text Honza Vedral

foto Jan Nožička

Málokdo má za sebou tak intenzivní rok jako Ota Petřina, známý pod přezdívkou Marpo. Coby bubeník Chinaski odehrál koncerty a festivaly pro stovky tisíc lidí. Jako rapper dotáhl do konce úspěšný debut Troublegangu. Taky mu umřel táta a narodil se syn. Letos nezpomalí, rozhodl se s novou sólovkou pokořit halu.

I když poslední měsíce spí jen pár hodin denně a únava je na něm znát, pořád z něj jde neuvěřitelná vnitřní energie a odhodlání. Desku Lone Survivor plánuje vydat v únoru, křtít ji bude na pompézním koncertě s velkou produkcí v pražské Incheba Aréně 22. dubna. Všechna témata se ale během rozhovoru i tak stáčí k jednomu – nečekanému úmrtí jeho táty, slavného rockového kytaristy Oty Petřiny.

Poslední dva roky jedete v úctyhodném tempu. Víte, že když připočítáme i Chinaski, budete vydávat už čtvrtou desku?

No on to byl tak trochu plán. Já si totiž vždycky sednu a napíšu, co budu dělat na tři roky dopředu. V hip hopu to nefunguje jako v rocku, kde člověk vydá album a tři roky

s ním může objíždět koncerty. Tahle hudba se rychleji recykluje. My jsme s Troublegangem hráli dva roky se stejným playlistem a na lidech už bylo patrné, že chtějí změnu.

Trochu jsem narážel i na to, že za sebou máte náročný rok po osobní stránce. Narodilo se vám druhé dítě, umřel vám táta…

Nevím moc, co na to říct. To, že se mi narodil syn, mě namotivovalo. Je to něco neskutečného, pokračovatel rodu. To, že mi umřel táta, je prostě na hovno. Měl jsem k němu hodně blízko. Byl to můj nejlepší kamarád a vzor. Všechny děti mají svoje hrdiny, ale pro mě to nebyl žádný batman nebo slavný boxer, ale táta. Je pravda, že od toho, abych se oprostil od pocitu, že tu už není, mi pomáhá hodně rodina, děti jsou lék, ale i práce.

já pohřbím svého tátu, než kdyby to bylo naopak. Je to život. Strašně mě ale mrzí, že už neuviděl malýho Juniora nebo Emmu, jak rostou. Alespoň ale neležel nikde čtyři měsíce na kapačkách, protože vím, že to by se zbláznil. Říkával: to mě radši zastřel.

Co se mu vlastně stalo?

Táta měl prostě smůlu. Přechodil zápal plic, během kterého dostal plicní infarkt, a špatně se mu zhojila céva. Ta potom bohužel praskla.

Nakolik vám v následujícím období pomohla muzika?

Říká se, že člověk v sobě tyhle věci uzavře pohřbem, ale to se u mě nestalo. Zatnul jsem se do práce. Když píšu track, beru ho jako prostor, ve kterém se můžu ze spousty věcí vypovídat. Taky procházím staré desky, které po tátovi zbyly. Poslouchal Genesis, Bowieho, Led Zeppelin, Black Sabbath, nacházím po něm noty, třeba kompletní hudbu k filmu Smrt talentovaného ševce. Čtu staré články, které o něm vycházely v Melodii, a já je nikdy ani neviděl. Ale taky koukám na futrály a v nich kytary, na které vím, že už si nikdy nezahraje.

Dozvěděl jste se něco, co jste ještě nevěděl?

