text Vojta Libich

foto profimedia

Poezie šílenství

Kdyby na zlaté desce vesmírné sondy Voyager bylo místo pro Iggyho Popa, vizuální část by ho určitě zobrazovala v jeho ikonické podobě – do půl těla svlečeného démona se zdviženým prostředníčkem a šílenstvím v očích, jak prská skrz mikrofon obscénnosti. Tak si ho dějiny nejspíš budou pamatovat. Není ale za tímto veteránem amerického rokenrolu něco daleko hlubšího?

Stage duní nekompromisním, valivým riffem, při kterém běhá mráz po zádech. Kapela složená z víceméně bezejmenných mániček se krčí prakticky bez hnutí u svých aparátů a vyklízí prostor pro to, co se děje v popředí. To je v tu chvíli už pokryto troskami mikrofonních stojanů a dalšího technického vybavení. Polonahý šlachovitý blonďák se s mikrofonem kroutí uprostřed toho všeho a viditelně krvácí z několika míst po těle. Oči se mu vzrušeně lesknou a celkově působí dojmem šílence, kterého vychovali vlci v jeskyni kdesi v džungli a v pětadvaceti ho vypustili do civilizace.

Náhle se bez varování rozeběhne a přes propast před pódiem i natažené ruce ochranky skočí přímo do davu. Ten ho chvilku nese, až ho nakonec vřava pohltí. Bojuje

o mikrofon. Působí to jako zápas o život. Zpěvák ale nevypadá, že stojí o záchranu. „Dívají se na tebe tisíce světel!“ štěká do publika části textu. Jedná se o píseň Down on The Street od The Stooges, úvodní song jejich desky Fun House z roku 1970, o které Henry Rollins prohlásil, že se jedná o „nejnásilnější a nejvíc sexy nahrávku všech dob“. Místo a čas – kdekoli po světě v uplynulých pětačtyřiceti letech. Jméno – Iggy Pop.

Jsem z rodu, z něhož se zrodila válka, hřmění vojenských bubnů je mi sladkou hudbou, nade vše miluji smuteční pochod. S táhlým naříkáním a křečovitým duněním v čele důstojníkova pohřbu.

(Walt Whitman – Rány na buben)

Tohle je asi nejklasičtější představa tohoto démona rokenrolu, o kterou se můžeme pokusit. Legendární americký zpěvák, vlastním jménem James Newell Osterberg, se stal po právu symbolem rock’n’rollové dravosti právě za doby prvního fungování protopunkových The Stooges. Ve světle blížícího se vydání nového samostatného alba pod názvem Post Pop Depression nás ale víc zajímá Iggyho eklektická sólová kariéra. I té samozřejmě dominuje především rozervanost jeho pódiového projevu a zpěvákova divoká image.

Ve stínu obrazu Iggyho Popa coby sebedestruktivního blázna ale často zapadá jeho druhá stránka – syrová, ale přesto citlivá lyrika jeho písňových textů, která rodáka

z Michiganu staví na roveň nejdůležitějším jménům americké poezie. Stejně jako u Morrisona nacházíme paralelu s Nietzschem (a možná částečně s Rimbaudem) a u Lou Reeda s Edgarem Allanem Poem nebo s tak zdánlivě brakovou literární odnoží, jakou byly romány Raymonda Chandlera, Iggyho syrovou a na kost okrájenou podobu postmoderní poezie bychom asi v dobovém kontextu nejlépe připodobnili k neučesanému civilismu Walta Whitmana. Koneckonců, těžko bychom rozsuzovali, na kterého z této rozporuplné dvojice se hodí víc Whitmanův popis slovy básníka Ezry Pounda: „On je Amerika. Jeho neotesanost z něj čpí na sto honů, ale právě to je Amerika.“

Chtěls na mně nasládlé rýmy? Hledals občansky pokojné unylé rýmy? Shledals,
že je těžko jít za tím, co jsem dosud zpíval? Nuže, já nezpíval, aby ses přidal, abys rozuměl – ani nyní tak nezpívám.

(Walt Whitman – Rány na buben)

Je pravda, že než mohl tenhle hyperaktivní kluk z přívěsu vůbec ukázat veřejnosti svoji inteligenci a uměleckou gramotnost, chvilku to trvalo. The Stooges, ačkoli se snažili kráčet ve šlépějích The Doors, jak mohli, byli přece jen o dost méně sofistikovanou verzí kalifornských hippie intelektuálů. Popravdě hlavní věc, která Iggyho na Morrisonovi zaujala, byl „prostě ten způsob, jakým posílal publikum do hajzlu. Říkal jsem si, že když může on, tak už nemám žádnou výmluvu, proč na to pódium nevylézt taky“.

Místo tříbení lyriky se tedy mladý Jim Osterberg jal provozovat destruktivní a sebedestruktivní pódiovou show, kterou se měl stát pověstný. Skákání do publika bylo neobvyklé, ale vlastně ještě celkem v normě. Obnažování už Iggymu způsobilo nejeden problém s policií i pořadateli koncertů. No a specialitou se pro mladého zpěváka stalo sebepoškozování. V řezání se do prsou a válení se ve střepech z rozbité lahve po pódiu bychom asi poezii hledali jen těžko. Snad v rámci jakési ultra naturalistické performance. Tady se ale jednalo o čistý rock’n‘roll. Na druhou stranu, není právě to rokenrolové fyzično, které prostupuje Iggyho tvorbou a především koncertní činností, přesně tím

liturgickým rituálem, lyrickou básní ve své vlastní podstatě?

