A tenhle znáte? Přijde Tricky na stage, stoupne si zády k lidu, odpálí jointa – a dál se děj vůle Boží? Tak teď vám, milé děti, povím, proč mu holky, i ty hodně velký, na tenhle tricky trik pořád skáčou.

text Michala Komrsková

foto Marek Holoubek

Na Trickyho se podobně jako třeba na Marylina Mansona nechodí jen za mimořádným hudebním zážitkem a pěknou podívanou k tomu, na to má svět Trenta Reznora, tedy pokud si tento zrovna nepostaví na pódium svou osobní Lindu. Chodí se na ně jako na bohapustý dekadentní cirkus s překvapením, přičemž Manson je dojemně legrační, ve smyslu dojemnosti kabaretu starejch kurev, co si je už nikdo nechce koupit, tak aspoň tančí kankán a občas holt upadnou, a co. Na Trickyho se zase chodí kvůli tomu, že i kdyby to stálo za málo, protože není, pozor, eufemismus, úplně ve formě a stejně jako minule nám jenom dvakrát odmumlá Mellow a ještě si na to nechá zhasnout, však vy víte, proč, i tak vám vyndá vnitřnosti, projde se po nich tam a zpátky, dvakrát je převaří, zaboxuje si svůj vítězný taneček – a vy odejdete zproštěni vin a očištěni. (Neudělala jsem z něj teď Ježíše, že ne?)

Knowle West Boy totiž dost ví, jak chutná život, když teda zrovna úplně nechutná, a možná je až trochu perverzní, že se lid chodí (eh, chodíme) dívat na utrpení v přímém přenosu stejně, jako se chodili Římané za Diokleciána dívat na pojídání křesťanů lvy.

Trickyho jsem viděla v Hradci na letišti, kde celá show spočívala v tom, že si 42 (smysl života) minut tloukl mikrofonem do hrudníku v rytmu srdečního tepu. Viděla jsem ho v Montreux, kde odehrál fenomenální koncert, pravděpodobně jeden z těch, které se mi uložily do paměťového boxu „až budu umírat, tohle mi proběhne před očima“, mimochodem – stále je k vidění na YouTube. Viděla jsem ho na festivalu Paléo, kde totálně uvařil Švýcary, co si v ručně šitých mokasínách z telecí kůže přišli na festival spořádaně zacvičit prostná na Depeche Mode. A viděla jsem ho mnohokrát v Praze, přičemž skóre je tak pade na pade – někdy

Lucerna Music Bar, Praha, 1. 3. 2016

jsem skutečně odcházela s až fyzicky cítěným pochopením a hmatatelnou sounáležitostí, jindy jsem měla chuť mu uvařit silný kuřecí vývar, přikrejt ho po bradičku a říct mu, ať už se na to vyprdne.

Tricky je v jistém slova smyslu Bowiem těch, co se narodili tak nějak normalizačně, samozřejmě bez Davidovy meziplanetární popularity. Je to loser, co stokrát prohrál, a pak nám o tom pěkně zazp... povypráví, a my, co jsme prohráli taky, se přestaneme stydět nebo si aspoň nepřipadáme tak marně. Není album, které by stvořil a bylo vám fuk, zkrátka se ho nemůžete nabažit, a líbí – nelíbí je s dovolením jiná kategorie. Teď by se asi slušelo nechat zaznít něco slov o inovátorství a přínosu a nekategoriích, ale kašlu na to.

Tricky absolutně funguje ve smyslu radosti, co sdílená je dvojnásobná, a smutku, co se sdílením umenšuje.

A to je přesně ten důvod, proč kdykoli se tenhle archetypální fešáček, co v nás probouzí animu, jo, přiznala jsem to, vydá koncertovat, chci u toho být.

Mimochodem – právě jsem ve Fribourgu. A dnes večer nám tu hraje, hádejte kdo. Škoda jen, že s pondělní zkušeností už vím, že ta nekonečně afrodiziakální Puppy Toy ne a nebude, natož abychom se dobrali třeba i k Bury the Evidence. Jdu. Jdu a znovu si nechám urvat hlavu, teda pokud dneska nebude jiná verze žertu než v pondělí v Praze. A nechám si ji urvat ráda. Merci beaucoup, můj favoritní magore.