Pokud někdo sám sebe označí za „indie umělkyni s popovými cíli“, může to vzbuzovat určité obavy. Marina může mít svědomí čisté, protože co řekla, to na svém pražském koncertě i dodržela.

text Michal Motyčka

foto Marek Holoubek

Malá sportovní hala, Praha, 2. 3. 2016

Po přesunutí data a hlavně místa konání z Lucerna Music Baru do Malé sportovní haly člověk trochu očekával, že návštěvníků dorazí víc. Když ale s úderem osmé začala předkapela, prostor byl zaplněn zhruba do třetiny a v průběhu večera se na tom příliš nezměnilo.

Čeští Light & Love po rozpadu Johny Said the Number otočili od indie garážového rocku směrem k modernějšímu popu říznutému folkem a relativně rychle si udělali jméno i díky prvnímu singlu Blueberry Sky, který překvapivě zazněl hned jako druhý v pořadí. Páni zvukaři i osvětlovači naštěstí kapelu nezařízli, takže šlo o plnohodnotný, i když jen půlhodinový zážitek. Tím spíš, že kluci naživo zní o něco rockověji, což je rozhodně plus.

Hlavní hvězda večera nastoupila na minutu přesně po kraťoučkém intru, takže se někteří opozdilci ani nestačili vzpamatovat, a odstartovala celý koncert songem Mowgli’s Road z první desky The Family Jewels. Program byl rozdělen do bloků, řazených chronologicky podle vydání všech tří dosavadních alb zpěvačky. Z pohledu fanoušků, kteří znají pouze poslední desku, se mohlo jednat o odvážný krok. Naopak pro diskografie znalé byl tenhle přístup vítaný, třeba už jen proto, že každá deska zní trochu jinak. Pět písní z úvodního bloku působilo svěže a našláple a na kapele bylo vidět, že už je nějakou dobu hraje. Většina aranží se lehce pozměnila a právě v první části Marina

a spol. nejvíce připomínali indiepopovou kytarovku, která nic nemusí předstírat.

Hitovku Hollywood následovalo krátké instrumentální intro, při kterém došlo na první změnu outfitu, a že to tedy byla změna. Upnutý růžový obleček byl sakra dobrým důvodem se přesunout o trochu blíže k pódiu a trochu se zakoukat. Zvlášť z profilu to mělo grády. Druhou část věnovanou albu Electra Heart odstartovala elektropunková Bubblegum Bitch a bylo jasné, že teď přijde ta popovější část koncertu. V tomto směru zamrzí snad až jen zbytečně velké použití podkladů, kdy doprovodná kapela musela ustoupit mírně do pozadí.

Společně s dalším převlekem přišla na řadu poslední část večera, která patřila aktuálnímu albu Froot, předznamenanému stejnojmenným singlem. Na loňské novince se kapela mohla zase trochu vyřádit, což je jedině dobře, a i naživo změna zafungovala skvěle. Po Can’t Pin Me Down následovala nečekaná coververze True Colors, která se sice od originálu v podání Cindy Lauper moc nelišila, jako příjemný odkaz na osmdesátky ale potěšila. Po prvním přídavku Happy pak přišla už jen extrémně veselá (tedy alespoň hudebně) Blue, která roztančila už skoro všechny. Ostatně celý koncert se sehranou kapelou, skromným pódiem a upřímnou zpěvačkou, která uzpívá, co si zamane, působil velmi pozitivně a nenuceně. Je fajn vědět, že i podobný popový koncert se obejde bez zbytečných berliček, tanečnic a cirkusové show.