-
Festival Rock for People se na začátku července přesunul do Plzně a dvanáct tisíc návštěvníků (podle sdělení pořadatelů) bude vzpomínat například na jako o život hrajícího bubeníka Motörhead, pohodové vystoupení Petea Dohertyho či nostalgii s Guano Apes.
text ŠÁRKA HELLEROVÁ
foto ROCK FOR PEOPLE, PETR KLAPPER
Skromná mladší sestra
Rock for People Europe
6
reportáž
1
-
6
reportáž
2
Vybaví se jim třeba i stín pod stromy u řeky Radbuzy, talent několika belgických kapel, plážová party The Ting Tings, řádění Modestep, tanec s The Parov Stelar Bandem, French Films z Finska, industriální sochy a rozhledny od Čestmíra Sušky, šílené vedro, sympatický městský areál bývalého dopravního depa nebo ufoni Gomad! & Monster.
Plzeň je letos Evropským městem kultury, a organizátoři festivalu Rock for People proto svou tradiční akci netradičně rozdvojili. První část se konala o měsíc dřív v Hradci Králové, plzeňský přídavek trval na začátku července tři dny a nabídl necelých čtyřicet jmen evropské scény plus dvacet domácích.
pohodář doherty
a rozjetí modestep
To zásadní se v Plzni dělo na jediné open-air scéně, která měla v parných dnech tu nevýhodu, že jediní, komu betonové prostranství poskytlo trochu stínu, byli samotní interpreti. Možná i proto první den skromnému vystoupení Petea Dohertyho přihlíželo poněkud prořídlé publikum. První řady ovšem patřily nadšeným fanouškům, kteří jeho nenápadně odzbrojující vystoupení náležitě ocenili. Doherty stál na pódiu sám s kytarou a zpíval si víceméně pro sebe. Když na začátku setu zpíval „the whole world is our playground“,
-
Motörhead hráli celou dobu jednu starou rock’n’rollovou písničku
6
reportáž
3
vypadal spíš než jako potížista jako hodné dítě, které si celý den potichu samo hraje a nezlobí. Vtipkoval s darovaným kloboučkem, občas něco trochu popletl a nechtělo se mu z pódia. Kdo si chtěl hrát s ním, přidal se, kdo ne, šel si po svých.
Třeba přes řeku do prostoru Papírna, jenž hostil scénu s atmosférou kavárny a plejádou vystoupení kapel převážně ze zemí Visegrádské čtyřky. Pouze v pátek také hlavnímu pódiu sekundoval program Red Bull Tour Busu. Ze střechy autobusu Karosa diváky vtáhl do svého hiphopového světa Vladimir 518, který po Skyline, Thepetebox a Kapitánu Demovi završil program scény.
Na hlavním pódiu se mezitím nachystal hlavní tahák dne, v areálu se zmnožil počet návštěvníků, setmělo se a začal taneční večírek s elektrorockovými Brity Modestep. Divoká světla, epileptické taneční výkony na dýdžejském pultu, chytlavé vokály a směs dubstepu a agresivního rocku přítomné rozvlnila.
Rozjeté publikum před půlnocí zchladil svým melancholickým písničkářstvím Angličan Fink. Se svou kapelou vytvářel na druhém pódiu, které se nacházelo v prostorném hangáru, ponuré zvukové plochy. Trochu legračně působila jeho věta „Díky, že jste si vybrali nás,“, kterou přivítal početné
-
The Ting Tings vytvořili svým elektropopem v dopravním depu skoro plážovou atmosféru
6
reportáž
4
publikum. Areál v ten moment totiž příliš hudebních alternativ nenabízel. Dříve na téže scéně zaujala svým dynamickým alternativním rockem belgická kapela BRNS.
Den ve znamení Motörhead
V sobotu se po tisících vyrojili převážně pánové s nápisy Motörhead na tričku a hladina očekávání a alkoholu v krvi v areálu od odpoledne nenápadně rostla. The Inspector Cluzo, dva cvoci z Francie, dali divákům lekci hudební potrhlosti a slizkého tance. Švédští Movits! míchali swing a hip hop v příšerném horku s nezdolnou radostí. V hangáru mezitím například bulharská kapela Jeremy? zpívala své rockové balady a metalcoreová Dead By April nahrazovala zrušené vystoupení z Hradce.
Guano Apes zářili v devadesátých letech a jejich plzeňský koncert připomněl, že zaslouženě. V roce 2015 vzbuzuje jejich přímočarý rock spíš nostalgii, ale Sandra Nasić a její hudebníci ukázali, že se do toho pořád umí vcelku opřít.
