Hudební časopis zdarma ke stažení

App Store Google Play

Novinky

Co se děje

Redakční tipy

Headparáda

Ve studiu

5 otázek pro Prague Conspiracy

Můj soundtrack

Kristýna Kolocová

Čerstvé (z)boží

Nèro Scartch

Headliner 1/3

Coldplay

Headliner 2/3

Chris Martin

Headliner 3/3

Coldplay

Tipy

35 zaručených vánočních dárků

Rozhovor

Prostitutes

Star Wars

9 hudebníků, které provází Síla

Headliner

KLARA.

Rozhovor

Chris Corner

Art

7 nej uměleckých obalů

Jackie Crash

YellowCard

Téma

Poslední dny Johna Lennona

Story

Motley Crue

R.I.P.

Ice B byl bůh

Reportáž

Slza

TOP

9 největších vánočních hitů

Rozhovor

Struneři

Ženský element

Grimes Ještě divnější, než se zdá

Rozhovor

Anti-Flag

Televize

Videorama

TOP

11 pánů kteří znějí jako dámy

Vizuál

Warren FU

Retro

Frank Sinatra

Rozhovor

Katarína Knechtová

Test

H-D Kvíz

Insider

Barry Dickin

  • text Honza Vedral

    foto Katarína Orešanská

    Barry Dickins

    Adele musela přetočit
    celou desku

     

    12

     

    Insider

    1

  • Je jedním z největších hráčů v koncertním byznysu. V sedmnácti předstíral, že je starší, aby mohl začít pracovat pro The Who, kteří ho brzo vykopli. Dnes jeho firma ITB zastupuje Boba Dylana, Neila Younga, Kiss, Kasabian, Adele a řadu dalších. Barry Dickins pro Headliner odkrývá svůj příběh i pozadí celé branže.

     

    Sympatický chlapík do ní patří takřka pokrevně. Jeho otec vymyslel hitparádu, jeho syn je manažerem Adele, které jeho dcera domlouvá koncerty. O tom, co je to booking i o dalších věcech, přijel vyprávět na konferenci Nouvelle Prague, po níž si našel čas na následující rozhovor.


    Vlastně není divu, že jste jeden z nejdůležitějších hudebních agentů na světě. Váš otec prý založil časopis NME...

    Ano a předtím se živil jako jazzový saxofonista. Proto taky nenávidím jazz. Když je vám dvanáct, nechcete probůh poslouchat Chica Hamiltona, zajímá vás, co je v top 20, a ne jazz! Trvalo vážně dlouho, než jsem něco z toho žánru přijal za své.

    O to víc mě teď zajímá, jak se dostal k zakládání tak zásadního hudebního týdeníku?

    Jednoduše. Protože jsem se mu narodil já a můj brácha. Táta jezdil s bigbandem a měl odjet na velké turné do Ameriky. Ale nechtělo se mu na tři měsíce od rodiny. Tak s tím seknul. Začal pracovat v Melody Makeru, odkud ho přetáhl hudební promotér Maurice Kinn, který za tisíc liber koupil krachující Musical Express a přejmenoval ho na New Musical Express. Společně se jim začalo dařit. V roce 1952 to byl můj táta, kdo přišel s nápadem otiskovat hitparádu. Do té doby se měřily jenom prodeje notových zápisů. Ale zjišťovat, kolik se prodalo desek a jak na tom vydělat od velkých firem peníze, v Anglii nikoho nenapadlo. A tak vznikl žebříček Top 12, který se

     
     

    12

    Insider

    2

  •  

    Barry Dickins byl v Praze jako host konference Nouvelle Prague.

    přímo jmenoval „hitparade“. Ano, opravdu jsem v hudbě vyrostl.


    Ale sám jste přitom v hudebním byznysu nezačínal.

    Tátové všech kluků okolo měli zoufale nudná povolání. Dělali v bance, na poště a můj táta dělal muziku! Proto jsem ho prosil, aby mi domluvil nějaký pohovor v branži. Ale on pořád opakoval: Většina lidí, kteří pracují v hudebním byznysu, by měla být ve vězení. Tehdy to bývalo úplně jiné. Psal se rok 63, těsně než do světa explodovali Beatles. A táta se nedal, nechtěl, abych měl s muzikou cokoli společného, tak jsem začal pracovat na burze. A bylo to to nejnudnější, co jsem zažil. Kvůli té zkušenosti jsem dodnes

    vděčný za to, co dělám. A dělám to i přesto, že už jsem vydělal tolik peněz, že bych nemusel hnout prstem.