Zrovna včera jsem se dočetl, že táta byl rozhádaný s lidmi ze studií. Tvrdil, že u nás nikdo neumí nahrávat třeba bicí tak jako ve světě, otevřeně jim říkal, jak ho to štve. A oni se na něj asi urazili? Představoval jsem si, že to měl třeba jako já ve dvaceti,

Trochu mě překvapily všechny ty rozpařené klipy Troublegangu, které v tom citlivém období vycházely…

Musím přiznat, že i ta naše parta mi hodně pomohla překonat nejhorší. Kluci třeba přišli a vytáhli mě na tři dny do Itálie, abych neseděl doma. Já jsem po tátovi hodně podědil, co se povahy týče. Pamatuju si, že když jemu umřela máma, neviděl jsem ho tolik brečet, vysvětlil mi, že takhle to na světě chodí. Lidi přijdou a zase odejdou. To já sice bulel, ale mám po něm nějakou vnitřní sílu brát věci, jak jsou, a neutíkat. Nevím, jak to správně zformulovat, ale zkrátka je furt lepší, když

Hodně lidí se s tím vyrovnává alkoholem. Já moc nepiju, protože to mi teď nedělá dobře, dostává mě to do nepříjemných stavů, a on by určitě nechtěl, abych se někde utápěl žalem. Na nové desce bych mu chtěl věnovat písničku, o jejíž produkci jsem oslovil Grega Havera, se kterým jsme točili poslední Chinaski. Cítím, že si táta zaslouží víc než obyčejný hiphopový beat… Hele, popravdě, nad tím, co se stalo, přemýšlím každý den. A říkám si, že tohle je prostě osud, že to tak nejspíš mělo být. Jenže je to už půl roku, ale pořád mi to přijde jako včera.

když jsem na desce křičel, jak všichni dělají všechno špatně.

Předpokládám, že na chystaném albu se tyhle věci nějakým způsobem zobrazí?

Bude to hodně osobní nahrávka o tom, co jsem za poslední dva roky prožil. Zájem, který je teď o moji hudbu, jsem vždycky chtěl, i když to třeba možná bylo občas moc na křeč. Proto bude jedním z témat desky shrnutí, co jsem dokázal já i kam jsme došli s Troublegangem. Je to hláška Machine Gun Kellyho, který říká, že třeba není tolik s dcerou, protože cítí, že se musí odplatit úspěchu. A já to teď vnímám podobně. Po deseti letech, kdy jsem něco dělal a nefungovalo to, cítím odplatu. Ale tím neříkám, že se doma dětem nevěnuju. Zažívám s nimi nádherný období.

Co vím, tak byl dost svérázný, třeba s médii nechtěl vůbec mluvit.

To je pravda. On rozhovory dokonce nesnášel.

Jak na tom byl s vaší muzikou?

Jsem oproti němu samozřejmě naprostý břídil. Táta byl pro mě génius. To si nebudu nic nalhávat. Hip hop navíc neměl rád, nebavil ho. Byl na jediném mém koncertě, když jsem hrál v SaSaZu. Nikdy jsem mu to nezazlíval, naprosto jsem uznával, že mi to řekl předem na férovku. O to víc a strašně příjemně mě tehdy překvapilo, když asi ve čtyři odpoledne před koncertem zavolal, že se přijde podívat. Ale co na mojí hudbě chválil, byly moje texty. Říkal, že dělal s Láďou Kantorem, s Pavlem Vrbou a Zdeňkem Rytířem, a že po nich se mu nejvíc líbí právě to, co říkám já. Nikdy jsem to nechápal. Oni psali opravdu básnické texty, ne třeba ty nesmysly, které zpívá Richard Krajčo, když „sjíždí vanu bez závor“. Oni byli básníci a já jenom nabízím nějakou výpověď, která se rýmuje. Na druhou stranu je moje výpověď maximálně osobní bez nějaké přetvářky.

Co jste se od něj naučil?

Všechno. Vždycky jsem si k němu chodil pro rady. Říkal mi třeba, jak vystavět refrén, aby to neznělo strojeně. Viděl muziku hodně umělecky a hip hop je pravej opak. Hodně jsem s ním řešil i koncerty. A nesmírně mi pomohl, když jsem začal hrát s Chinaski. Tehdy jsem dostal k naučení asi třicet písniček najednou a on mi je všechny vypsal po

Koukal jsem, že vašeho kytaristu Frantu Táborského z Chinaski prý Ortel dožral natolik, že se zvedl a odešel.

