text Šárka Hellerová

foto profimedia

Poprvé
jsem seděl s tátou u piana

Šukání, bitky... prázdnota. V to věří Kip Stevens, zpěvák kapely Nasty Bits, která se v seriálu Vinyl uvádí koncertem, na němž se strhne divoká bitka s publikem. Kipa hraje James Jagger, třicetiletý herec a muzikant, syn Micka Jaggera a Jerry Hall. Headliner přináší rozhovor, ve kterém vypráví o spolupráci s režisérem Martinem Scorsesem, herectví, The Kinks, plavání s delfíny a skládání hudby se svým otcem.

Není to jeho úplně první role. Rozhodně je ale první, o které se bude mluvit nejen pro to, že ji hraje právě on, syn slavných rodičů. Jakmile totiž začne jeho skupina ve Vinylu hrát, přítomným ztuhne úsměv na rtech a brzy po muzikantech hází, cokoli najdou v dosahu. Ti fanouškům na oplátku rozdají pár ran svými nástroji.

Byl jste z přijetí role v seriálu, který je tak ostře sledován, nervózní?

Budu upřímný, když jsem tu roli dostal a konalo se velké setkání, kde se herci a štáb poprvé seznamovali, byl jsem z toho úplně na nervy. Vešel jsem do místnosti a znal jsem jenom Juno Temple, která hraje po mém boku holku, co kolegům na začátku nosí

sendviče a drogy a později objeví Nasty Bits. Byl jsem strašně nervózní ze setkání s Martinem Scorsesem, protože jsem už dlouho jeho obrovský fanda. Byl to ten nejsurrealističtější zážitek. Šel mi rovnou vstříc a říká: Ahoj, Jimmy, rád tě poznávám, je skvělé, že tě tu máme. Hned jsem se díky němu cítil fantasticky. Jde z toho strach, člověk má v hlavě představu božské bytosti – Martin Scorsese – ale on je neuvěřitelně příjemný. Jedna z jeho skvělých vlastností je, že umí uvolnit i toho nejvyplašenějšího kolouška. S ním máte pocit, že jste tam, kam patříte.

Kolik jste toho věděl o hudbě té éry?

Byl jsem vždy obrovským fanouškem punk rocku i diska. Takže ponořit se do toho světa

byla skvělá zkušenost. Taky jsem několik let hrál v punkové kapele. Dělat víc věcí najednou je ovšem těžké, takže si od hraní dáváme pauzu a zůstali jsme dobrými přáteli. V březnu to možná zase nějak dáme dohromady.

Takže herectví pro vás teď vede nad hudbou?

Vypadá to tak. Rád dělám obojí, hudbě jsem se věnoval dlouho a herectví jsem těžce zanedbával. Takže je opravdu hezké se k němu vrátit a zapojit se do něčeho intenzivního a dlouhodobého. Měl jsem možnost se do toho opravdu zakousnout a znovu nabrousit své herecké ostří. Hrát v kapele mě moc

Poslechněte si Mermaid‘s revenge od kapely Turbogeist. Kapela Jamesa Jaggera má na facebooku přibližně šesttisíckrát méně fanoušků než mají The Rolling Stones, přesto ji to baví.

Zkušenosti mám. Několik let jsem opravdu hrál v punkové kapele

Má představa sedmdesátých let byla tak zkreslená a pohádková, že mohla být zrovna tak o Pánu prstenů

s ním sednout a psát. Hodně pomohlo mluvit o duchu doby sedmdesátých let. Můžete zkoumat, jak chcete, a stejně nepochopíte ani zlomek z toho, co lidi v té době opravdu cítili. Takže táta byl neocenitelný zdroj. Já si vždycky představoval, že kam se člověk podíval, byl Andy Warhol a jeho kamera a že kam oko dohlédlo, byli nějací báječní transvestiti, kteří celou dobu jen pařili. Má představa sedmdesátých let byla tak zkreslená a pohádková, že mohla být zrovna tak o Pánu prstenů. Táta byl skvělým zdrojem informací o tom, čím v té době města politicky, společensky a ekonomicky žila.

Byl jste fandou hudby sedmdesátých let předtím, než jste vzal tuto roli?

