text Kay Buriánek

foto Tomáš Třeštík pro Redway

V taneční hudbě je příliš spekulací

Dotazníkové rozhovory můžou být fádní a nudné. Záleží na respondentovi. Bob Rifo, ústřední postava projektu Sir Bob Cornelius Rifo aka SBCR, což je jednočlenná redukce The Bloody Beetroots za dýdžejským pultem, je velmi zaměstnaný člověk, takže jsme si jen dopisovali. V heslech. A nuda to tedy nebyla.

Je to stručné a evokující místy citáty, které Bob umí. Je vzdělaný, klasicky školený muzikant se sklonem k neustálému experimentování a všechny jeho umělecké inkarnace jsou delikátní, neobyčejně stylové, s názorem a zároveň punkově neurvalé a nekompromisní. Jeho charakteristická maska na obličeji, bez které ho málokdo zná, je provokující součástí image. I když to všechno může někdy působit jako laciný první plán, viděl jsem jejich show několikrát a pokaždé to byla technicky dotažená perfektní jízda s neskutečným drajvem. Není divu, že Sir Bob miluje klasickou hudbu a punk zároveň. Průsečík těch zdánlivě neslučitelných světů je jako z Marsu, ale sakra dobře funguje. A někdy je dokonce i jedno, že SBCR na nic nehraje, jen pouští a dělá prapodivné kejkle se svým

charisma. Jako teď, v rámci svého turné v pražské MeetFactory, kam dorazí 12. března coby gratulant k pěti letům existence pořádající agentury Fource Entertainment.

Co přesně je SBCR na pódiu – je to živý set, DJ set nebo něco mezi tím?

Je to akronym, který jsem si zvolil pro svůj další projekt. Na pódiu je to dýdžejská performance, ve studiu experiment. Kromě pseu­donymu Sir Bob Cornelius Rifo znamená také Satan Bass City Rockers.

Co je tedy s The Bloody Beetroots v současnosti? Můžeme očekávat nějakou aktivitu?

Momentálně se neděje nic, ale hodlám The Bloody Beetroots vzkřísit v roce 2017

Miluju kontradikce a kontradikce kontradikcí

Estetika živých vystoupení SBCR a hlavně The Bloody Beetroots byla vždycky velmi vzdálená naleštěnému EDM klišé, drsná, ale zároveň velmi umělecká. Jak funguje rovnováha mezi tím být v podstatě fenomenální, klasicky školený hudebník a špinavým punkem s názorem?

Všichni máme individuální názorovou rovnováhu, která vychází z naší kulturní historie. Věřím, že být skutečný a upřímný ve způsobu, jak prezentujeme svoje umělecké představy, znamená nacházet i odpovědi na věci, na které se ptáte.

Vaše velmi silná vizuální prezentace funguje téměř jako stanovisko. Kdo je
za tou maskou, logem, vizuály, symbolikou, image?

Za maskou se skrývá člověk, jehož celoživotní láska je neustálé objevování a studování všeho, co souvisí s hudbou. To je můj motor.

Líbí se vám směr, kterým se ubírá současná elektronická taneční hudba, jejíž jste de facto také součástí?

Ne, nelíbí. Je v tom příliš spekulací a minimum umělecké identity. Talent je potlačován a nahrazován čísly.

Buďte na chvíli vizionář a řekněte mi, jak vypadá budoucnost hudby?

Budoucnost akcentuje živě prezentovanou hudbu bez ohledu na to, bude-li hrána na tradiční nástroje, nebo ne.

S The Bloody Beetroots spolupracovaly tak silné individuality, jako je Justin Pearson z The Locust nebo Dennis Lyxzén z Refused. Oba ale reprezentují úplně jiné žánry. Proč si vybíráte záměrně lidi z jiných částí hudebního spektra?

Znalost hudební historie umožňuje přímé odhalování různých návazností. Miluju kontradikce a kontradikce kontradikcí.

Jak jsou pro vás důležité hudební platformy punk a hardcore?

Jsou v přímé úměře k mému životnímu stylu i způsobu, jakým přistupuji k vlastní hudbě.

k jejich desetiletému výročí, takže se budou dít velké věci. Buďte připraveni!

Jste znám tím, že rád a často spolupracujete s lidmi napříč hudebním spektrem. Co vás k tomu pohání?

