-
The Chemical Brothers
Born In The Echoes
Kay Buriánek
text
recenze měsíce
recenze
Plus/minus
tracklist
1. Sometimes I Feel So Deserted
2. Go (ft. Q-Tip)
3. Under Neon Lights (ft. St. Vincent)
4. EML Ritual (ft. Ali Love)
5. I’ll See You There
6. Just Bang
7. Reflexion
8. Taste Of Honey
9. Born In The Echoes (ft. Cate Le Bon)
10. Radiate
11. Wide Open (ft. Beck)
Pionýři (téměř) v důchodu
Veleještěři taneční hudby natočili šťavnaté album, na kterém neuhnuli ze svého stylu.
Docela zajímavá úvaha – jak by asi vypadali veleještěři a jiní pravěcí predátoři, kdyby přežili do dnešní doby? Jak by se chovali a do jakého segmentu fauny by patřili? The Chemical Brothers za sebou mají dvacet let poměrně strmé kariéry, která jim vynesla neotřesitelný status pionýrů elektronické hudby. Respektive odnože, které se někdy trochu zmatečně říká breakbeat.
Vždycky dbali na to, aby jejich přesně odvážený mix ingrediencí obsahoval vše, po čem je vám fajn a odletíte si na opulentní kosmický mejdan. Acid house, hiphopové fragmenty a odkazy, psycho experimenty se zvukem, vše je zastoupeno a po celé dvě dekády se recept téměř nemění, což rozhodně není zpátečnické. Jestli je na tomhle duu něco sympatické, je to jeho naprosto rozpoznatelný zvuk a rukopis. Velké bicí. Když říkám velké, myslím tím opravdu monstrózní, jako na začátku I’ll See You There. To je typická demonstrace toho, s jakým konstrukčním materiálem The Chemical Brothers opakovaně pracují a stále to funguje. Acidové, až tranceové zvuky, naruby otočené vokální samply, masivní basový středoproud a velikánské, hlasité, místy až frenetické, bonhamovské bicí. Bavilo je to vždycky, baví je to stále i na novince Born In The Echoes.
Na ní se navíc objevuje vypointovaný recitativ kanadského nekonvenčního básníka Billa Bissetta, jehož vize apokalyptické budoucnosti se stala zkratkou k vizi The Chemical Brothers. Věta nebo, řekněme, heslo „The future? I’ll see you there!“ jako by parafrázovalo škodolibost, s jakou ti dva reinventují motivy, nápady a postupy z minulosti. Různě je kroutí a zasazují do současných kontextů, takže se můžete v jejich diskografii lehce ztratit a šoupnout jeden track z aktuální desky třeba na epochální Dig Your Own Hole z roku 97. A vlastně to vůbec nevadí, trajektorie se stává uzavřenou elipsou bez začátku a konce, každý pevný bod na ní lze posouvat vpřed i vzad a čas jako veličina nehraje žádnou významnou roli.
Vedle dalších přeživších souputníků, kteří také vydali v současné době album (mám na mysli hlavně The Prodigy a The Crystal Method) nepůsobí Born In The Echoes rozpačitě či trapně, což se o zmíněných nedá vždy stoprocentně říct. Možná to je jistým akademickým odstupem a smyslem pro humor, s jakým The Chemicals Brothers přistupují k faktu, že doba se velmi rychle posunula vpřed. Od jejich poslední vydané desky Further uplynulo pět let. Relativně krátká perioda, ale viděno optikou současné elektronické scény, dala by se měřit světelnými roky. EDM se definitivně infiltrovala do mainstreamu, přináší astronomické zisky a z dýdžejů i producentů udělala ‚hudebníky‘ s největšími příjmy v tomto specifickém odvětví zábavního průmyslu. Diplo, Skrillex, Steve Aoki... David Guetta je hvězdou většiny velkých festivalů, Avicii kraluje streamovacímu portálu Spotify, Calvin Harris je dnes nejlépe placenou hvězdou elektronické taneční hudby. To je současnost.
Mají v tomhle chaotickém světě bez smyslu The Chemical Brothers místo? Jistěže ano. Jsou zaslouženě pionýři i důchodci žánru. Obojí je vlastně vážený titul, včetně jejich status quo.
Tom Rowlands s Edem Simonsem vždycky uměli mistrně nakládat s náladami, stavět a vypointovat motivy, zacházet s dropy a nečekanými nástupy a víc než dobře to umí i na své osmé studiové desce. Důkazem je třeba geniální Radiate. Pracují v ní hlavně s náladou a sporadickými vokály, naprosto vynechávají beat, ale i přesto má výsledek takovou tenzi, že se nudit nebudete. Legitimní kmotři taneční hudby mají na svém aktuálním albu více podařených momentů a nezřídka jim napomáhají i brilantně vybraní hosté.
Asi nejvýraznějším, singlovým dojmem působí Go s rapem Q-Tipem. Je to přesvědčivá letní záležitost s lehce slizkým klávesovým motivem v refrénu, ideální věc na zapamatování, která by mohla lehce vstoupit do historie jako pokračování Hey Boy, Hey Girl (no dobře, ta je nepřekonatelná). Under Neon Lights s křehkou introvertní St. Vincent je bezpochyby další výrazná věc. Kam zmizel talentovaný Ali Love těžko říct, nicméně dostal něco málo prostoru v EML Ritual. Mezi nejlepší kolaborační momenty patří i Born In The Echoes, která dala celé desce název.
Lehce odtažitý vokál Cate Le Bon a divné klávesy v refrénu posouvají celý track blíž new wave a nechávají v záblescích vzpomenout na geniální Tubeway Army, divnokapelu Garyho Numana. Korunu všemu pochopitelně nasazuje starý mazák Beck v epilogu Wide Open. Melancholické finále evokuje jak dechberoucí a kýčovité západy slunce z pohledu hipízáckých rezidencí losangeleského Silver Lake, tak záblesky počátků acid house a rave parties v legendární manchesterské Haçiendě. Pokud se spokojíte s něčím, co je na jednu stranu současné, ale přesto bez mindráků slouží jako bezkonfliktní průvodce napříč historií taneční hudby, pak je nová deska The Chemical Brothers dobrá volba.
Go (ft. Q-Tip)
Born In The Echoes (ft. Cate Le Bon)
Wide Open (ft. Beck)
Nejlepší skladby
kde koupit
1
1
Předchozí článek:
Mimochodem
Další článek:
Recenze 20. 8. 2015