Kytary útočí. Temně, teskně, naštvaně, radostně i hlasitě.
Značka: vážně a nezávisle.

| At The Drive-in | Head Wound City | The Body |
| Bestial Mouth | Násilník |

Globální úspěch At The Drive-In, pětice hispánských punkáčů původně z El Pasa, měl v době své kulminace několik stěžejních důvodů. Jednak se trefili do žánrově velmi liberálního období. Potom bylo velmi zábavné se na ně dívat naživo, protože byli divocí, sexy, nepředvídatelní, exotičtí a velmi styloví. Jejich zvuk byl nenapodobitelný a charisma nepřekonatelné. Stejně jako všechny výjimečné věci, na kterých se podílí několik silných individualit, byli žel dopředu odsouzeni k zániku sebedestrukcí. Což se v podstatě naplnilo na jejich kariérním vrcholu po vydání alba Relationship of Command. Od té doby si všichni zainteresovaní členové jeli svoje vlastní projekty, Omar Rodriguez s Cedricem Bixlerem se na střídačku milovali, nenáviděli, měli spolu kapely a pak se zase hádali a nenáviděli. Založili velmi progresivní kapelu The Mars Volta, kterou žel obestřela smrt nejdříve Jeremyho Warda, posléze klávesisty Ikey Owense, se kterým hráli oba zmiňovaní už v dubové kapele De Facto. Potom se znovu ve zlém rozešli, aby si k údivu všech založili společně kapelu Antemasque, vydali vstřícně přijatou desku, oscilující mezi punkem a chytrým moderním art rockem.

Chystá se koncertní návrat
At The Drive-In

Head Wound City, ex gruppa ultima kolem Justina z The Locust, Codyho z The Blood Brothers a Nicka z Yeah Yeah Yeahs natočila svoji druhou desku ve studiu Rosse Robinsona už loni, ale dlouho nevěděla, kdo bude ochoten ji vydat. Martyrium shopování po labelech nakonec skončilo a deska našla domov u Vice Recordings. Bude se jmenovat slibně A New Wave of Violence a vychází oficiálně 13. května. Už teď je ale možné si desku předkoupit a za tenhle smělý akt násilí na sobě samém dostanete už teď jednu věc ke stažení – Scraper. Je přesně taková jako její název. Škrábe. Možná je to i tím, že hlavní basová linka je perkusivní a škrabaná trsátkem na struny. Musíte to slyšet. Na jinak chaotické Head Wound City je to dost organizovaná věc, tak

se nechme překvapit, co dalšího nám nová vlna násilí přinese. Head Wound City prý album napsali během jednoho týdne, a protože už jsou teď dospělí, nese v sobě mnohem míň ironie a má větší hloubku. Název dostalo podle zinu výtvarníka Raymonda Pettibona z roku 1982. To je ten, který nakreslil legendární logo Black Flag nebo některé obaly desek Sonic Youth.

The Body: No One Deserves Happiness

V hudbě mě baví extrémní formy. Je to na jednu stranu limitující, na druhou osvobozující. The Body jsou bahno. Bahno. Bahno. A ještě jednou bahno. Je až zarážející, kolik zla se dá nadělat ve dvou lidech. Někdo tomu říká progresivní sludge metal, ale mám pocit, že tady všechny labely a přívlastky selhávají, snad jen kromě animální. Ano, po spolupráci s neobyčejným Haxanem Cloakem na albu I Shall Die Here se jejich laťka posunula hodně do jiné dimenze, ale i na novince No One Deserves Happiness se drží toho, co umí ultimativně nejlíp. Nahánět husí kůži. Brilantní kombinace programování, funerální elektroniky, extrémního hluku, vazeb,

podladěných kytar, zvířecího jekotu jak z Osady havranů a bicích, které mají zvuk, jako když dupnete martenskou na vysušenou supí lebku. Harmonické postupy a melodie jsou jako z artového hororu a občasné vsuvky ženských vokálů jsou stejně kouzelné jako vrcholně iritující. Ne, tohle rozhodně není čistokrevný sludge metal ani omylem. Je to neuchopitelné a velmi umělecké album, byť pojaté echt netradičně, invenčně a... ehm, extrémně. Čirá a neodvratná apokalypsa, které se ale nemusíte obávat, protože bude vlastně vysvobozením.

Nikdy by mě nenapadlo, že tuhle kapelu uvidím naživo, a ono jo. Bestial
Mouths jsou karnální post-punková úchylnost z Los Angeles, heroinový dojezd, rozostřená realita vetknutá do zakrváceného, pěstí rozbitého zrcadla. Jejich drásavý sound je tak naléhavý, že mu musí propadnout každý, kdo nemá zalíbení v hezkých věcech, ale vzrušuje ho hudební divnost. Když vyšla jejich druhá deska, Vice Noisey o nich napsal, že pokud vás neparalyzuje násilně penetrující hlas zpěvačky Lynette Cerezo,

jste pravděpodobně sociopat. Něco na tom bude. Industrialem nakažený elektro-goth má v sobě sémě temnoty a epileptické dekadence Joy Division stejně jako démonickou mantru Dead Can Dance a jen Leviatan ví, čeho všeho ještě. Pražský klub Basement bude toho večera místem sonického rituálu a vy byste měli být u toho. Desátého března poteče krev.

Johnny Násilník je gauner. Vysoký hejsek odněkud z maloměsta, zakleslý v Praze jako oslizlá naplavenina v smrduté Vltavě. To on se motá kolem punkových dětí The Oxx, to on na ně pogoval na pontonu a pak – v kontextu s výše zmíněným – s nimi skočil do řeky. Vlastně by tady mezi kytarami ani neměl být, ale což! On kašle na všechno, je to poeta-anarchista, nultá mutace Lukáše Bendy, Johnny Rotten z Boleslavi. Je něco, jako když dostanete od někoho kinder vajíčko, oloupete ho a místo v čokoládě je uvězněné v kyanidové krustě a vevnitř plastové urny jsou sestavitelná mikrohovna. Nemám EP je drzost nad drzost, totální piss na jakoukoli konformitu, post­pubertální sarkasmus a dikce, za kterou byste mu nejradši dali okamžitě do držky. Ale je autentický. „Umíme nejlepší pervitin a vypijeme nejvíc piv,

čin-čin,“ rapuje v Hydeparku a vlastně je to dost trefný a zábavný. A dobrý. Možná, že kouzlo je právě v té lo-fi fekální produkci, která se s tím fakt vůbec nesere. Možná, že kdyby mu někdo dal lepší beat, že by ty žiletky, které zvrací, byly ještě ostřejší, kdo ví. Na každý pád je Násilník můj staronový objev. Jo, a krom toho, že má cit pro poetickou zabijačku, i celkem slušně rapuje, jako punkovější Smack, třeba.