    Před čím přesně vás váš otec chránil? Co bylo na hudebním byznysu tak kriminální?

    Byl plný lidí, kterým v Anglii souhrnně říkáme kšeftaři s ojetinami. Takoví ti veksláci, co nakoupí vraky, přetočí jim kilometry a střelí je dál s neuvěřitelnou přirážkou. Nebyl to tak profesionální byznys se svými pravidly a standardy jako teď, ale už tehdy se v něm točily neuvěřitelné peníze, které si stačilo jenom vzít. A to jsme netušili, jaké jsou možnosti. Třeba dělat koncerty v Česku nikoho ani nenapadlo, protože to jednak bylo Česko­slovensko a za druhé se tam prostě

     
     

    12

    Insider

    3

  • Roadie Tho Who měl výborný nápad, že když vezmete sprej na vlasy a zapalovač, máte z toho malý plamenomet

     

    Takhle zněli The Who, když si ještě říkal The High Numbers.

    The High Numbers – I Gotta Dance To Keep From Crying

     
     
     
     

    nejezdilo. Vždyť tehdy se nejezdilo ani do Itálie! Všichni hráli jenom v Anglii, Francii, Holandsku, Belgii a Německu.


    To jsme odbočili. Vy jste se nakonec se světem akcií rozloučil a vrhl se do muziky.

    A moje první kapela byli Searchers. Tehdy to nebyla velká skupina a já vůbec nevěděl, co dělám. Ale nějakým způsobem to fungovalo a oni mimochodem hrají dodneška, i když už je nezastupuji. Začal jsem pracovat pro dvě malé agentury, z nichž jedna pouze bookovala kapely na americké vojenské základny v Německu. Tam jsem dlouho nevydržel. Místo toho jsme se tísnili ve čtyřech lidech v kanceláři tři na tři metry a zjišťovali, co se kde děje. Od té doby říkám, že tohle je práce pro mladé lidi, kteří se nebojí zkoušet něco jiného a nového. Na mě se usmálo štěstí, když jsem takhle narazil na kapelu The High Numbers. To jméno vám nejspíš

    Zrovna v té době s The Who to musela být docela jízda, ne?

    A pěkně divoká. Jednou jsme spali na hotelu, kde měli přes okno nějakou síť. Bylo to obrovské, asi pětimetrové okno. Jejich tehdejší road manager měl výborný nápad, že když vezmete sprej na vlasy a zapalovač,

    nic neřekne, ale oni si ho pak změnili na The Who... a začala moje první velká jízda, která skončila tím, že mi po šesti měsících dali padáka.


    Proč?

    Upřímně? Já jsem vůbec netušil, co dělám. Doháněl jsem jejich manažera k šílenství, tak šli jinam. Byl jsem na dně, ale jak říkám svým lidem, jedny dveře se zavřou, jiné se otevřou. Zatímco s manažerem mi to neklapalo, hodně jsem se tehdy skamarádil s kapelou, byli jsme stejně staří, jezdili jsme spolu a oni se najednou mezinárodně proslavili. Dneska chápu, že mě vyrazili, tehdy mě to málem zničilo.

     
     

    12

    Insider

    4

  • Když jsem přijel z turné s The Who, spal jsem sedmadvacet hodin v kuse. Moje máma si myslela, že jsem umřel

    že je neosobní. Vždycky, když mi někdo řekne: poslal jsem mu e-mail, odpovídám: musíš s těmi lidmi mluvit! Přes e-mail toho zařídíte spoustu, ale nepředáte si navzájem žádné emoce. Já třeba nepíšu ani „ahoj“ „jak se máš“ „měj se hezky“, nemám na to čas. E-mail je moc rychlý, nedá se z něj poznat, co si druhá strana opravdu myslí. To nepoznáte, dokud nezvednete telefon. Tehdy to bylo snadné, protože fungovala strašná spousta klubů. Jenom v Londýně jste mohli hrát pro čtyři sta, pět set lidí za noc v kuse tři týdny. Pak jste jeli do Birminghamu
    a hráli dalších padesát koncertů, pak do Manchesteru a tam dalších dvacet. Hudební scéna byla vitální. Většina kapel té doby odehrála přes dvě stě koncertů za rok. Bylo to jako chodit do práce sedm dní v týdnu.


    To už se dnes neopakuje.

