1. Hello

2. Send My Love (To Your New Lover)

3. I Miss You

4. When We Were Young

5. Remedy

6. Water Under the Bridge

7. River Lea

8. Love In The Dark

9. Million Years Ago

10. All I Ask

11. Sweetest Devotion

I když výsledek v určitých momentech zní jako velká stavebnice, v níž mají všechny díly až příliš vybroušené a naleštěné hrany, evidentní snaha udržet se na vrcholu současné popové hry naštěstí nepřeválcovala obsah. Už v prvním singlu Hello, který album otevírá, Adele nekompromisně připomíná veškerou naléhavost a sílu nečekaného hlasu, který z „holky od vedle“ udělal ikonu. V soulové tradici silně zakořeněná skladba má skvělou stavbu i gradaci v refrénu, ze které mrazí a která rozněžňuje, i když tu zpěvačka z hlediska podání nepředvádí nic, co by se vymykalo již známému. To je u majitelky nejpůsobivějšího hlasu současné popové scény samozřejmě pořád velká pochvala.

Už v druhé skladbě Send My Love (To Your New Lover) se ale ukazuje, že se známým územím se Adele na novince nespokojila. V Maxem Martinem a Shellbackem produkované skladbě její velký soulový hlas doplňují syntetické bicí. A melodie v refrénu překvapí lehkostí a hravostí. Jenže s každým dalším poslechem se ukazuje, že to překvapení není jednoznačně pozitivní – bez prvků jistého smutku, patosu a melancholie, které jsou pro její tvorbu typické, Adele na okamžik propadá zbytečné triviálnosti.

I později deska několikrát ukáže, že jí mnohem více sedí „tradiční“ polohy i instrumentace, ke kterým nahrávka spěje. V závěru desky je přesně taková balada All I Ask, kterou napsala společně s Brunem Marsem, v níž ukazuje – jen za jednoduchého doprovodu klavíru – popový nápřah, jaký ve svých vrcholných chvílích míval třeba Michael Jackson. Když pak přijde závěrečná Sweetest Devotion, album se s gospelovými chorály uzavírá rozhodně majestátně.

Přes těch několik diskutabilních odboček je evidentní, že fenomén Adele nevyprchal. Desky se za prvních pár dní prodalo přes dva miliony kusů a s největší pravděpodobností jste ji v době, kdy čtete tuto recenzi, již stejně slyšeli. Přes svoji vypulírovanost a dotaženost výsledek v druhém plánu ukazuje také to, že jako autorka bude Adele i do budoucna přes nesporné úspěchy stále řešit jistou vnitřní uměleckou nejistotu. Ale možná i díky tomu zůstává na desce 25 přes všechny producentské rošády tak uvěřitelná.

Fenomén drží

Je patrné, že Adele musela svoji třetí sólovou desku do finálního tvaru hodně probojovat. Její vítězství nakonec není jen komerční.

O tom, že přijít s novými nahrávkami po tak fenomenálním úspěchu desky 21, která z Adele udělala bez přehánění nejslavnější aktuální zpěvačku planety, nebude jen tak, svědčilo víc věcí než selský rozum. Přestože (anebo možná protože) Adele prožívala šťastné osobní období, dokázala vypnout showbyznys a věnovat se rodině, ve studiu jí to dlouhou dobu vůbec nešlo. Promarněných skladatelských a nahrávacích sessions nebylo jen několik. V jeden moment dokonce vzala celou natočenou desku a zahodila, protože nebyla „dost dobrá“. Výmluvně to řekl producent Rick Rubin, který jejímu úspěchu v začátcích hodně pomohl. „Nejde jen o tvůj úžasný hlas, ale o ty skladby samotné.“

Že si jeho vousatou radu Adele vzala k srdci, je patrné z letmého pohledu do bookletu. S písničkami na desku jí pomáhala celá armáda spoluautorů, producentů a lidí, kteří se v současné popové branži pohybují na vrcholové úrovni. Zásadní bylo setkání s Gregem Kurstinem, ale zapojili se i takoví rutinéři jako Max Martin a Shellback, Ryan Tedder z OneRepublic, Paul Epworth, který se proslavil mimo jiné svou prací pro U2, Danger Mouse, ale také producentská skvadra The Smeezingtons, v jejímž čele stojí Bruno Mars. Z předchozích zpráv víme, že lidé jako Damon Albarn nebo Sia, kteří rozhodně nepatří mezi béčka, se do prací na desce zapojili také, ale do finálního tracklistu se nakonec nedostali.