Je skvělej. Jednou za čas, když začínám mít takový ten trapný pocit, že hraní nemá cenu, tak si ho pustím. Pak si řeknu, že jsem debil a rozmetám ten pocit, jsem zase pasažér a jede to dobře.

Nikdy jsem Iggyho neposlouchal, měl jsem jiné koně. Co mě ale fakt bavilo, to byl film Sametová extáze, který jsem zhlédl čirou náhodou – a byl jsem z něj nadšený. Právě kvůli němu a Davidu Bowiemu. Zážitek.

Symbol absolutní svobody

Hrál se Stooges na jednom slovenském festivalu a lepší koncert jsem v životě neviděl. Šokovalo mě, jak výrazně kulhal na jednu nohu, chodil téměř jako mrzák, ale z nějakého důvodu to prostě odmítl akceptovat. Byl to zároveň jeden z posledních koncertů kytaristy Rona Ashetona, který ten rok zemřel. Mám jejich všechny desky, ale teprve naživo jsem pochopil význam věty z filmu Adéla ještě nevečeřela: Jak primitivní. Ale jak účinné! K tomu se dopracují jen ti nejodvážnější. Iggy je pro mě symbolem absolutní svobody. Je to král!

Miluju ho. Obzvláště s The Stooges, už od dob, kdy jsem poprvé slyšel Funhouse. Bylo to v půlce sedmdesátých let, žil jsem zrovna v Manchesteru a ta deska mě dostala. Změnila mi život a připravila mě na anglickou punkovou explozi, která přišla o dva roky později. Úžasná hudba, silná a živelná. Iggy je můj hrdina.
V roce 1979 jsem se přestěhoval do New Yorku a na podzim 1981 potkal Marciu, která se později stala mojí ženou. Sbalil jsem ji jednou v noci v Mudd klubu a ona mě pak vzala k sobě na Lower East Side. Ráno mě probudil telefon. I přes opar kocoviny slyším, jak na někoho řve do telefonu: „Sakra Jime, já ti fakt neukradla ten tvůj zatracenej Telecaster. Nechal jsi ho v A7, jak jsi tam jamoval s tou punkovou kapelou. Byl jsi tak ožralej, že si nic nepamatuješ. Polib mi!“ Třískla sluchátkem a vlezla zpátky do postele.

„Na koho jsi to tak křičela?“ zeptal jsem se jí.
 „Ale to byl Jim... víš, Iggy. Je to fakt debil. Byla jsem s ním tři týdny na turné, ale je na mě moc divokej. Musela jsem ho chytat, když chtěl na tripu vyskočit z okna hotelu. No a teď mě obvinil, že jsem mu ukradla jeho kytaru. Do hajzlu s nim.“
Podíval jsem se na ni užasle: „To myslíš Iggyho jakože Iggyho Popa? Toho chlápka, co hrál v The Stooges a dělal s Davidem Bowiem?“ Jen obrátila oči v sloup. Nikdy jsem se nesetkal s Iggym osobně a ani nevím, jestli našel svůj Telecaster. Ale to, že píchal tu samou holku jako já, mi dodalo pocit, jako bych byl ke zdroji své hudební inspirace zas o trochu blíž.

Mám ho rád. I když ho vlastně moc neposlouchám. Ale jeho písnička Passenger patří mezi moje nejoblíbenější. I když jsem ji vlastně poprvé slyšel na desce Siouxsie and the Banshees. Na koncertě jsem nebyl, asi proto, že se nerad pouštím do větších akcí a festivalů. Taky se mi docela líbila jeho knížka punkových vzpomínek. Tuším, že se tam docela nepěkně vyjadřoval o Ivanu Kralovi. A toho nijak zvlášť rád nemám.

Viděl jsem ho dvakrát. Jednou to bylo jakési neslané nemastné na Colours, podruhé vrcholné na Trutnově. Tam rozdal všechno, co v té chvíli v sobě měl. Dodnes živě vidím uličku, kterou mu v zákulisí udělali dychtiví muzikanti a novináři, jak cestou klopýtl a jak mi, spíš omylem, stiskl ruku... jak za ním celou cestu povlával Martin Věchet a snažil se mu na hlavu narvat čelenku. Myslím, že Iggy nevnímal nic z toho – nechal na pódiu duši, do šatny šlo jen tělo. Když pak odjížděl přistaveným BMW, nalepil jsem mu na kapotu nálepku „Hromosvod – Zimní čas“, aby věděl, že se tady taky snažím.

