-
text Jarda Konáš
foto Shutterstock
Je to jenom hra
8
Téma 1/2
1
-
Chcete se cítit jako Kurt Cobain? Sting? Chcete být pátým členem Black Eyed Peas nebo si zazpívat na jednom pódiu s kapelou ABBA? Můžete a velmi snadno. V každém obchodním centru seženete několik videoher, které… Ale pojďme na to od začátku.
Videohry jsou nejrychleji se vyvíjející a nejvýdělečnější odvětví zábavního průmyslu. Loni jen v USA překonaly tržbami filmovou oblast o třetinu. Je jasné, že v takové situaci pošilhávají hudebníci po virtuální zábavě a ona po nich. A toto propojení trvá už přes třicet let. Videoherní průmysl má i v tomto ohledu dlouhou a zajímavou historii.
80. léta: Jde hlavně o jméno
Propojení interpretů s virtuální zábavou sahá až do samého pravěku počítačových her. Tři dekády nazpět jejich vývoj už sice nebyl v plenkách a na světě byly první velké vývojářské společnosti, vše ale brzdil technický aspekt. Těch pár lidí, kteří měli domácí počítač, si jej rozhodně nekupovali pro zábavu.
Proto se tvůrci her soustředili na konzole, na nich ale naráželi na limity mediálního nosiče, kterým byly především kazety nebo cartridge s malou pamětí. Projít hru tak zabralo několik desítek minut a hudební podkres se v lepším případě skládal z několik taktů trvajících midi smyček. Pamatujete si, jak hloupoučce a vlezle zněly na mobilních telefonech první vyzvánění na motivy písní? A teď si představte, že to musíte poslouchat dokola hodinu. Přesto už tehdy bylo lákavé využít úspěchu známých interpretů a zkusit se zapojením jejich jmen bodovat na konzolích a herních automatech.
Využít jméno, to byl vlastně hlavní motiv té doby, protože až do konce 80. let hry, ve kterých účinkovali hudebníci, více či méně kopírovaly nějaké úspěšné předchůdce.
8
Téma 1/2
2
-
Frankie goes to Hollywood možná na dnešní dobu vypadá úsměvně, ale autorskou licenci dokázala využít lépe než většina modernějších her.
Frankie Goes To Hollywood
Michael Jackson chodil po lokacích známých z filmu a protivníky likvidoval tancem
Interpreti sami se na vývoji nepodíleli, většinou jen povolili využití svého jména a tvorby skrze autorsky ošetřenou licenci. Úplně první hrou v této oblasti se stala Journey: Escape na konzoli Atari 2600 a o rok mladší pokračování pro herní automaty nazvané Journey. Kapelu tohoto jména už si dnes pouští asi jenom skalní fandové, ale tehdy šlo o hvězdy populární po celém světě. Pět členů, pět úrovní počítačové hry. Každá pak kopírovala herní hity té doby, například Space Invaders nebo Donkey Kong, a celé to propojoval příběh o hudebnících cestujících z planety na planetu, aby našli své ukradené nástroje. Ačkoli šlo tehdy o úspěšnou hru (její vypuštění chytře korespondovalo s americkým turné kapely), dnes je to jen kuriozita, kterou navíc odborníci označují za jednu z nejhůře zpracovaných licencí v historii videoher.
Pravým opakem, tedy původní hrou s maximálním možným využitím licence, se v roce 1985 stala Frankie Goes to Hollywood. Vývojáři vytvořili obsah postavený na hudbě, poetice a textech skupiny. Hlavní hrdina Frankie má namířeno nikoli do Hollywoodu, ale pověstné Pleasuredome (volně přeloženo jako palác rozkoší). Aby byl vpuštěn, musí všechny čtyři vlastnosti, sex, válku, lásku a víru, jinak motivy z desek kapely, dostat na stoprocentní hodnotu. Toho docílí putováním po virtuálním Liverpoolu a plněním úkolů. Důležité je, že hra již byla naprogramována pro domácí počítače s lepší pamětí, než měly tehdejší konzole. Obsahuje proto osmibitové verze skladeb Relax, Welcome to the Pleasuredome a Two Tribes. V balení byla také kazeta s živákem Relax.