    Ale když ano, má to úspěch! Podívejte se, co dokázal Ed Sheeran. V době, kdy nikdo nevěděl, kdo je, objel jenom s kytarou každičký klub v Británii. Dnes s tou samou kytarou vyprodá tři koncerty ve Wembley pro osmdesát tisíc lidí za sebou. To je neuvěřitelné. Ale dosáhl toho starou cestou, tak, že hrál tak dlouho, než ho každý znal.


    Čím byl ten zájem o hraní způsobený? Byla hudba pro lidi důležitější?

    Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let nebyl žádný internet, žádné počítačové hry, žádný X-box, Spotify. Jako puberťák jste mohli jít do mládežnického klubu, kde byla

    Jak jste tehdy vlastně bookovali koncerty, bez internetu a dalších věcí?

    Ale byl telefon. Problém s internetem, který často řeším se svými lidmi, spočívá v tom,

    máte z toho malý plamenomet. Jal se nám to ukazovat, jenže od toho samozřejmě chytl závěs. Chtěli jsme to zamaskovat tak, že ten ohořelý zbytek sundáme a přes okno natáhneme druhou půlku. Chopil jsem se toho a vylezl na skříň, abych na ten závěs dosáhl. Nešlo mi to, tak na mě Pete Townshand zařval: skoč! Udělal jsem to a dopadl na palandu, na které spal Keith Moon. Nikdy jsem nebyl muší váha, takže jsem ji samozřejmě provalil. I pětadvacet let poté, když se s Petem potkáme, ptá se mě: Tak co, zničil jsi zas nějaký postele?! Byli jsme mladí, byla to velká zábava a skoro jsme nespali, protože jsme si pomáhali spoustou takových těch malých modrých pilulek. Pamatuju si, že když jsem přijel z turné, spal jsem sedmadvacet hodin v kuse. Moje máma si myslela, že jsem umřel.

     
     

    12

    Insider

    5

  •  

    Přestože Dylana zastupuje čtyřicet let, nemají prý dodnes žádný kontrakt.

    jednou týdně diskotéka, nebo do skauta. V dnešní době mají děti všechno. Vyrůstají na internetu, žijí v úplně jiném světě a nezbývá jim tolik volného času. My jsme neměli co jiného na práci než poslouchat muziku. Byli jsme děti poválečného babyboomu. Vidal Sasoon se stal nejslavnějším kadeřníkem světa a najednou se objevili Beatles. A dlouhou dobu nikdo nechápal, s jakou změnou to vlastně přišli.


    Teď máte na mysli co?

    Možná to před nimi dělal ještě Dylan, ale do té doby bylo normální, že někdo napsal písničky, které pak nějaká skupina nebo zpěvák předváděl. Tak jako Sinatra. Ale oni začali psát vlastní skladby, které měly

    smysl i ohlas. Nezpívali jenom o tom, jak kráčí ulicí a jsou zamilovaní. Začali zpívat o opravdovém životě. A díky tomu se najednou stali nejslavnější kapelou světa. Jenže to bylo v úplně jiném světě. Neexistovalo nic takového jako popové rádio. BBC zahrálo za celý den dohromady tak tři hodiny hudby a vysílání končilo v deset večer. Dneska je hudba všude a nikdo nečeká, co se zahraje. Každý si může na internetu najít, co se mu líbí.


    A jak to bylo s těmi kšeftaři s ojetinami. Měl otec pravdu?

    No jistě. Dnes a denně jsme řešili hlavně to, jestli nám zaplatí. Matematika byla jednoduchá, když bylo v klubu plno lidí, dostali jste peníze, když nepřišli, měli jste smůlu.

     
     

    12

    Insider

    6

  • Ve dvaceti jsem nevěděl nic, ale měl jsem pod sebou Jimmyho Hendrixe, The Doors, Janis Joplin, The Allman Brothers a Steppenwolf

    než dva roky před tím. Nevydělával jsem velké peníze, ale budoval jsem si pověst. Lidi si říkali, že když mám taková jména, musím být opravdu dobrý. Zjistil jsem, jak důležitá je reputace. I díky tomu jsem v roce 1968 začal zastupoval Neila Younga a dělám to dodnes!


    Jak jste se dali dohromady?