Motörhead hráli celou dobu jednu starou rock’n’rollovou písničku. Tak jako celou kariéru. Ten den ji ovšem hráli poměrně mizerně a ne tak nahlas, jak se říká. Lemmy Killmister své party oddrmolil, nicméně řeči o tom, že možná na pódiu umře, nebyly fér. Proto se na koncerty přece nechodí. Půlka publika přišla na své rockové hrdiny, druhá na lekci z hudební historie. Bubeník Mickey Dee by si zasloužil lepší kapelu, ale tuhle si hýčká a má ji rád, proto hraje s takovou vervou. Vystoupení britských matadorů bylo okázale americké. Možná to ale dělal jen
-
Plzeňský Rock for People dramaturgicky neobjevil Ameriku
6
reportáž
5
ten Lemmyho klobouk. Koncert Motörhead byl přijat jako vzpomínka na kdysi silnou kapelu. Je jisté, že dříve musela mít jejich vystoupení násobně větší grády. Pokud by totiž v minulosti hráli tak, jako v Plzni, jejich jméno by nikdy nemělo takový zvuk.
Zatímco si Rock for People odbýval kolonku ‚legenda’, v hangáru přistáli ufoni. GoMad! & Monster přiletěli ve své vesmírné lodi ze Španělska a v děsivých maskách vzali lidi na afterparty v šíleném synteticky znějícím paralelním vesmíru. Do něj občas ze země dolehl úryvek popkultury, jako třeba It’s My Life od Bon Jovi v písničce Stop My Life. To vše ale jenom proto, aby vás vtáhli do svého světa a nepustili. Byla to chvílemi zajímavá rocková show, chvílemi totální diskoška.
party s blondýnou
a zpívánky s dykem
Z nedělního programu vyčnívala dvě vystoupení. Blonďatými loknami pohazující Katie White vedla v podvečer příjemnou festivalovou party. Její kapela The Ting Tings vytvořila svým elektropopem v dopravním depu skoro plážovou atmosféru, ke které se nejlépe hodil koktejl a tanec. To ostatně nejlépe pasovalo k celému dni.
The Ting Tings předcházelo brzy odpoledne vystoupení kladenské kapely Zrní. Její alternativní folkové písně byly v Plzni dobře předvedené, přestože teplota vzduchu zrovna dosahovala snad sta stupňů. Asi proto na nejlepším koncertu české kapely na Rock for People nebylo mnoho lidí.
-
Rock for People Europe
Depo, Papírna, Plzeň, 3.–5. 7. 2015
6
reportáž
6
Další dominantou dne bylo vystoupení Vojty Dyka a jeho swingového cirkusu B-Side Band, který s velkým entusiasmem přehrál své původní písně i předělávky rockových a popových hitů. Jeho vystoupení rozdělilo diváky na dvě části. První tvořili pohodoví nadšenci, kteří se smáli vtipům o pokračování zpěvníku Já písnička, a líbila se jim píseň o městech nad řekou, jež tekou. Druhá využila členitosti prostoru a ukryla se před vlezlou hudbou, kam se jenom dalo.
Oproti tomu se na pozdější vystoupení The Parov Stelar Bandu koncentrovala velká, téměř závěrečná party. Výhoda této rakouské kapely tkví v tom, že vždy předvede přesně to, co se od ní očekává. Na své tančící muzikanty a sexy zpěvačku shlíží ze svého vyvýšeného dýdžejského pultu Parov Stelar, kapela šlape, všichni se baví. Je to dnes už ne příliš originální, ale pořád výtečná hudební kulisa pro večírek.
Ten den z menších kapel zaujala ještě finská French Films, která v podvečer okouzlila několik set lidí svým indie rockem. Úplný
závěr festivalu patřil belgickým Triggerfinger a francouzským Loo & Placido.
Plzeňský Rock for People dramaturgicky neobjevil Ameriku a nabídl hudební výběr spíše méně náročnému publiku. Na menších scénách se nicméně objevila neznámá zajímavá jména, která mohli fanoušci objevovat. Hlavní program byl velmi eklektický. Z divokého elektronického varu vás vrhl do náruče písničkáře s kytarou a na to naservíroval třeba Motörhead.
Rock for People Europe by patrně slušelo zkrácení programu na dva dny, potom by měl se stejným objemem kapel větší švih a návštěvníci lepší možnost vybírat. I proto byla oproti hradeckému Rock for People Plzeň skromnou městskou sestřičkou. Nicméně poměrně příjemný areál a zkušenosti organizátorů dávají do budoucna možnost vytvořit zajímavou součást festivalového léta. Bude napínavé sledovat, jak se Rock for People k dalším ročníkům postaví.
Předchozí článek:
Jack Ü
Další článek:
Red Bull Tour Bus