text Veronika Ondečková

foto Sam Christmas

Spolek nezničitelných

Příběh hrdinů i outsiderů britské hudební scény je výkladní skříní rockové historie se vším pozlátkem a špínou, která k ní patří. Technicky vzato bylo téhle kapele souzeno skončit v propadlišti dějin. Díky geniálnímu způsobu, jakým využila kouzlo nastupující éry acid housu, však nepřízeň osudu zvrátila a natočila jedno z nejdůležitějších alb dekády. Letos přelomová Streamadelika oslaví pětadvacetiny a Primal Scream coby otcové kulturní revoluce, kterou pomohla odstartovat, vydávají svou jedenáctou řadovku. To už stojí za ohlédnutí.

Spíš než smůla začátek kariéry Primal Scream poznamenala jalovost jejich prvních desek. Debut Sonic Flower Groove z roku 1987 sice nebyl špatný, na retro oslavující The Byrds, Love a další velikány, které frontman Bobby Gillespie obdivoval tělem i duší, tehdy ale nikdo nebyl zvědavý. A s vlažným přijetím se dva roky poté setkalo i navazující eponymní album. Hrdý rodák ze skotského Glasgow byl však přesvědčený, že materiál, který dal dohromady se svým prvním vlastním projektem, má potenciál, a soustředil se na budoucnost.

Cesta je cíl

Zásadová výchova, jaké se Bobbymu dostalo od nekonformního otce, ho naučila nevzdávat se snadno. Primal Scream byli navíc jako jeho dítě. Do kapely investoval nejen finančně, ale obětoval jí také teplé místečko v The Jesus and the Mary Chain. Z hlediska realizace sice odchodem z řad hybatelů tehdejší scény příliš neztratil, jelikož zde nezastával víc než post efektivního bubenického křoví. V zakladatelích skupiny však poprvé objevil spřízněné duše i chuť slávy, a toho se vzdávalo těžko.

K rokenrolu jsme přistupovali s trochou romantiky a všechno jsme brali strašně vážně

„Každý z nás měl v sobě něco čistého. K rokenrolu jsme přistupovali s trochou romantiky a všechno jsme brali strašně vážně. Byly to ty nejlepší časy v mém životě,“ vzpomíná Gillespie na období s Jesus and the Mary Chain. Kdyby nebyl postaven před ultimátum stoprocentního úvazku, býval by rád zůstal. Tvůrčí emancipace mu ale byla přednější. Osud tomu chtěl, že Primal Scream dosáhli ještě vyšší mety, než v jakou by mohl doufat s bývalými spoluhráči. Nechutnala ale zdaleka tak sladce.

Bylo by zajímavé pozorovat, jakým směrem by se ubíraly kroky Primal Scream po propadu prvních dvou desek, nebýt polibku múzy zvané extáze a nastupující éry clubbingu. To už se ale nedozvíme. Do Británie v druhé

polovině osmdesátých let z prosluněné Ibizy začaly pronikat vlivy taneční scény a postupně se rozvinuly v celonárodní opojení acid housem. Nevyhnuly se jim ani Primal Scream, které módní vlna zastihla hned v první linii. Nějakou dobu jí však odolávali.

Se zedníkem po krk v extázi

„Strávili jsme celé věky tím, abychom je také nakazili. Oni se tehdy ale starali o úplně jiné věci. Uvědomovali si, že se děje něco mimořádného, nedocházelo jim ale, o co přesně jde. Viděli jenom, jak se kamarádi z jejich okolí mění. Zvědavost je ale přemohla

Netrvalo ani pět minut, aby pochopili, jaké druhy radosti mohou zažít s extází

Bylo to euforické, všichni se vznášeli a každý si užíval ten sdílený okamžik. Přesně takhle jsme si to přáli

Fúzi světa rock’n’rollu a dance music Primal Scream uvedli v život nejen na kultovní nahrávce, která skupině (přes její okázalou ignoraci) vynesla historicky první Mercury Prize, ale především v praxi. „Obvykle jsme si pronajali sál zhruba do tří do rána, abychom

dosáhnout. A to bylo rozhodující. Zapálený samouk použil základní motivy balady I’m Losing More Than I’ll Ever Have z druhého alba a přidal k nim bicí smyčku z italského mixu písničky What I‘Am od Edie Brickella. Výsledkem se stala taneční hymna s názvem Loaded, která spojila celou jednu generaci.

