-
Kapela baťůžkářů servírovala snobům skvělou hudbu. Legendu neworleanské scény ale trápil mizerný zvuk a tuhá atmosféra, které rozvazoval jazyk sekt z plastu.
text Jiří Stejskal
foto Jindřich Oplt
Dr. John
Poprava na Hradě
4
naživo
1
-
Já to mám těžké. Málokdy se na něco jdu podívat. Hodně těch, co mám rád, už umřelo a ten zbytek si kvůli prostatě nějaké dlouhé performance nedovolí. Ale pětasedmdesátiletý Dr. John je jiný kocour. Milovník polívky gumbo a voodoo teoretik, letos ověnčen všemi cenami, co mu v Americe mohli dát, pořádá světové turné. A tady byl v Praze na Hradě. Tak jsem šel.
U dveří hostes holky ve fialovém, stejně jako Doktor, a šampáňo v plastu. Krásné počasí i aparatura. Já ideálně desátá řada ve středu, s PA tvořím rovnoramenný trojúhelník. Tragický poměr snobů 8 : 2. V Praze ten večer už nebylo nic dražšího.
Přichází kapela baťůžkářů a Doktor ve fialovém, s kloboučkem plným barevného peří a ocasem z hranostaje. (Kde sakra berou v New Orleans hranostaje?) Opírá se o hůlku a druhou rukou chrastí kosticemi voodoo. Na piáně samozřejmě lebka. Doktor začne hrát (alespoň to tak vypadá) a snaží se – Aiko, aiko – svým řezavým hlasem neúspěšně překřičet činely a marodérku Sarah Morrow na trombon. Snobové jsou zaskočeni a vystrašeně se rozhlížejí, jestli je to správně. Pak si začnou dělat rozpačitě selfíčka a zuřivě esemeskovat.
Zvuk je tragédie. Vypadá to, že není možné najít jiné mikrofony než od činelů. Bába zoufale troubí a kváká na Cry Baby. Zvuk se bohužel nekonsoliduje ještě dlouho. Až ve druhé písni je slyšet piáno, které je nakřáplé, jak sejmuté historickým krystalovým snímačem Barcus Berry. A tak to zůstane celý koncert. Fakt běs. Až tak ve třicáté minutě se to začne dát poslouchat. Ale to už
někteří odcházejí na pozdní večeře. Doktor si po každé pecce nechá na diváky posvítit a přísně sleduje, kdo netleská. A bába furt troubí. Ne že by na to neuměla hrát, ale je jí strašně moc. Pak dochází k odpovídačkám mezi ní a kytaristou. Zvukař za dvě minuty nepochopil, že ten, co odpovídá, je kytarista. Zoufale málo basů a absence šlapáku naprostá, celý koncert. Ale já na bubeníka přes piano neviděl, tak ho možná ani neměl. Vyhozené prachy.
Malcolm Rebennack pak začne taky marodit a na jednom akordu se dlouze svěřuje, jak to s tím voodoo v New Orleans (ve kterém pro jistotu už třicet let nežije) je. A to je opravdu těžká nuda. Mizí další snobové. Pak to dostane grády, Doktor začne boogie, a to je jeho. Ve svých letech je úžasný pianista. Pak dostanou příležitost muzikanti. Pětistrunný basista rozjel úžasný jazzový festival, ale kytarista byl dost mimo mísu, takový McLaughlin. A pak zase bába!
Celé terasy čekaly na to zásadní – Such A Night, která se stala kultovní peckou už v roce 1976 na rozlučkovém koncertě Dylanových The Band –The Last Waltz. To jsem si myslel. Když to Doktor rozbalil, začal jsem tleskat a dost na mne koukali. Bylo to skvělé, Doktora už asi neuvidím. Fakt jsem zamáčkl slzu v oku.
Muzikanti vzali baťůžky a šli. Byl šmytec. Vlastně to tak vyhozené peníze nebyly. Odcházím a pozoruji odběhlé politiky z ODS zasvěceně rokující nad nevalným plastovým sektem s odběhlými hlasateli televize o kulturním zážitku. Někteří stojí i na třetím schodu, aby byli více vidět.
naživo
4
2
-
venkovní terasa Jízdárny Pražského hradu, 6. 8. 2015
Dr. John
zvukaři
společnost
prostředí a počasí
naživo
4
3
-
naživo
4
4
Předchozí článek:
Patti Smith, Horses
Další článek:
Festival Overtone