    Neilův manažer přišel za mým šéfem, který byl velmi úspěšný. Pracoval pro Franka Sinatru, Toma Jonese a další hvězdy a dohodli se spolu, že pro Neila potřebují nějakého mladého kluka, který dělá rockové kapely. A to jsem byl já. Zbytek už je historie, Nei­la Younga zastupuji dodneška, už je to skoro padesát let. Často o tom vtipkujeme. Jen si to vezměte. Když jsem pracoval pro The Doors, bylo mi dvacet a jejich manažerovi o rok víc. Zní to šíleně, vždyť už tehdy to byla jedna z nejslavnějších rockových kapel na světě. Pamatuji si, jak jsme seděli v londýnském klubu Roundhouse, kde jsme dělali jejich společný koncert s Jefferson Airplane, který šel i do televize. A oba jsme s tím manažerem kroutili hlavami, že jsme vlastně ještě děti. No, taky jsme udělali spoustu chyb, ale nějak jsme to zvládli.


    Jak vlastně vypadá takové plánování koncertů. Přijde za vámi Neil Young a řekne, kde chce hrát?

    Většinou se to plánuje kolem nové desky. Sedneme si na to, řekneme si, kde chtějí umělci hrát, jestli začneme ve Švédsku nebo Španělsku. Svět se změnil, zatímco dřív se

    Jak se to stalo, že jste začal vydělávat velké peníze?

    Postupně. Spoustu jsem se toho naučil. Záhy jsem zjistil, že pokud chci být dobrý, musím zastupovat velká jména. V roce 1967, když mi bylo dvacet, jsem pod sebou měl Jimmyho Hendrixe, The Doors, Janis Joplin, The Allman Brothers, Steppenwolf a nedalo se přitom říct, že bych byl o moc moudřejší

    Nebylo na tom nic profesionálního. Spousta lidí chtěla na muzice vydělat rychlé peníze. Ale čas ukázal, že i v hudbě se na věcech musí pracovat, aby nesly opravdové výsledky. Jistě, dnes mám několik domů, a když přijde někdo na návštěvu, klepe mi na rameno a říká: hezkej barák. A já odpovídám: jasně že je, ale když mi bylo jako tobě, neměl jsem nic. Dlouhá léta jsem jenom přežíval a živořil, nezačal jsem skutečně vydělávat, dokud mi nebylo čtyřicet. A to jsem svůj první koncert zamluvil v sedmnácti, to je dlouhá doba a spousta práce.

     
     

    12

    Insider

    7

  •  

    „Dnes je základem vybudovat si pozici na internetu.“

    ve Francii dalo hrát leda v Paříži, teď tam můžete udělat deset koncertů. Takže těch možností je nekonečno. Speciálně s umělci, které zastupuju já, protože to nejsou popoví umělci. Jsou to lidi, kteří mají oddanou fanouškovskou základnu. Nevzpomínám si, kdy měl Neil Young naposledy hit, ale na koncert do Londýna pořád přijde čtyřicet tisíc lidí.


    Říká se, že zatímco dřív se braly koncerty hlavně jako podpora prodeje alba, teď je z nich ten hlavní byznys. Jak se na to díváte vy?

    To je stoprocentní pravda. Hudebníci dřív vydělávali prodejem desek a publishingem. Hudební společnosti neviděly, co přichází s internetem a digitálními možnostmi. A najednou si nikdo nekupoval desky. Změnilo

    se úplně všechno, od priorit po způsob, jakým se dělá promotion. Zatímco dříve se dělaly rozhovory pro televize a noviny, teď je základem vybudovat si pozici na internetu. A k tomu musíte mít talent.


    Jak jste se dal vlastně dohromady
    s Dylanem?

    Zase přes jeho manažera. Líbilo se mu, co dělám, tak nás dal do kupy. Musím poznamenat, že Dylan je největší profesionál, jakého jsem potkal. Vždycky říkám, že je to jediný umělec, jehož znám, který pokaždé hraje dva koncerty denně. Protože tím prvním je jeho zvuková zkouška. Nikdy netrvá dvacet minut, ale vždycky dvě hodiny. Přitom má podle mého nejlepší kapelu na světě.

     
     

    12

    Insider

    8

  • Dylan je Dylan. Často říkám, že až umře, bude jako Shakespeare. Je to člověk, který změnil hudební průmysl

    koncertě na sebe sice nenechává naschvál svítit, ale když se s ním vidíte, vypadá vážně dobře, i když ty kudrliny už samozřejmě nejsou, co bývaly.


    Děláte arénové koncerty. Co si myslíte o současných velkých produkcích?

