Slovenské vydavatelství Slnko Records patří k těm, které jen málokdy šlápnou vedle, a drtivá většina jeho produkce, která sahá od písničkářů a akustických projektů přes alternativní rockery až po zástupce elektronické scény, patří k tomu nejlepšímu, co se ve slovenské hudbě objevuje. Od samotného začátku za ním stojí Šina, jinak zpěvačka a baskytaristka i u nás známých Longital.

Máme jen

naprosté nadšení

Slnko records je stále hlavně alternativní label, ale před časem se natolik „rozjelo“, že se počtem vydaných titulů zařadilo k největším na Slovensku. Jak k tomu došlo?

V roce 2013 jsme s Longital strávili skoro dva měsíce na Ukrajině, celkem na třikrát. A bylo to velmi únavné. Cestování v podobných zemích – a toto bylo ještě

před konfliktem – je nesmírně náročné. Když tam nejen hrajeme, ale máme na starosti i všechno ostatní, celou organizaci, je to vyčerpávající. Když turné skončilo, měla jsem touhu dát si od cestování na chvíli pokoj. Týden po návratu z Ukrajiny mi zavolala Jana Kirschner, že chce novou desku vydat u mě. A já chvíli

váhala, ale najednou jsem si uvědomila, že to je ideální příležitost věnovat se vydávání víc. Cítila jsem, že potřebuju chvíli sedět na zadku a dělat něco úplně jiného než koncertovat. Navíc Jana s Eddiem (jejím manželem a zároveň producentem – pozn. aut.) jsou velmi inspirativní lidé a bylo zajímavé se přiučit, jakým způsobem pracují. I když to bylo těžké, protože jsou nároční. A za nimi se navalili ostatní, takže v roce 2013 a 2014 mělo Slnko vydavatelsky nejsilnější roky.

Jak to dopadlo loni?

Trochu jsem zvolnila, vydali jsme už méně titulů a s Longital jsme se zase začali víc věnovat svojí vlastní hudbě, už v triu. Stále se snažím najít nějakou rovnováhu.

Koho považujete za svůj největší objev poslední doby?

Z těch úplně nových interpretů jsou to určitě Katarzia a Archívny chlapec, kteří se ale objevili sami a přinesli tak silnou výpověď, že to snad slyší skoro každý, a ani bych jim nemusela extra pomáhat. Ale mohla bych i pokračovat dál, protože fakt všichni, které jsem vydala, jsou něčím originální a v jejich hudbě je něco, proč jsem byla ochotná se tomu věnovat.

Má Slnko nějaké zaměstnance nebo si vše děláte sama?

Vyloženě zaměstnance nemám, ale mám několik pomocníků. Protože bez nich už to nešlo. Už od roku 2008 mám stálou distributorku a více než rok i PR managera. V létě jsem se rozhodla přijmout ještě jednu osobu, která se bude starat o výkonné věci. Na alternativní scéně jsme na Slovensku už skoro major label. Ale nebylo to naší cílenou snahou, spíš to vzniklo díky důvěře, s jakou nás všichni ti muzikanti oslovují. Pořád ovšem chci, abychom měli punc výběrovosti a o desky bylo dobře postaráno.

Musíte hodně interpretů odmítat?

Chvílemi už i přestávám stíhat všechno, co mi chodí, poslouchat. Občas už se nechávám ovlivňovat nejen hudbou, ale i tím, jak jsou formulované maily, jakým způsobem to ke mně „přijde zabalené“. A často díky tomu bohužel už ani neodpovídám. Ale někdy vím už po několika sekundách, že to tam je, a s tím člověkem se pak musím sejít jen proto, abych si potvrdila, že to bude fungovat i lidsky. Předloni jsem sama oslovila jen Korben Dallas, ale třeba Katarzia se zjevila sama od sebe a pak jsem ji kontaktovala,
Archívného chlapce mi doporučil Losos (Erik Horák, producent a v minulosti člen Zlokot a Noisecut – pozn. aut.), který už mu předtím nahrával desku. A třeba Walter Schnitzelsson zase byla první kapela, která mě zaujala, i když zpívá anglicky.

