| Frank Sinatra | Mark Guiliana | Joe Louis Walker |
Bluesbar
4
Jazz & blues
1
Protože autor této rubriky není chodící encyklopedie, výběr adeptů do ní každoměsíčně vzniká stejně: díky webovým stránkám generujícím jména jazzových a bluesových muzikantů podle data narození. Projede se patřičný měsíc s přihlédnutím na kulatost či půlkulatost a z nich se vybere ten nejlepší. Většinou je těžké si vybrat. Tentokrát stačilo dorolovat k datu 12. prosince a nebylo potřeba pokračovat. Nedožité sté narozeniny totiž slavíme s podle mnohých největším zpěvákem, jakého kdy americká populární kultura dosud poznala, s Frankem Sinatrou.
Frank Sinatra
(nar. 12. prosince 1915)
| Výročí měsíce |
Samozřejmě většinou trapně. Sinatra nebyl velký zpěvák rozsahem nebo hlasovou ekvilibristikou, nýbrž citem pro rytmus, frázováním a dokonalým výrazem. To, spojeno s vynikající schopností (sebe)propagace, k níž patřila i paralelní herecká kariéra, z něj udělalo modlu dnešních stařenek i úctyhodných umělců. Komu že to Bob Dylan zkraje letošního roku věnoval celé album?
Tip:O Franku Sinatrovi píšeme v tomto Headlineru více v rubrice Retro.
Na jedné straně držitel deseti cen Grammy, a dokonce šestnácti ocenění nejprestižnějšího jazzového časopisu světa Down Beat, na straně druhé údajný mafián nebo minimálně loutka v kmotrovských rukou, jak ho ztvárnil, jistěže s literární licencí, Mario Puzo v Kmotrovi. Neomylný swingař, který už od konce třicátých let slavil famózní úspěchy, na straně druhé nenapravitelný pijan, děvkař a hráč – který si ale těmito zálibami, obecně považovanými za nectnosti, vybudoval dokonalou image, již chtěl kdekdo následovat.
4
Jazz & blues
2
Koncerty, na kterých je hlavní osobností bubeník, bývají podezřelé, to si přiznejme otevřeně. Ale jsou výjimky. Jednou z nich je Mark Guiliana, Američan, který patří nejen mezi nejuznávanější, ale i nejmodernější bubeníky zdaleka nejen jazzové scény. Poprvé u nás hrál za zády dnes už megahvězdného Avishaie Cohena, pak jsme ho viděli i s Bradem Mehldauem. Ale jak bylo řečeno, Guiliana s oblibou překračuje jazzové hranice, aniž by ovšem sklouzával k hloupostem nebo čistému byznysu: v jeho portfoliu najdeme třeba taková jména jako Meshell Ndegeocello nebo Matisyahu. A mluví se o něm jako o bubeníkovi Davida Bowieho na jeho chystaném albu, jež má vyjít začátkem příštího roku.
Mark Guiliana je hvězdou i za bicími
| Koncert měsíce |
foto: facebook kapely
Performance Spotlight: Mark Guiliana
Wall a basista Chris Morrissey. Celou tuhle parádu přiveze 13. prosince do pražského Jazz Docku.
Když byla řeč o Guilianově modernosti, připomeňme jeho hrátky s kombinací hry na akustické bicí, jazzmanským sklonem k improvizaci, ale zároveň s elektronikou. Říká se, že hravě namixuje klasické moderně-jazzové hraní se zvukem bicího automatu. Ve svém sólovém projektu Beat Music klade důraz nejen na řečené vlastní kvality, ale i na prokomponovanost vlastních skladeb a jejich absolutní instrumentální dotaženost. V tom jsou mu „k ruce“ klávesista Jason Lindner, elektronik Steve
4
Jazz & blues
3
I kdyby Joe Louis Walker nebyl tak skvělý kytarista a zpěvák, stačil by mu k zápisu do bluesmanské síně slávy jeho životopis. Letošní pětašedesátník na scénu vstoupil v hippiesácké Kalifornii na konci sixties, kamarádil se s Mikem Bloomfieldem, propadl drogám, ze závislosti se dostal, po vyléčení ale nechtěl mít s „ďábelským“ blues nic společného, obrátil se na víru a gospely, což mu vydrželo do poloviny 80. let, kdy ho drápkem milované „dvanáctky“ zase zaťaly, na přelomu tisíciletí přišly opět jedy a alkohol, až od roku 2005 je údajně čistý.
Joe Louis Walker je naštěstí stále polapen ďábelskou mocí dvanáctky
| Album měsíce |
foto: Michael Weintraub
Joe Louis Walker: Everybody Wants A Piece (Album Trailer)
této, dá k dobru alespoň jednu gospelem načichlou. Tentokrát v podobě kvákavé instrumentálky, která se nemůže jmenovat názorněji: Gospel Blues. Je tu samozřejmě i řádka klasických vyšťavených čistých bluesovek, bez těch by to nebylo ono, ale jak říkám: doba monotematických a dneska už vlastně nudných dogmaticky-dvanáctkářských alb je ta tam. A Joe Louis Walker jde s tou dobou jako málokdo z jeho generace.
Jako takový rozhodně při své první a zatím jediné návštěvě Česka o dva roky později na šumperském festivalu Blues Alive rozhodně působil. Na grádech to jeho vystoupení ani v nejmenším neubralo.
A neubírá to ani jeho deskám, včetně té zcela nové s názvem Everybody Wants A Piece. Kromě hráčské a pěvecké bravury, která se u něj rozumí sama sebou, je na albu nejzábavnější jeho nesvázanost dogmaty. Tady se nehraje na blues a ne-blues, dokonce ani na hudbu černou a bílou – třeba taková Buzz On You je úplně normální „bílý“ rock´n´roll, One Sunny Day zase jižanský bluesrock jak od nějakých „rednecks“ z Texasu. Přestože nejspíš už vyznává jiného boha než toho, k němuž se modlil ve svých kostelních dobách, na skoro každé desce, i na
Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou.
Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies.
Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.