-
Faith No More
Sol Invictus
Kay Buriánek
text
velká recenze
headliner 5/5
Plus/minus
tracklist
1. Sol Invictus
2. Superhero
3. Sunny Side Up
4. Separation Anxiety
5. Cone of Shame
6. Rise of the Fall
7. Black Friday
8. Motherfucker
9. Matador
10. From the Dead
kde koupit
Motherfucker
Superhero
Rise of the Fall
Nejlepší skladby
Z celého opusu je jasně cítit, že se Faith No More nevracejí někomu něco dokazovat
Sol Invictus je jejich nová studiová deska po neuvěřitelných osmnácti letech. Symboliku názvu pro teď ponechme stranou. Když odhlédneme od faktu, že se jedná o jméno slunečního božstva ze třetího století a posléze 25. prosince slavený svátek, křesťany uzmutý jako údajný den narození Krista, kontext použití může znamenat prakticky cokoli. Osmnáct let pauzy je hodně a pochopitelně pro fanoušky i nezaujaté posluchače je vydání nové desky nepřehlédnutelný fakt. Už i proto, že kapela začala ostentativně koncertovat a dorazí i k nám, snad ve snaze napravit poslední neuskutečněné vystoupení na Rock For People. Doufejme, že jejich Bůh slunce tentokrát bude držet mraky, déšť, hromy a blesky v uctivé vzdálenosti od areálu. Zdá se, že pánové jsou v dobré formě, mají vizuálně zajímavě udělané pódium a nová deska... Nová deska je tedy jaká?
Barevná na jednu stranu, na druhou jasně odkazující k typickému zvuku Faith No More. To, co bylo jejich klíčem dřív, s věkem a zkušenostmi dostává ještě větší lehkost. Navíc je z celého opusu jasně cítit, že se nevracejí někomu něco dokazovat. Mají svůj svět, je jim v něm dobře a je jenom na vás, jestli se necháte vtáhnout, nebo ne. Výlet to může být skoro pohádkový. Něco jako vnor do Disneylandu. Zdá se být koncipován pro děti, ale cítí se v něm dobře i dospělí. Mike Patton byl vždycky hodně herec, všechny své polohy přehrává, ale působí přitom sebejistě a přirozeně, ať už zlověstně deklamuje jako Joker, ječí, šeptá, nebo se vydává do operetních poloh. A kapela pod ním mu naprosto bezchybně připravuje půdu pro další a další dějství. Tohle umí brilantně, všichni jsou nadstandardně vybavení hudebníci, ale nesnaží se přeloktovat jeden druhého a strhávat na sebe pozornost. Ctí roli vypravěče Pattona, jehož charisma trčí nad vše a všechny, ale zároveň uzavírá kolikrát hodně překotné střídání poloh, stylů a nálad do jednotící kapsle.
Tak se třeba stane, že v jednom songu (Rise of the Fall) se potká kabaret, latino, reggae, trochu Toma Waitse i metal a nepůsobí to šroubovaně a nekonzistentně. Mezi nejlepší a zřejmě i nejdemonstrativnější věci, které definují, kde se Faith No More nacházejí dnes s přihlédnutím k jejich vlastním kořenům, patří ostrá Superhero. Pak trochu okultní Separation Anxiety s předrefrénem i refrénem vystavěnými v naprosto typickém duchu kapely i Cone of Shame, která začíná jako song z Tarantinova filmu a Nick Cave dohromady, načež se zhoupne do frenetického mayhemu. A pochopitelně velmi imaginativní první singl Motherfucker. Ale ani zbytek desky nekulhá a netvoří vatu. Spíš funguje v kontextu se zbytkem jako organicky plynoucí hudební příběh se zápletkami a občas překvapivými rozuzleními.
Desku produkoval baskytarista Bill Gould a Faith No More ji nahrávali v pohodě vlastního studia v kalifornském Oaklandu, což je z její chemie cítit. Je až s podivem, jakou dokázali tihle pánové v letech natočit soudržnou, drzou, sebevědomou a velmi invenční desku. Je jenom otázka, jestli jim bude rozumět i ten, kdo není plus minus jejich vrstevníkem. Doufejme, že ano.
Sluneční drzost matadorů
Je až s podivem, jakou dokázali tihle pánové v letech natočit soudržnou, drzou, sebevědomou a velmi invenční desku. Je jenom otázka, jestli jim bude rozumět i ten, kdo není plus minus jejich vrstevníkem.
Ne, nebyl jsem nikdy velký fanoušek Faith No More. A asi se to už nikdy nezmění. Vždycky pro mě představovali spojení teatrálnosti, metalu, rapu, experimentů a funky v té nejméně snesitelné podobě. Lezla mi na nervy první vlna crossoveru a Faith No More byli jedním z jejích reprezentantů. I když je třeba říct, že svého globálního úspěchu dosáhli především tím, že jejich zvuk, styl a hlavně projev uhrančivého Mika Pattona byl už od samého začátku nezaměnitelný. Hlavně desky jako třetí The Real Thing a následující Angel Dust naplno rozbalily, jak jsou Faith No More veledůležitá kapela konce osmdesátých let a jak výrazně budou determinovat počátek devadesátek v kontextu alternativněji laděného rockového středního proudu. I Češi je milovali. Minulý čas ne proto, že by na ně zanevřeli. Ale prostě dějinná osa ubíhá ostře vpřed, vše je rychlejší a instantnější, muzika se dnes hraje trochu jiná a mnoha lidem z generace objevitelů nových trendů a směrů už prostě Faith No More nic moc neříkají. Všichni tak trochu prohráváme souboj s časem a jen vyvolení si mohou dovolit prohrávat s grácií a noblesou. Faith No More, ať už si myslíme, co chceme, tohle zvládají.
1
1
Předchozí článek:
Faith No More
Další článek:
Apocalyptica