Díky Loaded získali Primal Scream renomé, popularitu a hlavně nekonečný zdroj inspirace. Horká novinka kolovala kluby ještě dlouho před vydáním chystaného alba a v mezidobí tak měla skupina dost času na to, aby ze sebe vyždímala maximum. Do studia povolala suitu producentů, mezi nimiž nechyběl osvědčený Andrewa Weatherall nebo The Orb, a na konci kolotoče parties, který se zde roztáčel, jej opustila se Screamadelikou.

Jakmile skupina přičichla ke klubovému dění a droze lásky, byla v tom až po uši. Nevynechala jedinou party a místo propadání frustraci z minulých neúspěchů přemýšlela nad tím, jak do nového materiálu infiltrovat znovuobjevené nadšení. První demo nahrávky nepřinášely žádné velké vodítko. Velká část z nich totiž obsahovala pouze vokály s jednoduchým klavírním doprovodem. Skupina však byla otevřená čemukoli, a to je někdy nejdůležitější než mít jasné cíle. Když se proto Primal Scream naskytla příležitost spojit síly se stoupající personou dýdžejingu Andrewem Weatherallem, neváhali ani na chvíli.

Bývalý zedník a fotbalový fanoušek měl do té doby jednu bezvýznamnou zkušenost s remixováním, dokázal se však naladit na spojení rockových kořenů s radostným feelingem rodící se scény, kterého chtěla skupina

a nakonec netrvalo ani pět minut, aby pochopili, jaké druhy radosti mohou zažít s extází,“ popisuje důležitý okamžik Jeff Barret z vydavatelství Creaton Records, které stálo u zrodu desek Primal Scream a drželo prst na tepu doby.

mohli začít s koncertem třeba v deset večer. A po nás přišel na řadu několikahodinový DJ set. Bylo to euforické, všichni se vznášeli a každý si užíval ten sdílený okamžik. Přesně takhle jsme si to přáli,“ ohlíží se Gillespie za divokým turné provázející Screamadeliku.

Konec srandy

Každá sranda ale někdy skončí a nad Primal Scream se začala stahovat mračna už na počátku roku 1992. Extáze přestala být ten šlágr, co dřív, a největší rave pomalu opadával. Na kapelu, která obratem přesedlala na kokain a jiné alternativy, to mělo pochopitelně zničující dopad. Ve vzduchu visela hrozba rozpadu a Primal Scream pud sebezáchovy vyhnal co nejdál od místa činu.

„Kdybychom další album nahrávali v Londýně, New Yorku nebo L.A., dobře tři z nás by to stálo život. Tak špatně jsme na tom tenkrát byli,“ říká frontman. A tak padla volba na poklidnější Memphis. Skupina se zde obklopila muzikantskými veterány a znovu dala průchod svému obdivu k rockové scéně šedesátých let. Kýžené zklidnění ale nepřišlo. Na morálce se projevil tlak na zopakování úspěchu Screa­madeliky, profitování domácího labelu a vědomí, že se kapela pohybuje na samém dně. Hřebík do rakve nakonec zatloukl nevyjasněný incident, při kterém klávesista Martin Duffy utrpěl vážné bodné zranění. Nebýt toho, že si barman na jeho oblečení všiml krvavých stop, nejspíš by mu podlehl.

Z Ameriky se sice Primal Scream nevrátili s prázdnou, album Give Out but Don‘t

Diskografie Primal Scream byla vždy klasifikována způsobem co album, to jiné drogy

Give Up ale představovalo pravý opak novátorství, které se od nich očekávalo. Logicky se proto nestalo žádným hitem. Na druhou stranu však ani výrazně nepohořelo a Primal Scream se po kritickém roce pomalu stavěli na nohy. Nebyla by to ale ta stejná kapela, aby na ni nečekala další zkouška. Tentokrát v podobě nešťastného turné s Depeche Mode po USA. Odtržení od klubového prostředí a nepochopení ze strany publika Primal Scream znechutilo a uvrhlo do deprese. Tak, jako to předtím udělali mockrát, se ale po návratu zase vzpamatovali. A v budoucnu ještě nekompromisněji trvali na tom, že si všechno budou dělat po svém. I kdyby se měli vykašlat na význačnou televizní show a soukromé letadlo na ranveji. Nebo znevažovat pietu za smrt princezny Diany.

