-
text Jarda Konáš
foto Profimedia
Brian Eno
Nejlépe placená práce pro zbabělce
7
Retro
1
-
Kdyby měl hudební svět svého Umberta Eca, byl by to nejspíš Brian Eno. Legendární producent na konci dubna vydá novou studiovku a jak už to u něj bývá zvykem, opět nepůjde o žádné hudební standardy. Pojďme si připomenout, co všechno má za sebou.
Brian Eno je experimentátor. A velký talent. Pro mnohé je taktéž génius, vizionář a tvůrce, jakých se rodí jen pár za generaci, ne-li pouze jeden. Nová deska nazvaná The Ship bude obsahovat dvě skoro půlhodinové skladby a autor ji na svých stránkách doprovodil obsáhlým komentářem vysvětlujícím myšlenku, koncept i příběhové pozadí celého díla. A jde o zajímavá slova.
„Z hudebního hlediska jsem chtěl nahrát písně, které nebudou postaveny na tradičních hudebních základech nebo rytmických a melodických postupech, ale které umožní zvukům existovat ve svém vlastním prostoru a času, asi jako jsou různé děje v krajině. Chtěl jsem vytvořit zvukové děje v jejich vlastním svobodném a otevřeném světě.“ Zní to jako divoká představa, ale stačí si říct: „Je
to Brian Eno.“ Ten se totiž díky své obdivuhodné práci dostal do pozice, kdy může tvrdit, že chce s novou deskou přitáhnout Pluto k Zemi, a nikdo si nebude ťukat na čelo.
Co se v mládí naučíš...
Celým jménem Brian Peter George St. Johne le Babtiste de la Salle Eno už jako teenager vnímal a studoval hudbu všemi smysly. Jeho učitelem byl totiž Roy Ascott, britský myslitel, vědec a umělec v jednom. Ascott jako jeden z prvních lidí na světě pracoval s interaktivním uměním v jeho elektronické a digitální formě, a to už v době, kdy počítače používaly leda tak armáda, velké společnosti a výzkumná centra.
7
Retro
2
-
Brian Eno ve svých začátcích s kapelou Roxy Music.
Ena během studií nadchl umělecký minimalismus, technologie a experimentální hudební formy. Bylo mu dvaadvacet, když přišel do kapely Roxy Music a začal se podílet na formování populární hudby. Roxy Music, to bylo zjevení. Těžko uchopitelná skupina, která položila základy new wave a do popu naopak dokázala dostat avantgardu, s Enem vydala své první dvě desky, což už tehdy multiinstrumentalistovi mohlo stačit k tomu stát se hvězdou hudebního světa. Přesto nebyl spokojený.
Eno hleděl víc dopředu, bavilo ho experimentování se zvuky a studiová práce, což se křížilo se strmě stoupající hvězdou jménem Roxy Music, která před sebou měla spíše koncertní
sály a televizní vystupování. „Hudebníci jen tak stojí před vámi,“ komentoval kdysi svůj postoj, „a publikum se na ně dívá a cítí z nich ten tlak. To se při poslechu desky nikdy nestane. Na to jste odpočatí a soustředění. Na koncertech hrají roli jen emoce.“
Možná je dobře, že z kapely odešel a vrhl se na sólovou dráhu, neboť dal díky tomu vzniknout další hudbě, která se zapsala do historie. Považte, že jen do konce sedmdesátých let stihl spolupracovat s Bowiem na jeho legendární „berlínské trilogii“ s albem Heroes v čele, produkoval také desky Johna Calea, Talking Heads, Devo a Ultravox a zároveň sám vydával nahrávky, které předznamenaly vznik ambientního žánru.
7
Retro
3
-
Když jste producent, prakticky vždycky, když se nahrávka povede, je to považováno za váš úspěch
Má skladatelská činnost připomíná spíš zahradníka. Ten vezme semena a rozhodí je s vědomím,
že ví, co seje, ale netuší, co a kdy z toho vyrosteJe ale důležité zmínit, že právě v osmdesátých letech se Eno produkčně trhl od new wave a přiklonil se více k popu a rocku. Seznámil se totiž s kapelou U2, se kterou navázal velmi blízký vztah vrcholící tou dobou produkcí desky The Joshua Tree. S touto kapelou plynule vstoupil do devadesátých let, kdy platil již za producentského solitéra. Formoval zvuk u nás možná neprávem přehlížené skupiny James, ale spolupracoval například i s Lucianem Pavarottim. „Často lidem říkám, že produkce je ta nejlépe placená
Experimenty i pop
Právě do něj se Eno ponořil prakticky po celé osmdesátky. Když se jej v lednu 1986 v rozhlasovém vysílání zeptali, co je ambientní muzika, odpověděl následovně: „Chci, aby hudba byla co nejvíce a co nejdéle trvajícím otiskem určitého prostředí tak, jako je tomu například u obrazů.“ Mezi lety 1978 a 1989 vydal deset ambientních alb. Přicházel s něčím, co v tehdejší době znělo jako futuristický experiment, a s každou další nahrávkou překonával sám sebe.
