturu a jistý řád.

materiál s vědomím, že je téměř nemožné minulou desku překonat?

Předně, tohle není přístup, který by mohl fungovat. Současnost, to je jiné místo, jiný čas i jiné okolnosti. Když vznikaly skladby na Freedom, nezohledňovali jsme a nehledali reference v minulosti, kdy jsme tvořili The Shape of Punk to Come, ale zajímalo nás, co se děje v místnosti, kde jsme hráli, zkoušeli a nahrávali. Ten moment je inspirace. A já doufám, že lidé se budou dívat na Freedom jako na pokračování The Shape of Punk to Come právě v těch časových souvislostech. A že třeba pro ně jednou bude mít podobnou prověřenou hodnotu jako The Shape of Punk to Come.

Stejně si ale nemyslím, že by Freedom mohla, nebo měla být jakkoli revoluční deska, která by jakkoli pozměnila hudební historii. Lidem se bude líbit, protože to je poctivá, solidní rocková deska s dobrým zvukem a super riffy.

Ano, musím souhlasit, je to dobrá a kvalitní deska, přesně v tomhle významu...

Navíc to není něco, co si pustíš k vaření jako zvukovou kulisu. Vyžaduje několik soustředěných poslechů a to mě na ní baví. Miluju hudbu, která má několik vrstev a její komplexnost doceníte až teprve v momentě, kdy všechny ty vrstvy objevíte a prozkoumáte. Protože to je výzva a vyžaduje vaši spolupráci.

Festivaly jsou jiné médium, které vyžaduje jiný přístup

byli Faith No More. Takže my máme trochu podobný příběh – nejdřív jsme hráli divný hard core a pak se z nás stala rocková kapela Refused.

Tohle je možná trochu citlivé téma, ale proč jste vyhodili původního kytaristu Jona Brännströma? Četl jsem jeho prohlášení a je poměrné hořké…

Ano, to je a já mu celkem rozumím. Jon byl v kapele dlouho, podílel se na všech našich zásadních deskách. Ale nechtěl investovat do Refused tolik, co my ostatní. Nebavilo ho jezdit turné, hrát živě koncerty. Je to lékař. Takže to rozhodnutí muselo přijít a přišlo velmi racionálně a bez zbytečných emocí. Jasně že nebyl nadšený, když jsme mu řekli, že chceme pokračovat dál a bez něj. Ale zmíněné prohlášení napsal až po roce. Zřejmě v něm to zklamání dozrálo. Nemám mu to za zlé. Lidé nás můžou soudit, ale neznají všechny souvislosti. Mezi námi, už to bylo celé hodně otravné. Ale myslím, že i tak jsme se zachovali korektně, dokonce jsme nechali jeho text viset na našich facebookových stránkách, aby si lidi mohli sami udělat vlastní názor na celou situaci.

A jaké byly reakce?

Zvláštní. Bylo kolem toho hodně vášnivých debat na internetu, protože lidé rádi tyhle věci řeší v anonymitě sítě, diskuzních fór a vláken na Facebooku. Ale když došlo na koncerty, jeden jediný člověk to nekomentoval! To samé je s jeho neúčastí na Freedom.

Jako předkapelu si vás vybrali Faith No More. Máte k nim nějaký vztah?

Ani ne. Mike Pattona jsem několikrát potkal, je to fajn chlápek. Ale jinak je to divné, protože to budou velké arény. Oni nás poptávali už několikrát, ale vždycky jsme zdvořile odmítli. To není naše ambice, my nejsme arénová rocková kapela. Ale fakt je, že zrovna tahle kapela je superdivná. Nejdřív hrála zvláštní alternativní rock a najednou z nich

Jste teď v situaci, kdy hrajete převážně velké festivaly jako jedni z headlinerů. Co vy osobně preferujete – tohle, nebo menší zpocené kluby?

Menší zpocené kluby, samozřejmě. Tak jsme vyrůstali, tam se cítíme doma a většina hudby, kterou máme rádi, je definována přesně pro tohle prostředí. Pro místnost s pěti sty lidmi, kteří spontánně reagují a sdílejí stejné emoce. Festivaly jsou fajn, protože díky nim se k nám mohou dostat i lidé, kteří by jinak sami od sebe na náš koncert nešli. Ale je to jiné médium, které vyžaduje jiný přístup. Naštěstí to není nutná volba a můžeme hrát obojí, festivaly i menší kluby.