Z manažerského pohledu si Primal Scream naházeli tolik klacků pod nohy jako málokterá kapela. Období po vydání Screamadeliky provázel jeden mediální skandál za druhým, ať už se jednalo o problémy s policií, nebo vyhraněné politické názory Bobbyho Gillespieho. Lpění na vlastní vizi ale skupině pomohlo překlenout i ty nejtemnější časy a proměnit je v silné nahrávky. Halucinogenní exkurze alba Vanishing Point (1997) a brutalita jeho nástupce XTRMNTR (2000) představila Primal Scream na tvůrčím vrcholu. Čerstvý vítr přinesl především baskytarista Mani, který se ke kapele připojil po rozpadu domovských Stone Roses a vedle Gillespieho se stal její vůdčí tváří. Širšímu ohlasu zase napomohlo zařazení skladby Train­spotting do stejnojmenného filmu,

„Můj život se kompletně změnil. Jsem vnímavější, cítím mnohem víc emocí a taky víc pracuju. Moje sebeúcta je zpátky a stal se ze mě lepší umělec, skladatel i performer. Nebo mám alespoň ten pocit. Už se toho svinstva nechci ani dotknout,“ prohlásil Gillespie po vydání alba. Fakt, že se coby hlavní autor všech skladeb po mnohaleté jízdě vzdal užívání drog a na místo toho se

hostování zvučných jmen jako Chemical Brothers nebo modelek v čele s Kate Moss.

Psychedelie vs. odrhovačky

Diskografie Primal Scream byla vždy klasifikována způsobem co album, to jiné drogy. A jestli existuje nějaká narkotická statistika, potom rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, že se tihle pacholci dožijí nového milénia. I zubatou ale dokázali přelstít a v posledních letech se konečně srovnali do latě. Jako životabudič zafungovalo velké výroční turné ke Screamadelice a první „střízlivá“ nahrávka s názvem More Light, kterou Primal Scream vydali před třemi lety.

Památná Screamadelika

(8. 10. 1991)

radši věnuje dětem, plavání nebo stolnímu tenisu, věcem jedině prospělo. More Light patří k tomu nejvyzrálejšímu, co skupina kdy vydala. A psychedelie by se z ní dala ždímat pořád. Přesto se ale ozývají hlasy, že staří Primal Scream jsou pryč. Fanoušky zamrzel především odchod basáka Maniho, který se vrátil kvůli reunionu do Stone Roses, a skupina v něm ztratila důležitý talisman. Tvrdé jádro ve složení Gillespie, kytarista Andrew Innes a Martin Duffy ale stále pokračuje ve stejné misi, kterou ti tři zahájili před víc než pětadvaceti lety.

„Než přišla Screamadelika, neměli jsme žádnou pořádnou nahrávku. A když zasáhla celou generaci, bylo v tom velké vzrušení. Pořád mě ale frustrovalo, že jsem se nedokázal vyjádřit lépe. Chtěl jsem udělat desku, která by vyjadřovala mou realitu, způsob, jak přistupuji k umění, a co pro mě znamená. Je tolik cest, jakými je možné se vydat, od experimentálního popu až po rockové odrhovačky. Všechno to miluju a snažím se zachytit,“ říká Gillespie, který si udržuje fantastický přehled o hudbě a za žádnou cenu se nechce opakovat.

„Vždycky jsme zkoušeli nové věci. Kdybychom točili stejná alba, rychle bychom se začali nudit. Necítil bych žádný umělecký posun,“ odpovídá třiapadesátiletá legenda na otázku, odkud pramení nepředvídatelnost nahrávek Primal Scream. A podobné vysvětlení podává i k nadcházející řadovce Chias­mosis. „Předchozí desku jsme pojali jako experimentální psychedelický pop s velkým přesahem. Tentokrát jsme se ale rozhodli pro změnu a soustředili se na písničky

singlového charakteru. Víte co, my prostě zatraceně zbožňujeme pop music.“

Srdce Primal Scream sice bije pro popík, k naivitě ale nesklouzává ani na jedenácté studiovce, kterou uvedl singl Where the Light Gets In s hostující zpěvačkou Sky Ferreira. Dvojice duet zahajuje slovy „rozvrácený život je ten jediný, jaký znám“ a představuje v něm dva spiklence ve světě hříchu. Tedy ve světě, jehož jsou Primal Scream zasloužilými průvodci už čtvrtstoletí. A pokud v něm přežili doteď, jen tak něco je neporazí.