O tom teď nemluvím. Ortelu se směju a myslím si, že je to prostě sračka. Spíš mě mrzí, že se na Slavících každý rok zmiňují lidi, kteří rok předtím zemřeli. A o tátovi tam letos nebyla ani zmínka. A přitom jsem přesvědčen, že byl pro sedmdesátá léta, kdy vytvářel silný proud v tuzemském rocku, naprosto zásadní. Připadá mi, že ho zbytečně přehlíželi.

V jaké fázi vlastně deska je?

První polovina ze mě vypadla hned. Jenže pak se mi narodil syn, neměl jsem čas, a navíc se dostavil autorský blok. Jako vždycky mám v počítači stovky beatů od producentů z celého světa. Ve skládání vždycky začínám u refrénu, chci, aby byl silný a aby oslovil lidi. Až když ho mám, dopisuju sloku. Těch mi ještě pár chybí, ale stihnu to. Určitě se chci vrátit k Slavíku.

taktech, kde jsou změny a kde refrény. Právě o tom zpívám v tom novém tracku: Kdo mi teď bude radit?

Bylo to tak vždycky?

Vždycky jsme měli dobrý vztah, ale náš vztah se brutálně zlepšil, když jsem se v nějakých dvaadvaceti odstěhoval z baráku. Taky jsem dospěl. Do té doby jsem si stejně myslel, že všechno dělám nejlíp.

A jeho přece muselo štvát, že se nevěnujete bicím…

Když jsem se dostal do Chinaski, byl šťastný. Dokonce chodil na koncerty a bavilo ho to. Paradoxně teprve díky tomu začal brát na milost rap. Na desku Rapstar jsme dokonce udělali jednu písničku. Teď jsem chtěl s tátou natočit intro, ve kterém bych rapoval do kytary, ale už jsme to nestihli. A já si to sám nezahraju. Na kytaru jsem se vydržel učit asi rok, pak jsem měl moc práce. Byl jsem blbej a vykašlal jsem se na to, i když jsem měl doma nejlepšího učitele, a to i co se přístupu ke světu týče.

Jak to teď myslíte?

Kdyby byl buddhista, byl by táta osvícený. Byl osvobozený od všech majetných statků, neměl potřebu dělat věci, které nechce.

Pojďme zpátky k vaší desce a vašim koncertům. Křtít budete na halovém koncertě v pražské Incheba Aréně. To jste si taky naplánoval před třemi roky?

Čekal jsem, jak to půjde, a pořád to zvažoval, protože nic takového tu ještě nikdo v rapu

jednou, jedinej koncert, třeba velkou Lucernu. A pak že už nikdy nevystoupí. Jeden koncert za život, to by byla frajeřina, jakou ještě nikdy nikdo neudělal.

Zbyla po tátovi nějaká nevydaná muzika?

Našel jsem nějaké demáče, přemýšlel jsem, že jednou bych s nimi něco udělal, ale zatím ne. Nechci to vytáhnout a někomu dát, aby to zkurvil. Táta si vždycky chtěl dělat muziku sám, včetně aranží. Spíš mě mrzí, že jsem ho nepřemluvil udělat sólový koncert. Říkal, že možná dá

I když nás k tomu někdy situace nutí. Táta byl to, čemu se říká v hip hopu real. Když mu dali komunisti na výběr, že se buď ostříhá, nebo nebude hrát, tak řekl ne. A nehrál přes deset let. Když mu později na firmě řekli, že nemůže mít desetiminutovou písničku, tak jim odpověděl, ať jdou do prdele. A protože na něj měli opci, osm let nic nevydal. Díky tomu přístupu zůstal za každého režimu svobodný. A za peníze, které vydělal, nám postavil dům. Taky jsem nezažil, že by někoho pomlouval, což je zvlášť v téhle branži neskutečné. Vztekal se, to jo, když třeba zakopl na zahradě nebo mu tam krtek udělal díru, to se mohl zbláznit.

neudělal. Když umřel táta, došlo mi to známé: žiješ jenom jednou, tak proč to nezkusit. I kdyby přišly nakrásně dva tisíce lidí, furt to bude dobré číslo a není to ostuda. Není to tak dlouho, kdy mi na koncerty chodilo třicet lidí. Nedělám to pro slávu nebo pro prachy, po koncertech neproháním holky, jsem šestnáct let se svojí ženou. Pro mě je největší honorář to, že mě to baví. Všechno, co na rapu vydělám, dávám zpátky do koncertů. Na halu máme rozpočet milion. Protože je to výkladní skříň. Nechci na ní vydělat, ale ukázat, že i rap může být něco jinýho než mávání rukama a hučení do mikrofonu.

