Program oslav šedesátin české kytarové legendy sliboval hromadu hostů a průřez celou tvorbou. Toho se nám skutečně dostalo. Otázkou ale zůstává, jestli to skutečně stačilo.

text Vojta Libich

foto Jan Nožička

Rychlá sóla
a zaprášená saka

Praha, Forum
Karlín, 17. 2. 2016

Forum Karlín se poměrně zaplnilo, ve švech však rozhodně nepraskalo. To spíš přispělo k celkově pohodové atmosféře koncertu. Pavlíček nastoupil v solidní formě a za zády mu profesionálně sekundovali bubeník Miloš Meier (tentokrát bez runy na kopáku), klávesista Michal Nejtek a basák Martin Ivan. Bohužel tato sestava (včetně Michala Pavlíčka) nedokázala vykřesat z repertoáru větší jiskru, než jakou bychom čekali u kvalitní jazz-rockové fusion kapely na podnikovém večírku. No dobrá, trochu větším a honosnějším podnikovém večírku. S nedostatkem náboje nebo větší invence bohužel tak trochu bojovali i exkluzivní hosté v čele s Michaelem Kocábem nebo Kamilem Střihavkou. Ten sice působil sympatickým a uvolněným dojmem, ale jak se říká, kde nic není, ani smrt nebere, a to platí i o hlasových možnostech takového pěveckého kalibru, jakým je právě Střihavka. Ten refrén ze Země vzdálené se přece dal zahrát i níž, ne? Pokud pomineme Viléma Čoka, jehož aktivity se poslední roky už vůbec nedají brát vážně, vlastně nejsvěžejším momentem celého slavnostního koncertu byla účast Báry Basikové a připomínky repertoáru znovuobnovených

Stromboli. V neposlední řadě je i potřeba uznat, že Basiková byla pravděpodobně jednou z nejkrásnějších žen v sále. Možná i jednou z nejmladších.

Došlo na dojemné momenty, poplácávání po ramenou (v rámci předávání zlaté desky za poslední nahrávku Stromboli), celek vlastně působil jako příjemný koncert. Všechno se blýskalo, lidé byli krásně oblečeni a všichni se usmívali. A možná to je ten moment, kde to skřípe. Proč má člověk pocit, že sleduje naleštěnou gala show poplatnou establishmentu? Stárnoucí umělce, kteří už si radši nedovolí v ničem překročit hranice. Po odéru rockového rebelství už zůstal jenom vyčpělý pach naftalínu ve skříni na společenské obleky. Možná je to nevyhnutelné, faktem ale zůstává, že je z toho člověku trochu smutno. Ve finále jediné, co si skutečně analyzující návštěvník koncertu z akce odnesl, je vědomí toho, že Michal Pavlíček má za sebou úctyhodnou kariéru a titul jednoho z nejvýraznějších českých kytaristů si vydobyl právem. Takže výsledné pocity? Michal Pavlíček umí hrát na kytaru. Umí hrát rychle. Hraje především sóla. A ve Foru Karlín neumí točit moc dobrou Plzeň.