Na konci 80. let přišel zajímavý fenomén, který zároveň uzavírá jednu éru videoher s hudebníky. Řeč je o Moonwalkerus Michaelem Jacksonem. Ten stál nejen na jeho tvorbě, ale příběhově vycházel ze stejnojmenného filmu, který se v kinech promítal rok předtím. Šlo tak víceméně o pozdní marketingovou vlnu s cílem zasáhnout co nejvíce přístrojů. Což byl problém, protože tehdy muselo jednu hru vyvíjet několik společností podle toho, na jakou technologii se zaměřovaly. A tak zatímco Moonwalker pro počítače skončil fiaskem, společnost Sega, která byla
8
Téma 1/2
3
-
Rytmické hry
Většina her, ve kterých se objevují hudebníci, spadá do kategorie tzv. rytmických. V nich se na obrazovce promítá hudební linka, podle které hráč tančí či mačká tlačítka na ovladači. Počátky sahají do USA v polovině 80. let, kde programátoři vymýšleli hry na principu odezvy podle zadaných pokynů. Žánr pak nastartovali Japonci, kteří na první generaci konzolí Playstation vytvořili tatíčka žánru, hru Parappa the Rapper s animovaným pejskem v hlavní roli a následně přišli s programem Dance Dance Revolution umožňujícím tančení u televize pomocí senzorové podložky. Současné hry, ve kterých už vystupují skuteční hudebníci, víceméně myšlenkou vychází z obou předloh.
hvězdou na poli herních automatů a opírala se o vlastní konzole Genesis a Mega Drive, dokázala vytvořit hit. Její Moonwalker byl postavený na principu „beat ‚em up“ arkády, tedy procházení úrovní plných nepřátel, kde mydlíte všechno, co se hýbe.
Hráč ovládal Michaela Jacksona. Ten chodil po lokacích známých z filmu a protivníky likvidoval tancem. Nebo se proměnil v robota a pálil z rukou lasery. Nebo se z robota složil ve stíhačku. Z dnešního pohledu to vypadá komicky, ale tehdy byl zlatý věk arkádových automatů, které chtěly hlavně bavit, nikoli dávat smysl. A také chtěly, abyste vhodili dalšího bůra, až vám dojdou životy. Moonwalker v tomto směru fungoval báječně a dodnes se dá v hernách sem tam na automat s ním narazit.
8
Téma 1/2
4
-
Koncert na Playstationu zní jako hračka, ale zkuste takto přehrát kapelu Metallica!
Guitar Hero, Metallica
Hra od Devo je dodnes považovaná za jednu z nejhůře navržených videoher
90. léta: Zábava bez limitů
Následující dekáda znamenala pro videohry revoluci. Stolní počítače už byly v kdejaké domácnosti, ale byl to především vynález a popularita formátu cd-rom, který vývoj posunul mílovými kroky dopředu. Konzole, odkázané na zastaralé cartridge, na nějaký čas ustoupily ze slávy. Do té doby nemyslitelná věrná reprodukce hudby se stala realitou a do světa virtuální zábavy se vrhly popové hvězdy i hudební šlechta, která v novém formátu viděla novou větev vlastní tvorby. První polovina 90. let patřila právě těmto umělcům, protože se, nadšeni možnostmi a kapacitou cédéčka, vrhali do experimentů a občas trochu po cimrmanovsku nacházeli slepé uličky interaktivní zábavy.
Prvním velkým produktem byla v tomto směru hra xPlora1: Peter Gabriel‘s Secret World. Vyšla v roce 1993 pro počítače Macintosh, o něco později následovala verze pro Windows. Gabriel program sám navrhl a spíš než o hru jde o interaktivní encyklopedii zpěvákovy kariéry, kde se další kapitoly otevírají řešením hádanek. Upřímně, xPlora1 dnes připomíná spíš prohlížení webových stránek, ale tehdy vzbuzovala nadšené reakce, a dokonce posbírala tři ceny nám možná neznámé, ale v oboru vlivné americké Akademie pro interaktivní umění a vědu.
Podobnou cestou šel i hudebník Prince. Vydal v roce 1994 hru Prince Interactive, ve které se procházíte po budově jeho nahrávacího studia a dozvídáte se informace o Princově kariéře zpěváka, skladatele a producenta. Tedy taková byla myšlenka. Ve
Zajímavou kapitolou je pak hra Adventures of the Smart Patrol ze stejného roku. Navrhla ji skupina Devo, což dost napovídá o obsahu. Citujme dobovou recenzi magazínu Gamespot: „Hra vlastně vůbec není hrou, ale spíš chaoticky poslepovanou kolekcí zvuků, obrázků, odfláknutých animací a lajdáckých
skutečnosti je hra jednou velkou masáží ega, místo informací při virtuální procházce koukáte na vystavené hudební ceny a posloucháte rozhovory s jinými muzikanty o tom, jaký je Prince polobůh.