Je jednoduché se na svět dívat skrz růžové brýle, a když jsem vyrůstal, byla hudba sedmdesátých let bezesporu moje nejoblíbenější. Miluju Davida Bowieho a jsem neuvěřitelně smutný, že umřel. A zbožňoval jsem všechny punkové kapely. Taky jsem měl moc rád disko. Během natáčení jsme ale viděli žebříčky Top 100 nejlepších hitů ze sedmdesátých let a hudba byla v té době ve skutečnosti dost hrozná. Několik dobrých nahrávek existovalo, ale bože, hodně se poslouchaly podřadné zbytky z padesátých let. Starší generace totiž pořád poslouchala ty staré slaďáky, a ne skvělý rock‘n‘roll, se kterým si sedmdesátá léta spojujeme. Když jsem si představil sedmdesátá léta, vybavil se mi Alice Cooper a Iggy Pop. Ti už tam všichni byli, ale hlavní proud byl pořád ještě šeď.

Je pravda, že vám s psaním té hudby pomohl váš táta Mick Jagger?

Ano, jasně. Je muzikant, ale nikdy dřív jsem s ním neseděl u piana. Když jsem vyrůstal, tohle jsme nedělali. Proto bylo strašně fajn si

bavilo. Rád cestuji a navštívit tolik různých míst a trávit čas s kámoši bylo jako splněný sen. Ale taky rád hraju. Mít možnost se přitom vyřádit je ještě lepší.

Pro pilotní díl jste prý také složil několik písní.

Ano. Jsem nadšený, že je vzali. Začali jsme psát a hodně se hrabali v minulosti, abychom našli, co se v té době dělo. Jde vlastně o dobu před zrozením punk rocku. Bylo zajímavé se dozvědět o různých průkopnických kapelách, které v tom tehdy v New Yorku, Detroitu a Clevelandu jely. A pak při vlastním psaní hudby hodit zpátečku, aby s tou érou fungovala.

Někteří lidé dnes tvrdí, že hudba v sedmdesátých letech byla daleko podvratnější a snažila se změnit existující řád. Naproti tomu dnešní hudba je vnímána jako trochu bezvýznamná a usedlá. Myslíte si, že to je spravedlivé hodnocení?

Jo, řekl bych, že to je fér. To se ale lehce říká, protože status quo byl tenkrát mnohem upjatější. Kdežto dnes můžete sledovat, jak zvrací čtrnáctiletá holka, a je z toho podívaná. Dřív to bylo podvratnější, protože práh citlivosti byl mnohem nižší. Dnes je velmi těžké někoho něčím šokovat. Ani nevím, čím by dnes lidé mohli být šokováni. Vždyť tehdy ty písničky nebyly ani sprosté, to se objevilo až v devadesátých letech,

Podvratný můžete být, jen když máte proti čemu bojovat

Jako dítě chtěl být astronautem.

Později si přál být mořským biologem, chtěl plavat s delfíny.

Angažuje se v kampani Project O za ochranu prostředí moří a oceánů.

Rád zahradničí a vaří. Jerry Hall prý nebyla moc dobrá kuchařka, a když si děti neuvařily, měly hlad.

Má šest sourozenců,
tři z toho vlastní.

Je ženatý.

Postavu Kipa jsem si nezamiloval

skutečnosti nikomu v té branži nevěří. Tak tři, čtyři roky hrál v různých kapelách a stále se mu nedařilo, takže v sobě má opravdovou temnotu. Vlastně tak nějak nenávidí všechno, čím je obklopený. Ale tu postavu jsem si nezamiloval. Některé dny jsem po natáčení musel Juno poté, co jsem na ni devět hodin řval, obejmout a říct jí: Promiň, doufám, že mi to odpustíš. Já vím, že jde o herectví, ale stejně, člověk do té postavy musí vložit tolik ze sebe, že je někdy těžké se od ní úplně distancovat.

Kým jste se nechal při přípravě na roli inspirovat?

Jackem Rubym, takovým šíleným maniakem závislým na heráku. Není to ten, co zastřelil Lee Harveyho Osvalda. Nikdy se doopravdy neproslavil, ale v Americe měl určitý vliv. Byl to rocker, který se na scéně pohyboval na začátku sedmdesátých let a hrál příšernou muziku. Taky Richard Hell měl na tu postavu velký vliv.

Řekl byste, že má tento seriál v sobě i něco gangsterského?