Dělil jsem se s ním o holku

Iggyho milovala jedna má dávná přítelkyně. Vlastně jsem se o ni dělil s ním a s Bowiem, jejím dalším idolem. Když pak hrál v Praze, přesvědčovala mě, že s ní musím jít do kotle. Nechtělo se mi, v Brně tenkrát bylo zvykem, že muzikanti na koncertech stojí se založenýma rukama někde poblíž zvukařského pultu, a já se bál, že v kotli budu trapný. Když jsem se mu ale podíval zblízka do očí, zamiloval jsem se do něj taky. S tou holkou jsme se brzy nato rozešli, ale v tom je Iggy nevinně.

Dostal jsem se k němu díky Davidu Bowiemu. A to poměrně brzo. Bowieho jsem uznával už pár let, takže když jsem si v nějakém časáku v tehdejší Jugošce našel, že tihle dva spolu něco podnikají, koupil jsem si tam hned ten den jeho desku, Idiota. Přivezl jsem si to domů a těšil se, jak ohromím kámoše. Nikomu se to nelíbilo. Marně jsem vysvětloval, že tohle je budoucnost. Byla, jak se za pár let ukázalo i tady. Jinak naživo jsem se k Iggymu dostal až na Pohodě, když jsme těsně před ním hráli s Nihilists. Byl výborný, takový nezmar. A historka, jak si od pořadatelů nechal do vany obstarat živého aligátora, mě fakt potěšila. Leckdo by řek, že tohle už přece nemá zapotřebí. Pro mě to ale byl důkaz, že tenhle cvok prostě nestárne.

Iggyho jsem znal dřív, než byl Pop. Spolužák ze základky koupil někdy začátkem osmdesátek na burze na americké ambasádě první desku Stooges a koukali jsme na to jak puci. Něco tak syrového nenabízeli ani AC/DC, a to byla nejtvrdší kapela, co jsme jako děcka znali! Nakonec jsem ji s tím spolužákem za něco vyměnil a mám ji pořád. První vydání, stejně staré jako já. Až o hodně později jsem zjistil, že Iggy Stooge je ten stejný chlápek, co zpívá Passengera a China Girl. Holt tenkrát nebyly žádné internety a Wikipedie. Samozřejmě jsem pak viděl všechny jeho tuzemské koncerty, držel ho za nohu, když skákal na festivalu Jam do davu, koupil pár jeho dalších desek, našel ho na skvělém soundtracku k Arizona Dream, vychutnal si jeho cameo kreace ve filmech Dead Man nebo Tank Girl... Když jsem zvučil Vypsanou fiXu před obnovenými Stooges, vzal jsem si tu první desku s sebou, že ji nechám podškrábnout, ale ke kapele jsme se nedostali. To tam ještě hrála skoro komplet původní sestava, dneska už je naživu jen Iggy. Tak ať mu to dlouho vydrží!

Na své začátky s Iggy Popem si vzpomínám, jako by to bylo dneska. V září 1981 jsem byl na krátkém léčení ve VÚPs (výzkumný ústav psychiatrický – pozn. redakce), měl jsem tam bubny a spolu s pacienty, budoucími významnými výtvarníky, jsme hráli ve volném čase „underground“, vzhledem k místu konání, protože VÚPS byl v areálu Bohnické léčebny, to bylo příznačné. Na nemocničním gramofonu jsme si desky pouštěli, načež někdo přinesl Popovo album Idiot, pochopitelně z propustky, když byl v neděli na černé burze. Šedý obal, gesta ne nepodobná Davidu Bowiemu z obalu Heroes. Hned mě to zaujalo, jelikož v debatách se spolupacienty „blázny“ jsem zastával progresivní punk-new wave křídlo oproti tvrdým zastáncům hard rocku a art rocku, který měl v té době v komunitě silnou klaku. Příznačný název Idiot bodoval… a zněl libozvučně v zapálených debatách či fikcích typu, že mu David Bowie vždy, když byl Iggy v léčebně, pomohl a napsal pro něj nějaký song. Skladby jako DumDum Boys nebo China Girl nás dostávaly, obzvláště ve středu, kdy dle provozního řádu nemocnice měli pacienti něco jako večírek, takovou prodlouženou večerku, terapeutickou zkoušku vztahů, jelikož oddělení bylo smíšené. A i přes zákaz pacienti navazovali vztahy s pacientkami. V té době již bylo zaděláno na kapelu Letadlo, první pravý „new wave“ band v Praze. Náš leader Pepa Vondrášek přinesl desku Party. Hned mě zaujala, jednak obalem, ale i názvem, zkrátka vším. Houston is Hot Tonight, představoval jsem si v roce 1981, jak může být „Houston vařící v noci“… a bylo mi fajn. I v podzimní normalizační Praze.