    Nejsem jejich příznivcem. Jsem zastánce dobrého technického zázemí, potrpím si na dobrý zvuk. Ale některé produkce mi přijdou spíš jako vtip. Hodně umělců zapomíná, že základem koncertu má být především samotná hudba, dobrá písnička. A někdy mám pocit, že všechny ty nesmysly kolem vymýšlejí, protože bez nich by prostě byli nudní. Když jste dobrá kapela nebo zpěvák, tak vám stačí dobrá světla a muzika. A platí to i u Kiss, které zastupujeme a kteří arénové show vymysleli. Je to oživlý komiks, ale tak to bylo vždycky. Nakonec byli první, kdo takový cirkus dělal.


    Ve vztahu ke svým dětem jste se nezachoval jako váš otec, ale naopak jste si je pustil do firmy.

    Jenom svoji dceru. Můj syn má vlastní byznys, i když taky dělá v hudbě jako manažer a stará se například o Adele, London Grammar nebo Jamieho T. Ten sice není moc známý mimo Anglii, ale je to geniální muzikant. Nikdy jsem nespolupracoval s The Clash, ale jako kapelu jsem je měl vždycky moc rád. A Jamie T je podle mého skoro na jejich úrovni. A dokonce i můj syn říkal, že jeho nová deska je skvělá. Což je

    Jak to teď myslíte?

    Je první, kdo si prosadil vlastní publishing. Je první, kdo si vymínil, že bude z koncertů dostávat procenta ze vstupného, a ne paušál. Byl prostě první skoro ve všem, co je dnes standardní. Krom toho, že je skvělý hudebník, je neuvěřitelně zručný byznysman. A na to, že je mu 74 let, vypadá skvěle. Na

    A přitom u Dylana nikdy předem nevíte, co zahraje a v jaké verzi.

    To je pravda. Teď třeba na koncertech hraje věci ze čtyřicátých a padesátých let. Je to neuvěřitelné, všude, kam přijedeme, dostává pětihvězdičková hodnocení. Myslím, že to jsou nejlepší koncerty, jaké kdy udělal. Někdo se mě ptal, proč sakra Dylan nehraje písničky, které všichni známe? Říkám mu, že je na turné už padesát let a chce prostě hrát, na co má sám náladu. Jestli se vám to nelíbí, tak na něj nechoďte, protože tak to zkrátka je. Dylan je Dylan. Často říkám, že až umře, bude jako Shakespeare. Je to člověk, který změnil hudební průmysl.

     
     

    12

    Insider

    9

  •  

    Barry Dickins (uprostřed) nabízí hvězdy i promotérům jako David Urban (vlevo) a Štěpán Suchochleb (vpravo).

    zvláštní, protože je ke svým umělcům dost tvrdý a málokdy se mu něco líbí. I Adele přiměl, aby přetočila celou desku.


    To jako vážně? Tu novou?

    Ano, nebyl s ní vůbec spokojený. Umí říkat věci napřímo a začínal jako lovec talentů. Vyzná se v hudbě, zastupuje i Ricka Rubina nebo Paula Epwortha. Proto když řekl Adele, že písničky, které má, musí přepsat, protože nejsou dost dobré, tak to vzala a udělala. Vysvětloval mi, že byly moc veselé. Ona byla čerstvě matkou, byla spokojená a zkrátka to tak cítila. Já jsem výsledek neslyšel, ale

    podle singlu se zdá, že to bude dobré minimálně jako předchozí deska. Můj syn mě opravdu ve své kariéře nepotřebuje. A moje dcera to zvládá taky sama. Shodou okolností dělá koncerty pro Adele, zastupuje i Mumford & Sons, Jamese Blakea, Hot Chip. Všechno jsou to úspěšné kapely, takže není na co si stěžovat.


    Jak to myslíte, shodou okolností. Tak snad se spolu domluvili?

    Právě že nedomluvili. Oni to o sobě navzájem vůbec nevěděli! Adele si dala schůzku s mým synem, aby ho získala jako manažera. V té době byl jeho největším jménem právě Jamie T

     
     

    12

    Insider

    10

  • a jeho zaujala, takže se dohodli. Jen večer před tím byla Adele na koncertě Hot Chip, kde se seznámila s mojí dcerou a dala jí svoje cédéčko. Ta si ho vzala otráveně do auta, pustila... a zamilovala se. Adele v té době za sebou neměla jediný koncert, ale moje dcera jí úplně propadla, volala jí okamžitě zpátky a dohodly se, že ji bude zastupovat. Takže Adele na té schůzce s mým synem říká, jo a mimochodem, mám už svojí agentku. Jeho to zaujalo, protože moc žen v tomhle byznysu nedělá. Tak se ptal, jak se jmenuje? A Adele na to, že Lucy Dickinsonová. Můj syn se rozesmál a říká: Hele, já jsem Jonathan Dickins, nemyslíš, že bychom mohli mít něco společného?