Cítím velmi silnou potřebu vyjadřovat hudebně sám sebe mimo svoji obvyklou komfortní zónu, objevovat nové souvislosti a teritoria. Hudba je život, růst a vývoj.

Jak byste charakterizoval váš vztah k tradičnímu popu?

Láska a nenávist.

Před vaším posledním koncertem v Praze jsem vás s Dennisem Lyxzénem vyzvedl na letišti a fotili jsme pro časopis Redway na terase Národního divadla i různě uvnitř. Měl jste vůbec někdy trochu času podívat se po Praze?

Ne, neměl jsem zatím možnost vychutnat si téměř nic z vaší kultury a architektury. Ale

Hodně jsem usiloval o to pracovat s Lemmym

Velcí klasičtí mistři vážné hudby budou vždycky mojí inspirací

Když neustále cestujete z kontinentu na kontinent, necítíte se někdy osamělý?

Svět je můj domov. Z cestování se stala za ty roky zvládnutelná rutina a převažuje pocit

Praha je na mém seznamu kulturního objevování a má už i svoje místo v mém kalendáři.

Hodně cestujete, jaké je vaše nejoblíbenější místo na Zemi?

Je to místo, kde jsem se narodil.

Jste workoholik?

Rozhodně!

Jaké bylo spolupracovat s Tommym Lee, bubeníkem Mötley Crüe?

Tommy je moje rodina. Být s ním ve studiu je, jako když dvě děti hrají tu nejzábavnější hru, která existuje.

Je, nebo byla, nějaká hudební osobnost, se kterou byste toužil spolupracovat, ale pravděpodobně k tomu nikdy nedojde?

Hodně jsem usiloval o to pracovat s Lemmym. RIP.

Vaše vášeň pro film jako médium je zjevná. Jaké jsou vaše nejoblíbenější filmy, na které nejde zapomenout a vracíte se k nim?

Těch je strašná spousta, ale třeba Holy Mountain bude jedním z nich.

Podobné je to i s hudbou, hodně lidí by jistě rádo vědělo, kdo jsou vaši hudební hrdinové...

Velcí klasičtí mistři vážné hudby budou vždycky mojí inspirací. Bach na prvním místě.

štěstí a vděčnosti za to, že je mi dopřáváno okusit tolik ze současné kultury. Každý záchvěv osamělosti by tak působil jako nepatřičné stěžování si, měl by být potlačen a rozpuštěn v potěšení z možnosti být neustále něčím překvapován.

Zdá se, že obsesivně uznáváte jen černou a bílou barvu. Důvod?

Černobílá fotografie je reference a paralela mého života dvou barev. Někdy nás jednoduchost a omezení dělají paradoxně svobodnějšími.

Když před pěti lety The Bloody Beetroots s hostujícím Dennisem Lyxzénem podruhé přijeli do Prahy, podařilo se zprodukovat focení kolekce snímků ve velmi nezvyklém a raritním prostředí – v prostorách Národního divadla. Celý set nafotil Tomáš Třeštík pro časopis Redway, s jehož laskavým svolením některé z nich opět publikujeme.

Objevil jste v poslední době nějaké výjimečné talenty a máte už plány s nimi
spolupracovat?

Právě projekt SBCR mi dává velkou příležitost pracovat s velkým množstvím neznámých, ale talentovaných producentů. Jednoho, který pracuje pod kryptonymem TWNTYMLS, považuji za velmi mimořádný talent.

Je vydavatelství Dik Mak Steve Aokiho stále váš nejdůležitější umělecký domov, i když jste byl nějakou dobu u Ultra, respektive Sony?

Dim Mak je label, který mi vždycky ponechával naprostou svobodu experimentovat, je velkou součástí mojí hudební kariéry a letos oslavíme jeho dvacáté výročí. Všechno nejlepší, Dim Mak!

Máte se Stevem stejné tetování, cítíte se skoro jako pokrevní bratři?

Vyrůstali jsme spolu, a i když máme rozdílné hudební vize, vždycky budeme „blood brothers“.

Osobně považuji vaši společnou kapelu jednoho EP Rifoki za jednu z nejlepších věcí, které jste oba udělali. Málokdo ten projekt zná a je škoda, že jste v něm už pak nikdy nepokračovali.

Rifoki je přesně ta Steveova identita, kterou rád provokuji k nějaké akci. Pokud se nám podaří oběma najít letos mezi všemi závazky trochu času, uděláme druhé EP. Rifoki rozhodně neřekli svoje poslední slovo.