K Iggymu jsem se dostal relativně pozdě, ale hned jsem poznal, že „tohle mi pan doktor dovolil poslouchat“. A jednou jsme byli na stejném pódiu, ale v backstagi byl tak hlídaný, že se ani Honymu nepodařilo ulovit autogram.

Někdy v letech 1978–79 jsem si od jedné spolužačky z gymplu půjčoval Bravíčka, co jí chodily ze Západního Německa, a s kámošem jsme z nich ofocovali rockové kapely. Igáče jsem poprvé zaregistroval právě v jednom z těch čísel. Na té fotce byl tak nějak podivně zahnutý (jak on to umí), měl snad nějaké tesilky na kšandách, byl do půli těla a na hlavě buřinku. Jenomže neměl háro, tudíž byl oceněn jen jako bizarnost, ofocen, ale po jeho muzice jsme dále nepátrali. Myslím, že hudebně jsem se s ním setkal, až když se na naši androšskou buňku napojili teenageři z Křečovejch žil – hlavně jejich klarinetista Bruno ho hodně propagoval. Ani nevím, co to bylo za nahrávku, ale moc mě to nebralo. Vlastně jsem dřív slyšel první dvě desky Napalm Death než Iggyho. Po roce 1989 zabručel Candy s tou Kate Pierson a pak už jsem si ho všímal častěji a bral ho velmi pozitivně. (Raw Power od Stooges je fakt masakr). Ale celkově je vidět, že co se týče Iggyho, byl jsem poněkud zaostalej. Ale dohnal jsem to a na festivalu Jam 96 jsem se s ním postavil na stejné pódium. To jsou paradoxy, Ignorátie, že!

Můj vztah není nijak přehnaně adorující, ale respektuju ho hodně. Vždycky když si na něj vzpomenu, vybaví se mi scéna, kterou jsem viděl asi ze tří metrů – Iggy se snažil shodit stěnu bočních odposlechů, a když se mu to nepodařilo, stagemanager s tím zjevně počítal a pevně je přikurtoval, shodil alespoň celý kytarový aparát. Do cesty bych se mu v tu chvíli fakt dostat nechtěl.

S Iggym jsem naposledy pracoval na předělávce hitu Autumn Leaves, který nahrál na své CD Preliminaires. Pořád se mu nelíbila jeho špatná francouzština, tak jsem mu ji pomáhal dopilovat. Na Trutnově jsme si definitivně plácli a tu novou verzi zpíváme na koncertech oba. Přijďte se podívat.

Iggy Pop je hudba, kterou si doma nepustím, ale na koncert bych šel okamžitě. Vyrůstal jsem na jiné vlně, takže jsem si ho objevil až poměrně nedávno, v rámci odhalování kořenů punku. Nad tím, co ve svém věku zvládá vyvádět na pódiu i v životě, mi zůstává rozum stát. Uhrančivej chlápek.

Sranda je, že k němu nemám vlastně žádný vztah. Minul mě! Vždycky se jen mihl jako kontext u něčeho, co se mi líbilo. A nikdy jsem se nedonutil si ho prostudovat. Je to u mě podobná mezera, jako že jsem v českém filmu NIKDY neviděl Markétu Lazarovou. Asi mám radši energii, která je trochu jemnější a dobrovolně trapnější. Což bylo hezký, když nedávno křičel, jak nenávidí techno. Ale bohužel narecitoval i nejhorší píseň kariéry skupiny New Order. Ale samozřejmě se mi pár písniček VELMI líbilo!

