-
duel
O tom, že má Lucie Bílá jeden z nejvýraznějších hlasů tuzemského popu, nikdo nepochybuje. Na oslavu padesátin se rozhodla vydat mladou a progresivní desku nazvanou Hana, což je vždycky odvážný i dvojsečný krok. Jak ostatně ukazuje i duel mezi Jardou Konášem a Vojtou Libichem.
Lucie Bílá
Hana
Každá z jedenácti skladeb je trochu jiná, ale zároveň je Hana silně kompaktní deska. Celkově převládá střední a pomalé tempo postavené na hlasu zpěvačky a teprve pak na melodiích. Jde ale o pop, který má hlavu a patu, žádné cukrbliky ani estrádní teatrálnost nehrozí. V rychlejších písních Bílá mládne s každým taktem. Hosté na desce ovšem trochu zapadli a anglické pasáže prohnané filtry působí jako pěst na oko.
Hudební složka desky je poznamenaná autorskou převahou slovenského producenta jménem Martin „Maxo“ Šrámek – pozor, nezaměňovat s padlým bardem Martinem Maxou. Maxo je autorsky i producentsky podepsaný například pod tvorbou Celeste Buckingham. Tato modernost ve finále čerstvě padesátileté Lucii Bílé celkem sluší, a dokonce na většině desky ani nepůsobí křečovitě nebo trapně, Šrámek celkem očekávaně i zde potvrdil svou pozici poměrně šikovného skladatele. Žádné hudební revoluce se ale samozřejmě nedočkáme. A bohužel ani hitu.
Hudba
Exponovaný humor a přidrzlost jsou pryč. Bílá je až na výjimky vážná, zamyšlená, texty hodně adresné o citech a mužích. Některé obrazy a rýmy už jsme slyšeli stokrát, jiné zazní poprvé a rozhodně pobaví. A to v téměř každé písni. Ani tady se autoři nevyhnuli textařským berličkám, jsou však umně zamaskované rukopisem ostřílených rutinérů. Je to trochu jedním uchem dovnitř a druhým ven, ale to je v popu spíš plus.
I tady Slavice vsadila poměrně chytře na mladý autorský tým, texty má na svědomí autorské duo z kapely Nebe Petr Harazin a Štěpán Petrů. Lyrika se hluboce pouze tváří, ve skutečnosti ale jenom prosviští po povrchu plytkých ošoupaných frází. Obsahová atmosféra? Veškerá žádná. Je ale nutno podotknout, že ani textová složka nepůsobí vyloženě nepřirozeně. Prostě vám jen tak trochu vleze jedním uchem dovnitř a druhým zase vyleze ven. Jak se říká – neurazí, ale ani nepotěší.
Texty
Jarda
Vojta
vs.
Dalo by se říct, že forma zvítězila nad obsahem. Nejde ovšem o negativní obrat, v tomto případě je forma skutečně důležitá, protože na repertoár Lucie Bílé se začalo pomalu prášit stejně jako na její sbírku Slavíků. Je sympatické vědět, že se zpěvačka nedrží zajetých kolejí a nebojí se experimentovat jak s písněmi, tak se složením tvůrčího týmu. A kromě toho je ve vynikající formě.
Bohužel je to až bolestivá nuda. Písně líně přetékají jedna do druhé, až se vám nakonec slijí do jedné beztvaré hmoty. Nejenže si po poslechu desky nezapamatujete jedinou melodii a rozhodně nemáte chuť ji pouštět znovu, abyste to napravili. Ale především už v jejím průběhu se instinktivně koukáte na časomíru, abyste zjistili, jak dlouho ještě zbývá do konce. Celkový dojem? Nic, co by člověka vyloženě rozčílilo. Bohužel to v něm ale nezanechá ani žádnou jinou emoci. Třeba příště. Ale spíš asi ne.
Celkový dojem
Lucie Bílá prošla výraznou proměnou a sázka na mladý tvůrčí a produkční tým jí vyšla. Je to přínos hlavně pro ni, jelikož s deskou Hana dokazuje, že má stále co říct. Nejde jen o důstojnou oslavu zpěvaččiných padesátin, ale o řadovku, která kvalitami předčí její produkci z posledních let. Pokud nové písně začnou hrát i rádia, bude to alespoň malinký přínos i pro český éter, což se taky počítá.
I přes sympatické momenty a svěží nádech, který celou desku prostupuje, je bohužel její účel poněkud záhadou. Jediným přínosem, o kterém by se dalo mluvit, je snad lehké oživení kariéry stárnoucí divy, vyvstává tu ale otázka – proč vlastně? Z hlediska toku české pop scény se bohužel jedná o šedou, ničím nevybočující záležitost, kterou za chvilku smete na propadliště dějin pravděpodobně jakákoli lehce nadprůměrná mladá zpěvačka.
Přínos
Čistá práce. Je vidět, že producentské studio LittleBeat v čele s Martinem „Maxo“ Šrámkem pracuje primárně s interprety o generaci mladšími. U nás prakticky neznámý producent tak vstupuje do českého šoubyznysu jako člověk, který dokázal Lucii Bílou vytáhnout z vágního bezčasí impulsovic středního proudu a dát jejímu repertoáru aktuální podobu. A to je sakra výkon.
Producentský rukopis Martina Šrámka jde ruku v ruce s jeho hudební tvorbou a dohromady tvoří přesvědčivý a silný hudební celek. Odmysleme si charakteristický (a ano, přiznejme si to, po těch letech už poněkud oposlouchaný) vokál hlavní protagonistky a můžeme Hanu klidně považovat za instrumentální verzi desky jedné z větších popových zpěvaček současné západní scény. Slabší chvíle přicházejí paradoxně v místech, kde nepochopitelně anglicky a poněkud šroubovaně hostují právě Maxo nebo Celeste Buckingham. Škoda.
Produkce
4
:
1,5
1
1
Lucie Bílá
Hana
Tak mě tady máš
Předchozí článek:
7. 4. 2016
Další článek:
SMS Recenze