Znamená to asi, že když je hudba dobrá a mluví sama za sebe, není důvod, proč by fanoušci museli řešit a komentovat nějakou interní dynamiku vztahů v kapele.

Vy jste se narodil, vyrůstal a žijete v jedné z ekonomicky, politicky i sociálně nejstabilnějších zemí na světě. Jak je možné, že jste v textech a svých osobních postojích tak silně levicově orientovaný?

Možná právě proto, že žiju v takové zemi (smích). Má rodina pochází z pracující třídy. Nebyli jsme chudí, ale prostě lehce pod životním standardem. Vždycky jsem se cítil

jako outsider. Což se potvrdilo, když jsem začal chodit do školy. Pak jsem objevil punk. Punková hudba mi vysvětlila, proč se cítím jako outsider a že to je v pořádku. A s punkem přišla i politika. Jeden ze základních důvodů, proč je Švédsko tak stabilní země, je fakt, že zbytek světa není. Žít v malém městě jako je Umeå je něco jiného než žít a vyrůstat ve velkoměstě. Vidíš jednodušeji tu třídní strukturu, jak žijí chudí lidé a proč jsou chudí. Začal jsem se kamarádit s pankáči a anarchisty ne proto, že bych si řekl, že být marxistou, a navíc dělat hudbu, je skvělá image, která vám pomůže prodat hodně desek. Když jste

Punková hudba mi vysvětlila, proč se cítím jako outsider a že to je v pořádku

a hlouběji pojmenovávat ty sociálně-politické aspekty se už nenosí. A hudba se také změnila. Dřív znamenala pro lidi všechno, dnes už je jenom fragmentem prázdné zábavy. Kdysi byla rocková hudba hudbou rebelů. Dneska rock už nikoho moc nezajímá, snad kromě Anglie. A tam si udržuje jistý status, jen protože Angličani jsou posedlí svojí vlastní hudební historií a stále čekají, kdy přijdou noví Beatles nebo noví The Clash… Ale mladí lidé obecně dneska neposlouchají rock. Zajímá je jen taneční klubová hudba a hip hop.

Kde je punk v roce 2015? Pořád žije?

Teď jsme hráli velký festival v Kanadě, kde hrálo hodně současných a dost populárních punkových kapel. Řekl bych, i po této zkušenosti, že současný punk je v šortkách oblečený dospělý muž hrající na elektrickou kytaru (smích). Punk rock už neznamená nic. Je tady undergroundová punková scéna a mainstreamový punk. Ani jedno z toho není nikterak vzrušující. Pro mě byl punk platformou, která umožnuje a dovoluje cokoli. Punk neznamenalo obrazně vejít do malé místnosti a zavřít za sebou dveře. Punk znamenalo spálit dům! Že můžu dělat, cokoli budu chtít. Takže být součástí punkové scény pro mě byla možnost vytvářet moji vlastní hudbu, naprosto svobodně a bez limitů. A to mě také bude definovat jako osobnost, jako člověka, po zbytek mého života. I když mi punk dneska možná nenabízí tolik, kolik bych si přál, stejně bude mou součástí fucking forever (smích).

Zaznamenáváte během let nějakou změnu? Jak vy sám a lidé obecně nahlížejí na tyhle věci?

Politika zajímá stále méně lidí. Teď mluvím spíš o lidech z mojí scény než o lidech obecně. Před dvaceti lety bylo každé nové hudební hnutí spojené s politickým postojem. Mods v šedesátých letech, punk rock v sedmdesátých a tak dál. Za posledních deset, možná patnáct let jsme ale nezaznamenali žádné radikální politické posuny. Kapely nemluví o politice, nezajímá je. Ano, je politicky korektní říct, že rasismus a homofobie jsou špatné, ale mluvit o strukturách

mladý, jste naivní a chcete hodně křičet, a to postupem času odezní. Jenže jak jsem dospíval, měl možnost hodně cestovat a vidět celý svět z jiných úhlů, stal jsem se naopak ještě radikálnější a říkal si, že naše země je fakt hodně zkurvené místo k žití. Když se podíváte na naši novou desku textově, nereflektujeme zmíněná témata vůbec z té švédské perspektivy, ale z globální, evropské. Vždycky mě tohle zajímalo, hodně o tom celý život čtu, přemýšlím, debatuju a analyzuju to.