Čím se podle vás vaše kariéra „zlomila“?

Myslím, že to bylo po desce Riot. Taky jsem si musel najít manažera, protože jsem dělal blbosti. Třeba jsem zabookoval na víkend po

sobě Most a Teplice a nedošlo mi, jak je to blízko sebe. Už jsem to nestíhal. Jinak mi nepřijde, že by se něco zvlášť změnilo. Jezdím randál koncertů s Chinaski, randál svých koncertů, věnuju se rodině, snažím se trénovat, i když už to taky nejde jako dřív.

Tak co vás nutí dělat každý nový projekt tak megalomansky?

Vzpomínám si, jak jsme asi před osmi lety hráli před Method Manem a koncert končil dvěma tisíci zvednutých fakáčů. To byl hrozný pocit. Hráli jsme dva tracky, ale byly to nejhorší dvě písně mýho života. Lidi pískali, bučeli. Začali jsme proto na sobě pracovat. Scházíme se třikrát týdně večer, zkoušíme od desíti večer do jedný. Hodně lidí chce v rapu jenom vydělávat a řeší peníze, které nechce utrácet za věci, které nejsou nejnutnější. Já mám tu

lidem. Rád vzpomínal na dobu, kdy nebyly žádné plakáty na každém rohu, ale lidi si mezi sebou říkali, kterou kapelu stojí za to vidět. A tak bych chtěl, aby to fungovalo i mně. A třeba poslední koncert v Lucerna Music Baru, kde pogovaly dva kotle a lidi se po klubu „přelívali“, takový dokonce i byl. Energie, kterou dokážou vytvořit naši fanoušci pod pódiem, je neuvěřitelná.

Kolik vlastně odehrajete koncertů za rok?

Tak sto s Chinaski, s rapem tak padesát, takže asi sto padesát.

No to je dost, skoro půlka roku!

Oproti tátovi je to ale prd. Vyprávěl mi, že hráli tak padesát, šedesát koncertů měsíčně. Jednou za čtrnáct dní přijeli domů vyhodit špinavé prádlo a pokračovali dál. Každý den dvojáky, dvouhodinové programy. Já bych to asi na ty bicí ani nedal. Když jsme s Chinaski měli šest, sedm koncertů v týdnu, nemohl jsem se pohnout. Dneska jsme všichni hrozně rozmazlený.

Ale na hip hop se prostě chodí, takže hrát byste mohl taky tolik.

Jasně a spousta interpretů má navíc tu energii na pódiu taky. Ale většinou je to nekoordinované. My nenecháváme nic náhodě, zkoušíme věci do detailu. Jaké má kdo pohyby, na jaké straně stage se bude v dané části tracku pohybovat. Nenávidím takový ten Wu-Tang model, kdy je padesát lidí na pódiu, někdo do někoho vrazí, ten upadne. Nebo když se

V čem si myslíte, že by se měla česká scéna ještě posouvat?