    Když o tom vyprávíte, tak ten velký svět popu a hudebního byznysu působí, že je úplně malý.

    Ale ono to tak trochu je. My od sebe bydlíme všichni deset minut chůze. Potkat se navzájem není problém. Vždycky jsem říkal, že hudba je velký malý byznys. Zaměstnávám dohromady třicet lidí, to není moc. Čím jsem starší, tím víc si vážím nezávislosti. Svoji firmu jsme kdysi prodali Live Nation a já si ji po několika letech odkoupil zpátky, protože ty mechanismy globální korporace mě ubíjely. Nevím, proč čekat na deset podpisů, když jenom potřebuji koupit nový počítač. Navíc si myslím, že konkurence prospívá všem.


    Co si v tomhle ohledu myslíte o rostoucích cenách koncertů?

    Souvisí to s tou mohutnou produkcí, o které jsme se bavili. Já osobně se snažím držet

    ceny při zemi. Vždyť kolik peněz si můžete z fanoušků dovolit vytáhnout? Koupí si cédéčko nebo vinyl, lístek na koncert je další věc, za kterou musí zaplatit... Myslím, že náš úkol je fanoušky úplně neodrbat. Vím, že třeba lístky na Madonnu jsou v Londýně neuvěřitelně drahé, stojí přes dvě stě liber. Jasně, ony se prodají, ale nepřijde mi to v pořádku. My třeba ty nejdražší lístky na Adele prodáváme pod sto liber.


    Což pořád není málo.

    Ale také si vezměte, jaké jsou náklady. Stojí to tak milion dolarů týdně jen na nákladech. Zaměstnáváte pětačtyřicet lidí v týmu, platíte šestnáct kamionů, je to sakra drahé. A na každém koncertě máme i tisíc nebo dva tisíce opravdu levných lístků, které si může dovolit skoro každý. Jen protože nám přijde, že bychom se měli o takové věci snažit.


    Je to minimálně sympatické. A přijede Adele do Prahy?

    Ne.


    To bylo striktní.

    Teda vlastně nevím. Stará se o ni moji dcera. A krom toho se Adele ještě nevyjádřila, jestli na turné vůbec pojede. Doufám, že ano. Ale nejspíš bude první na řadě Amerika. Musíte si uvědomit, že je to umělkyně, kterou zná skutečně celý svět. Vždyť je to největší zpěvačka současnosti, na tu si asi Praha ještě bude muset chvíli počkat.

     
     

    12

    Insider

    11

  •  

    Barry Dickins

    Posledních padesát let je jednou z šedých eminencí hudebního byznysu. Koncertním zastupováním kapel se živí od sedmnácti, kdy kočíroval The Who. V současné době vlastní firmu ITB a sám se stará o živé produkce Boba Dylana, Neila Younga, Billyho Idola, Toma Pettyho, Paula Simona, ZZ Top, Jamiroquaie a řady dalších. Jeho společnost zastupuje i Adele, Editors, Deftones, Christinu Aguileru, Mumford & Sons a desítky dalších výrazných hudebních jmen světové scény. Do Prahy přijel na pozvání konference Nouvelle Prague.

     
     
     
     

    12

    Insider

    12

 
×
Čtete:
2015/12
Barry Dickin

Song Story

Chris Isaak

Enface

Wolf Alice

Story

Johny Depp

Kalendárium

Památné dny

Hip Hop 1/2

Elementy ulice

Hip Hop 2/2

Dian

Klasika

Teď vážně

Folk

Bez cancáku

Mluvené slovo

Vyprávěj

Hard & heavy

Ocelové srdce

Jazz a blues

Bluesbar

Indie

Ty kytary!

Alternativa

Kroky podzem

EDM

MDMA

Odjinud

Mimochodem

Recenze měsíce

Adele

Recenze

Recenze 17. 12. 2015

Recenze

Recenze 3. 12. 2015

Duel

Mandrage

Recenze

SMS Recenze

Naživo

Kraftwerk

Naživo

Everything, Everything

Naživo

Editors

Naživo

Converse

Naživo

A Place to Bury Strangers

Naživo

Wombats

Naživo

Whitesnake

Naživo

Cassandra Wilson

Naživo

Slash

Naživo

Máchův Brooklyn

Naživo

IAMX

Naživo

Ben Cristovao

Naživo

ZAZ

Tipy

Kam vyrazit?

Tiráž

Tiráž

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.