Objevuje se zkrátka hodně skvělé hudby a bezvadná na tom je ta mnohožánrovost.

Nejúspěšnější z vámi vydávaných je Jana Kirschner?

Ano. A Moruša biela se prodává víc než Moruša čierna. Ale to bývá vždy, že první album ze série je úspěšnější. Využili jsme toho, že Jana je populární v celém Československu a že se snaží posunout i někam jinam. Ale hned v závěsu jsou Korben Dallas, kteří v době vydání zdaleka neměli takovou základnu příznivců, ale podařilo se jim během několika měsíců zažít velký boom. Ale to je spíš jejich, nikoli moje zásluha.

Kolik prodaných kusů je na Slovensku úspěšná nahrávka?

Třeba Moruše biele se v prvním náporu prodalo asi třináct tisíc kusů, ale stále se prodává, takže teď už je to skoro šestnáct tisíc… Korben Dallas mají pryč asi tři tisíce, ale také se stále prodávají. A i u ostatních kapel je ten nárůst zjevný. A kromě těchto slušných čísel prodaných fyzických nosičů se dobře prodávají i ty digitální. Ale do toho se příliš nepletu, většina kapel si digitální prodeje spravuje sama.

Má se na Slovensku vůči vám hudební podzemí potřebu nějak vymezovat jako u nás, kde panují velké výhrady vůči tomu, když

někdo v podobných kruzích jen neživoří, nebo má dokonce mecenáše či sponzora?

Asi ne, alespoň doufám. Slnko není typický vydavatel západního typu, který do kapel napřed investuje a potom se ziskem nakládá. Je to pořád spíš hudební komunitní záležitost, nebo se dá říci servis, z nějž jde většina vydělaných peněz zpět kapelám. Nemáme kanceláře ani auta, náklady držím na minimu a prvních dvanáct let jsem si ani nevyplácela nějakou pravidelnou výplatu. Ale ani dnes to pro mě není klasické zaměstnání. Pokud by se snad někomu mohlo zdát, že se na tom dá zbohatnout, ať si to zkusí spočítat. Bude asi dost překvapený. Podobnou práci můžete dělat, jen pokud máte granty, sponzory nebo naprosté nadšení pro věc. Já mám v současnosti jen to třetí.

Dá se současná filozofie Slnka shrnout jednou větou?

Zůstává stále stejná, jako byla na začátku. Pomoci šikovným muzikantům dostat jejich hudbu mezi lidi, a do jisté míry – a někdy i trochu víc – se postarat, aby se jim vynaložené prostředky a snaha vracely, a mohli ve své umělecké činnosti pokračovat dál. A musím dodat, že držím palce všem ostatním, kteří na Slnku nevycházejí a svoje alba si například vydávají sami. Opravdu mám radost, když se ty naše scény pěkně rozvíjejí.

Civilní jméno Jana Lokšenincová má Šina (nebo taky Shina Lo) v občanském průkazu, ale jinak ho nepoužívají ani její nejbližší a mnozí fanoušci Longital ho neznají. Kromě hry na bezpražcovou baskytaru (a doma i na klavír), zpěvu a textů Šina už od roku 2000 vede malou, ale významnou značku Slnko Records. Ta začala vydáváním alb její kapely, která se tehdy ještě jmenovala Dlhé diely, a sólových projektů jejích členů, ale brzo rozšířila svůj záběr. Dnes vydává nejen napříč žánry od folku po hip hop. Hned několik desek zde vydala například Jana Kirschner, Živé kvety, Modré hory či Katarína Koščová, kompletní diskografii s logem méliésovského sluníčka mají vedle Longital i třeba košičtí Kolowrat, a kromě slovenských interpretů zde vyšly i nahrávky Angličana Franka Wintera, brněnských Monikino Kino či ukrajinských Zapaska.