O jazzu a blues s nadhledem
z barové stoličky

| Bill Frisell | Jazzinec |
| Tedeschi Trucks Band |

Aktuální pětašedesátník je sice obecně zařazován mezi jazzové kytaristy, a to nejen tak ledajaké, nýbrž mezi ty největší představitele spojení instrumentu a žánru. Ale zároveň není snad lepšího příkladu univerzálního a neustále překvapujícího muzikanta, než je právě Bill Frisell. Ovšem nemluvíme o univerzálnosti snadno prodejných profíků typu kam vítr, tam plášť, kteří sice technicky zahrají cokoli, ale kouska skutečné hudby aby z nich člověk páčil heverem. A nemluvíme ani o překvapeních, upoceně vysezených u počítače se zadaným vyhledáváním „tak co asi tak může být nejvzdálenějšího mému poslednímu projektu, abych šokoval“.

Bill Frisell

(nar. 18. března 1951)

Festival Jazzinec se sice v Trutnově táhne od konce února do konce dubna, má však svůj jednodenní koncertní vrchol. A to bude 19. března ve Společenském centru UFFO, kde na velkém koncertě vystoupí hned čtyři účinkující vesměs zvonivých jmen a slibného věhlasu.

Jazzové UFFO přistane
na festivalu Jazzinec

Mistrovsky, ale s rozumem

(Tedeschi Trucks Band: Let Me Get By)

Třetí studiové album bluesrockového „bigbandu“ Tedeschi Trucks Band nese název Let Me Get By. Už slyším ortodoxní bluesmany kafrat, že jsou to samé dechy, málo kytary a vůbec že je to popík. No, je a není. Rozhodně se albem tenhle tucet skvělých muzikantů nepřihlásil do soutěže o to, jak co nejtradičněji zahrát bluesovou dvanáctku. Na to jsou všichni, najmě pak hlavní ideolog celé té mašinérie Derek Trucks, nepochybně nejzásadnější žijící slidekytarista, až příliš dobří muzikanti. Ale v žánrových škatulích se tady nechce uzavírat nikdo, ani jeho žena Susan
Tedeschi, především výborná zpěvačka, ale i stylová kytaristka, která sice s poměrně ortodoxně pojatým elektrickým blues začínala, ale dnes má mnohem širší záběr i výraz.

Je taky pravda, že na rozdíl od Trucksových starších alb, která byla sice přehlídkou jeho hráčské bravury, ale zároveň místy až samoúčelnými exhibicemi, se na novém albu sóly vlastně docela šetří. Ale

je slyšet, že písničky, které jsou na studiové nahrávce zcela kompaktní, v sobě mají potenciál a jsou postaveny tak, aby se na koncertech, kde to samozřejmě má svůj smysl, daly natáhnout právě oním sólováním třeba na trojnásobnou délku. Trucks jako producent alba dobře ví, co je z nahrávky únosné. A členitostí skladeb, nejrůznějšími přesahy k rocku, soulu, ba i k tomu „popíku“ (ale jakému!), dosáhl toho, že i na dnešní zvyklosti už relativně nafouklá skoro hodinová stopáž uteče jako voda.