Když jsme v rozmezí našich patnácti a šestnácti let začínali s Bublajsem v počátcích Tata Bojs intenzivněji nasávat hudbu, brzy jsme si ustanovili takovou „základní trojici“. Což byl Bowie, Iggy a Lou Reed. Dnes je z této velké trojky naživu bohužel už jen Iggy. A zrovna u něj by to možná člověk čekal nejméně. Základní trojice se samozřejmě brzy začala výrazně rozrůstat a rozpínat, ale tihle tři nás nikdy nepřestali bavit. I když jsou asi zásadnější alba, pro člověka bývá určující první setkání. A tím pro nás v případě Iggyho bylo album Soldier. A neomrzelo mě dodnes. Pamatuji si na jeden vydařený mejdan u Marečka (Padevěta – první kytarista TB) na chalupě na jaře 1991. Všichni (kromě mě) se dost rychle opili a většina těch, co úplně neodpadla, se poměrně rychle spárovala (kromě mě). Já jsem „dýdžejoval“. A to tím způsobem, že jsem střídal celá alba. Až do rána. Byla to vlastně má první probdělá noc. A ani mi moc nevadilo, že jsem byl takovým trochu solitérem uprostřed divokého mejdanu. Na Soldiera jsem si skvěle zatrsal i bez holek. Možná líp. S Iggym nejste nikdy sami!

Tadeáš Haager

Haager, Kapitán Demo

Oživlá románová postava

Bylo mi devět, když jsem se jako každý kluk z Podolí zbláznil do Tří sester. Byly sprostý, takže dobrý. A pak mi starší kámoš ukázal, komu ty riffy kradou a já začal shánět plakáty Clash, Ramones, a hlavně Iggyho. O spoustu let později jsem ho začal obdivovat nejen za jeho oheň, ale i za to jak je chytrej a sečtělej. A pak když vydal Préliminaires, vysloužil si obdiv znovu. Za to, s jakou grácií umí stárnout. O něco později se zase rozhodl, že stárnutí, jakkoli elegantní, je nuda, a já ho viděl, jak srovnal Glastonbury se zemí. Holky o tři generace mladší než on řvaly, že se za něj chtějí provdat. Bodejť by ne. Iggy Pop je oživlá románová postava, fenomén, Iggy Pop je důvod, proč je Berlín cool a proč punk není mrtvej.

Ikonou se muzikant stává, když k němu někdo vzhlíží. A Iggy Pop bezpochyby ikonou je. Zjišťovali jsme proto, jak si stojí u tuzemských muzikantů a jaké s ním mají spjaté vzpomínky.

V první řadě jsem celou pubertu chtěl vypadat jako on a de facto až nedávno mi došlo, že to asi nedotáhnu. Objevil jsem ho s filmem Trainspotting, který se mnou v té době dost zahýbal, má tam písničku Lust for Life. A i když Iggyho tak najetého nemám, je to vlastně jedna z mých nejoblíbenějších písniček vůbec. Ten zvuk kopáku miluju při každým poslechu! Oproti tomu pecka Candy se mi dost zprotivila, možná tím, že jsem ji slyšel jednu dobu na každém fesťáku. Ovšem v podání Olina Nejezchleby je senzační.

Okamžitě mi naskakuje jedna vzpomínka. Jsme na šňůře po Německu a jsme úplně ztahaný. Dojedeme do jakéhosi klubu a usedáme ke stolu s kafem. Najednou se ozve The Passenger. Vyskakujeme z židlí. Celá kapela tančíme po klubu a chechtáme se na sebe. Únava vzala roha.

Přiteplenej pistolník s protézou

Iggy Pop je pro mě přesně to, co ztělesňuje ve filmu Jima Jarmushe Dead Man: přiteplenej pistolník převlečenej za Sněhurku, zpívající strašidelný písně svým kumpánům večer u ohně. A je v tom dost dobrej. Miluju jeho duet s izraelskou zpěvačkou Ofrou Hazou z devadesátých let (Daw Da Hiya). A jedna pěkná historka: Open air festival v Trutnově 2011. Přijde za mnou zkroušený Vlasta Třešňák, že nemůže vystoupit, protože mu vypadává zubní protéza. Má na ni takové speciální lepidlo, ale to prý včera půjčil Iggymu, který tu hrál a který si to svoje zapomněl doma. Tak běháme po všech lékárnách v okolí a sháníme lepidlo na zuby. Být rockerem po šedesátce je fakt těžkej úděl!

Iggy Pop? Pro mě živoucí důkaz, že zombie opravdu existují, hehe. A jinak jeden z posledních zástupců vymírajícího druhu opravdu originálních týpků. Kašpar, co se dodnes na koncertech důsledně řídí heslem: Dej lidem, co chtějí. Ale pořád vydává desky, co nenudí a dokážou překvapit. No a za písničku Candy by měl přijít do nebe.

text Antonín Kocábek

foto profimedia

Obdiv, nezájem a společný sex