Piju medovinu z lebky, obdivuji šastry a védy, uctívám korán, stoupám na obětiště potřísněné krví od kamene a nože, biju na buben z hadí kůže, přijímám evangelia, přijímám onoho, jenž ukřižován, vím jistě, že byl božský, klečím při mši, vstávám k modlitbě puritána nebo trpělivě sedím v kostelní lavici, blábolím a slintám pěnu v šílené křeči, nebo čekám zmrtvělý, až mne můj duch vzbudí.

(Walt Whitman – Zpěv o mně)

Dalším brzdícím faktorem byly – samozřejmě a neomylně – drogy. Zatím nejkulturnější setkání své kariéry, tedy ta s osobnostmi jako Jim Morrison, Lou Reed, Andy Warhol, John Cale nebo David Bowie, Iggy Pop prospeedoval v čím dál tím temnějších závislostech na nejrůznějších zábavných prášcích. Bohužel došlo i na ten nejzábavnější a ke konci kariéry The Stooges tak už zpěvák na heroinu prakticky netušil, která bije.

Těžko říct, jak terapeuticky zapůsobil útěk do Berlína po boku Davida Bowieho, historie nám ale jasně ukazuje, že po umělecké a kariérní stránce to byla ta nejlepší volba, kterou mohl Iggy udělat. Dvě berlínské desky v Bowieho produkci dodnes patří k nejuznávanějším z jeho diskografie. A zejména na Lust for Life (1977) je zřetelně slyšet drsná poetika, která jako by si trochu pohrávala s až loureedovským naturalismem. Na rozdíl

od newyorského básníka temnot ale Iggyho texty nepůsobí tak chladně a misantropicky. Oslava existence je přítomna i v těch nejtemnějších koutech, žena jako symbol života a zrození je tématem číslo jedna a všechno samozřejmě prostupuje neomalená sexuální (možná místy až falická) rétorika, která je Iggymu vlastní.

Co má s tebou společného básník, jako jsem já? Nevšímej si tedy mých děl a jdi se ukonejšit tím, čemu rozumíš, nebo melodiemi klavíru. Neboť já nikoho nekonejším a ty mi nikdy neporozumíš.

(Walt Whitman – Rány na buben)

Jako by jeho kariéru dodnes tato polarita vlastně definovala. Na jedné straně animální řvoucí bestie jménem Iggy Pop dávající na pódiu průchod svým živočišným pudům, na straně druhé excentrický intelektuál a básník Jim Osterberg s velkou pokorou právě například k zmiňovanému Whitmanovi nebo i Prévertovi a Houllebecqovi, jehož tvorba nás občas až oslepí svou poetickou hloubkou. V prvním singlu Gardenia z chystané desky Post Pop Depression s Joshem Hommem se zpívá o „největším žijícím americkém básníkovi, který sedí sám ve starém laciném motelu u dálnice do pekel“. Mluví snad Pop o jednom ze svých duchovních vzorů? O pár taktů dál však bručí: „Můžou tě upálit na hranici, za všechny tvoje chyby.“ Mohlo by se jednat i o lehce ironický sebezpyt? Je tím básníkem právě Iggy?

Proč je nenechat uctívat svého boha? Ve staré bohy už stejně nikdo nevěří, jak únavné… pálit oběti na oltářích a provozovat rituály… nikdo už nevěří ve staré bohy… hoďte je lvům.

(Iggy Pop – Caesar)

Do půl těla svlečená postava šlachovitého blonďáka šplhá po lešení pódia vzhůru. Kapela už jenom genericky udržuje rytmus a kouká směrem vzhůru, aby se alespoň pokusila odhadnout, co frontman v nejbližších chvílích udělá. Publikum v předních řadách se téměř zapomíná kymácet do rytmu a bezděky následuje pohledy členů kapely. Zpěvák vyšplhá pár metrů do výšky a pak s vyceněnými zuby hrozí pěstí s mikrofonem davu. Ten šílí. Zpěvák do mikrofonu párkrát neartikulovaně vyštěkne. Elektřina mezi ním a publikem je téměř hmatatelná. Kapela začne zesilovat na dynamice, tempo se instinktivně zrychluje. Zpěvák se náhle prudce vymrští a dopadne na všechny čtyři na stěnu kytarových aparátů, kde začne provozovat skoro epileptické kopulační pohyby. Bedny podpírají zezadu dva svalnatí bedňáci, ale skoro ani oni síle toho zvířete nestačí. Nakonec šílenec seskočí zpět na pódium, kde se chvilku válí a svíjí po zemi, načež zavyje poslední slova písně: „Jsem ztracen, ztracen… tváře září a moje mysl klesla.“ Zazní poslední údery a pódium potemní.