Myslím, že všechno, čeho se Martin Scorsese dotkne, má v sobě něco gangsterského. Ale byla to i součást té doby. V sedmdesátých letech byl hudební průmysl míň korporátní než dnes. Kontrolovalo ho několik lidí a zbytek byla masa, která v tom jela. Jakmile se v Americe dá na něčem vydělat, snaží se masa urvat kus pro sebe. Takže si myslím, že připsat hudebnímu průmyslu gangsterské prvky bylo zcela přirozené. Bylo úplně normální, že nahrávací společnosti podplácely

Jak byste popsal svou postavu Kipa Stevense? Jaké jsou jeho hudební ambice?

Kip je antirock star. On chce být rocková hvězda, ale v sedmdesátých letech existoval obrovský trend glam rocku a všechno tíhlo k teatrálnosti. Najednou bylo důležitější, jak to vypadá na pódiu, než jaká je hudba. A to se mu příčí. Je otrávený z hudebního průmyslu. Je z toho unavený a ve

nebo někdy v té době. Podvratný můžete být, jen když máte proti čemu bojovat. Lidé jsou dnes oslavováni, když ostatní šokují, ale není to tak zábavné.

Co na vás při natáčení udělalo dojem? Je něco, co jste zažil poprvé?

Zatím jsem většinou hrál v dost nízkorozpočtových produkcích, takže bylo zajímavé pozorovat, jak někdo, jako je Martin Scorsese, všechno pevně a mistrovsky kočíruje a může dělat přesně to, co chce. Má například v nějaké scéně připravenou trať a pak řekne, že si s ní není jistý. A že bychom možná radši měli použít Supertechno. To je ten velký jeřáb. Každého jiného režiséra by se snažili přemluvit, že ho nepotřebuje, a s ním to bylo – Jasně, Martine, chceš velký jeřáb, máš ho mít. Žádný problém.

rozhlasové stanice, aby hrály jejich hudbu. Všichni byli zaplacení, hudební firma vyplatila rozhlasovou stanici a ta zas reklamní společnost. Je to odvětví, které navenek působí mile a čistě. Máte umělce, můžete mít hit, všechno se může zdát být super, ale mnoho lidí někdo drsně drží pod krkem. Je to nemilosrdný svět.

Co pro vás byla v tomto projektu největší výzva?

Zároveň hrát a zpívat. Jeden den jsem s tím měl opravdu potíže. Otvíral jsem pusu na playback, a přitom jsem musel zaregistrovat člověka, který vešel do místnosti, pokývnout na něj, a pak ho sledovat pohledem, dokud neodešel. Nakonec jsem se měl ještě jednou podívat jeho směrem. Pro mě to bylo, jako by po mně chtěli, abych ovládal antickou řečtinu. Nemožné. A nebudu lhát, vstávat brzy pro mě bylo vždycky těžké.

Chtěl jste být hercem odjakživa?

Vždycky jsem se rád předváděl. Mám rád psaní a hraní. Drama mě vždy přitahovalo. Nicméně když jsem byl mladší, koketoval jsem i s jinými nápady. Jednu dobu jsem chtěl být mořským biologem. Tak dva roky se mi zamlouvala představa, že budu plavat s delfíny. Pak jsem si ale řekl, že je mnohem reálnější stát se hercem.

Stále žijete v Londýně, nebo jste kvůli natáčení přesídlil do New Yorku?

Řekl bych, že jsem stále Londýňan, i když v New Yorku teď trávím víc času než dřív.

Londýn zbožňuju. Je to můj domov a vždycky bude. Jsem jako bumerang, je úplně jedno, jak jsem daleko, vždycky se nakonec vrátím. Ale New York si užívám. Vždycky jsem sem hodně jezdil, ale žít tady a opravdu to město díky tomu, že se tu odehrává náš seriál, poznat, bylo opravdu skvělé. Pomohlo mi to si zhmotnit ta místa v sedmdesátých letech a představit si prostředí plné squatujících umělců a drogami zaplavené centrum.

Jste fanoušek The Rolling Stones?

No jasně. Když se mě lidi ptají, jestli mám radši Stony nebo Beatles, vždycky odpovím Rolling Stones. Ale kdyby se mě někdo zeptal, jestli mám radši Stones, Beatles nebo The Kinks, řekl bych Kinks. Zbožňuju The Kinks. Strašně moc.