Co se vlastní tvorby týče, měl Eno široký záběr, který logicky kormidloval podle vývoje moderních technologií. Zatímco na začátku devadesátých let si více pohrával s obsahovou a postupovou částí hudby, jejíž tvorbu měl plně pod kontrolou, postupem času přecházel na jistou generičnost a automatizaci zvuku a aranží. Dával jim směr, nikoli cíl. Obrazně řečeno – z realizujícího stavbyvedoucího se stal spíš navrhujícím architektem. Svérázný přístup kdysi okomentoval: „Má skladatelská činnost připomíná spíš zahradníka. Ten vezme semena a rozhodí je s vědomím, že ví, co seje, ale netuší, co a kdy z toho vyroste – a že už možná nic podobného znovu nevypěstuje.“
Eno nikdy nepodceňoval vizuální dojmy a snažil se je s hudbou propojovat, ale právě v této době si začal pohrávat i s ryze
práce pro zbabělce. Když jste producent, prakticky vždycky, když se nahrávka povede, je to považováno za váš úspěch. Ale když se deska nepovede, nikdo vám to nevyčítá.“
7
Retro
4
-
Téměř hodinu dlouhé album věnoval Brian Eno Praze.
Brian Eno – Music for Prague
Jako střed pozornosti, v záři reflektorů se cítím nesmírně nepříjemně
Od kláves ke klávesnici
Od začátku 21. století už Eno platil vyloženě za hudebního šlechtice. Stále se věnoval produkci, především pracoval se starými známými, jakými jsou David Byrne, John Cale, U2...
výtvarným uměním. Vzniklo tak několik výstav a uměleckých instalací, jejichž součástí je i Enův doporovod. Jakási scénická hudba, jen ne na divadle, ale v galerii. Není bez zajímavosti, že díky spolupráci s českým sochařem a videoumělcem Jiřím Příhodou v roce 1998 natočil Eno desku nazvanou Music for Prague. Dost specifická tvorba se před pár lety dočkala reedice včetně raritních nahrávek, a ačkoli se může zdát, že půjde o hudbu pro několik intelektuálů, obchodní dopad byl o dost lepší, než se čekalo. Eno si v jednom rozhovoru zamyslel: „Možná, že když muzika řve dostatečně dlouho a nahlas, lidi zkrátka začne přitahovat klidnější zvuk.“
Eno sám pokračoval v experimentování a posouvání vlastní tvorby. Kromě hudby už se totiž absolutně spřátelil s počítači a začal tvořit vyloženě pro ně. V roce 2006 například vydal interaktivní program (pozor, nejde o hru) 77 Million Paintings, který kombinuje záběry z předchozích Enových videoinstalací a náhodně generovanou hudbu z přednastavených smyček. Jak už název napovídá, variant může být až 77 milionů. Prokousat se takovým programem by zabralo několik generací. O dva roky později vytvářel Eno zvuk pro počítačovou hru Spore. Její princip je jednoduchý, na malé planetě si vymýšlíte vlastní živočišné druhy, jejichž křížením pak bují v počítači každého hráče unikátní ekosystém. Že aplikace této myšlenky do hudebních rozměrů musela Ena nadchnout, o tom nelze pochybovat: „Většina hudby do her je založená na práci se smyčkami. Na efektivní práci.“ A smyčky, to už je roky jeho specialita.
Pro mnohé překvapivě si do tohoto seznamu přidal i čtveřici Coldplay, jejíž deska Viva La Vida or Death and All His Friends nasměrovala kapelu úplně jiným směrem, než předchozí vývoj napovídal. Pro velký úspěch si pak spolupráci protáhli i na Mylo Xyloto.
7
Retro
5
-
Texty budou vždy zavádějící, protože si kvůli nim lidé myslí, že právě o jejich obsahu je hudba
Paradoxem může být, že ačkoli se Eno těší velkému uznání, nikdy si nehrál na velkou hvězdu. Vyhýbaly se mu skandály, neprovokoval, v rozhovorech nikdy nemluvil o osobních věcech, jen o práci. „Někteří lidé,“ prohlásil, „jsou velmi dobří v tom být hvězdami. Vyhovuje jim to. Já to ale přímo nesnáším a představa takového života mě děsí. (…) Jako střed pozornosti, v záři reflektorů se cítím nesmírně nepříjemně. Vyhovuje mi ta role za oponou, protože tam je veškerá svoboda.“
Závěrem perlička k nové desce. Bude instrumentální. Pokud se divíte, Eno kdysi na toto téma řekl celkem rázný argument: „Texty budou vždy zavádějící, protože si kvůli nim lidé myslí, že právě o jejich obsahu je hudba.“
Je vidět, že Brian Eno je nejen hyperaktivní autor, ale zároveň člověk s otevřenou hlavou a nadšenec do moderních technologií. Málokdo dokázal tak výrazně zasáhnout do vývoje moderní hudby a zároveň inspirovat již několik generací následovníků. Zajímavé je, že se doposud nedočkal žádné biografické knihy. Na to je asi ještě čas. Zato Enovi díky jeho uměleckému přesahu vyšlo již několik monografií a uměleckých studií, což jen potvrzuje jeho výjimečnost.
7
Retro
6
-
7
Retro
7
Předchozí článek:
Headliner test
Další článek:
David LaChapelle: Zkáza s krásou