Baví mě, když věci dobře vypadají. Třeba poslední turné jsme stylizovali jako Útěk z vězení, vezli s sebou kulisy a další věci, teď budu mít velkou scénu od Martina Hrušky. To je další věc, kterou jsem se naučil od táty. Že desky jsou jedna věc, ale kapelu dělá živé hraní. Že na pódiu musíte věci předvést tak, aby publikum odešlo s otevřenou pusou a každý to řekl dalším deseti

výhodu, že tohle neřeším a radši to risknu. Největší paradox je, že Troublegang jsou dnes třeba v českém rapu jediná kapela, která má svoje mikrofony a odposlechy do uší. Nechápu, že si lidi, kteří se tím živí, někde půjčují nefunkční handky. My si teď plánujeme koupit vlastní míchací pult a stageboxy, abychom už nemuseli řešit zvukové zkoušky. Abychom jenom přijeli a začali hrát. Chci to všechno zprofesionalizovat, to přece není megalomanství.

dřív rapovalo se zadrátovanými mikrofony a dva rappeři si je do sebe zapletli a pak nemohli od sebe. Chci, aby věci byly secvičené. Proto jsem teď taky požádal Yemiho, aby nám do té haly vymyslel choreografii.

Budete tančit?

To ne. To by byl průšvih! Jde spíš o to, aby ten koncert měl scénář. O takové scénické detaily. Yemi mi třeba vyprávěl, jak Kanye Westovi při jedné písničce vběhlo na pódium sto lidí a začali dělat pouliční nepokoje a pak zase najednou zmizeli. A podobně.

To už se bavíme o regulérní halové show. Nakolik vám v tom, co se dá udělat, pomohlo vaše angažmá v Chinaski?

Maximálně. Dostal jsem ohromnou školu.

Těžím z toho, že vím, jak v zákulisí vypadá velká produkce. Krom nás si skoro nikdo nevozí osvětlovače, technika a zvukaře. Díky nim jsem se seznámil s designérem Martinem Hruškou, který by zase nebýt Chinaski asi nikdy hip hop nedělal. Ale on si s námi může dovolit věci, které by mu nikdo jiný nedovolil. Scéna, kterou připravuje teď, připomíná Mad Maxe. Je to apokalypsa na pódiu. Což mě napadá, byl to poslední film, na který jsme spolu šli s tátou do kina.

Deska se bude jmenoval Lone Survivor, což je taky podle filmu, ve kterém se válčí. Proč?

Nějakým způsobem to mám rád. Je pravda, že mě inspiroval film s Markem Wahlberegem o operaci Red Wings v Afghánistánu. Začal jsem totiž chodit střílet, můj nový koníček je

chodit s vojákama střílet, různý rychlý přebíjení, close quarter combat, taktika.

Chystáte se taky válčit do Afghánistánu?
To je teď u jistých kolegů populární.

Myslím, že budu leda tak občas válčit doma:) Jak mám teď nervy, začínám být nepříjemný, tak jsme se se ženou dohodli, že zase začnu pravidelně cvičit, abych to ze sebe dostal. Strašně rád bych si dal zase nějaký zápas. Ale vím, že se na něj nezvládám připravit. Stejně ty moje vášně pocházejí z boxu. Jako malej jsem si hrál na vojáky. Teď je to jenom ve větším rozlišení. Hrát volejbal by byl malý adrenalin.

Ale vypadá to, že máte štěstí v tom, že vám doma projde všechno.

Je fakt, že před svatbou jsme se se ženou dohodli, že nebudu mít zbraně a nebudu mít

motorky. Pak mi k narozeninám koupili s rodinou skútr, tam to začalo. Pak jsem si udělal zbroják, pořídil si devítku a slíbil ženě, že už si nic nekoupím. Takže už mám Magnum 357, pak samopal ar 15 a ještě brokovnici Remington. No a pak přišla sponzorská nabídka od Harleye, která se neodmítá.

To museli mít vzhledem k tomu, jak zemřel váš předchůdce v Chinaski, v kapele radost.

I v tomhle případě tvrdím, že co se má stát, se stane. Po pravdě z toho byli trochu rozhozený. Michal Malátný mi říkal, že už si nechce hledat nového bubeníka. Naprosto ho chápu a respektuju. Ale nejezdím jako blázen, což na tom Harleyi konečně stejně moc nejde. I když to do mě může samozřejmě někdo pořád vpálit z boku. Ale je to totéž, co jsem zažil s tím tátou. Osud. Věřím, že co se má stát, se stane. Každý rozhodnutí je už předem někde napsaný.