8
Téma 1/2
5
-
A co holky?
Těžko říct, jestli je to dáno nepoměrem ikonických hudebníků nebo prostou chlapskou ochotou víc šaškovat, ale s hudebnicemi je to ve videohrách skutečně slabší. Standardního obsahu ve hrách typu Singstar nebo Guitar Hero je sice dost, ale že by dámy vytvářely postavy, to se říct nedá, a blamáž jménem Spice World nepočítáme. Výjimkou tak budiž hra GTA IV., v níž se v roli moderátorek objevily Ruslana a Juliette Lewis, velký prostor pak dostala Grace Jones, která se na konzolích Playstation a Nintendo 64 vrátila coby May Day v herních bondovkách.
David Lynch měl na motivy příběhu hry od The Residents dokonce točit seriál
konzolí přehrávajících CD a jejich masivní prodejní úspěch, především pak prvního Playstationu od firmy Sony. Videohry se definitivně staly součástí zábavního průmyslu a hudebníci se tomu přizpůsobili. Přestali experimentovat a vrátili licence do rukou programátorů, kteří hry začali koncipovat jako prodlouženou ruku hudebního merchandise a sofistikované projekty tak vystřídala nenáročná zábava pro děti a teenagery. Typickým příkladem je hra Spice World, ve které se stanete manažerem dívčí skupiny Spice Girls. Vaším úkolem je připravit děvčata na vystoupení v televizi,
Mnohem lépe dopadla kapela The Residents, která dala dohromady několik výtvarníků a s jejich pomocí vytvořila hru Bad Day at the Midway. Jde o dospělý příběh na hranici adventury a psychedelického hlavolamu, v němž hráč sleduje (a ovládá) osud téměř dvaceti postav. Některé zemřou, některé se pěkně vybarví a tomu všemu kralují různé konce v závislosti na tom, jakým směrem se hra vyvíjí. Zajímavé je, že The Residents a jejich tým měli s Bad Day at the Midway mnohem větší ambice než jen bavit hraním. David Lynch měl na motivy příběhu dokonce točit seriál, ale po dvou letech neshod okolo scénáře od projektu odstoupil. Velká škoda!
Ve druhé polovině devadesátých let se situace změnila. Mohl za to nástup generace
přechodů ve snaze o alespoň nějaký příběh.“ Adventures of the Smart Patrol je dodnes považovaná za jednu z nejhůře navržených videoher, malou náplastí budiž pro fanoušky fakt, že je prosáklá Devo skrz naskrz a skupina dokonce složila několik nových skladeb jen pro tuto příležitost. S ohledem na mizerné recenze a prodejní fiasko raději Devo nový repertoár po roce vydali na řadové desce.
8
Téma 1/2
6
-
vybrat vhodnou skladbu, nacvičit taneční sestavu a pak to ve studiu z pozice režiséra natočit. Toť vše, ale i přes chabý obsah slavila hra úspěch, především díky kamarádsky laškovnému dabingu skutečných členek skupiny. Fanynky tak měly pocit, že jsou v samém centru dění a součástí týmu. Víc hra ale skutečně nenabízela a od nezaujatých hráčů sklidila vlnu kritiky.
21. století: Triumf zboží
Po roce 2000 se v oblasti virtuální zábavy začaly stále více rozevírat nůžky mezi hraním
na stolních počítačích a konzolích. Pro nás je ale důležité, že z hudebního hlediska jasně zvítězily konzole. V posledních patnácti letech jsou na trhu prakticky jen tři jejich velcí výrobci – Nintendo, Sony a Microsoft. Tyto společnosti v rámci konkurenčního boje vyvíjely všelijaké originální herní ovladače a zároveň daly svobodu vývojářům, kteří už nebyli odkázáni jen na předem daný kontroler s konkrétními tlačítky. Ke konzolím se začaly prodávat mikrofony, plastové kytary, jakési osekané elektronické bicí nebo třeba ovladače simulující dýdžejský pult. Kamera pak mohla snímat hráče tancujícího před
8
Téma 1/2
7
-
Po vozidle pálí mafiáni a Phil Collins cestou spílá manažerovi, do čeho se to tentokrát namočil
popředí, o jiných se naopak hráč dozvěděl jen pečlivým prostudováním závěrečných titulků. V dílu jménem Vice City Stories se na chvíli objevil Phil Collins. Hráč řídící limuzínu ho vyzvedl u helikoptéry a musel jej dovézt do hotelu, zatímco po vozidle pálili mafiáni a hudebník cestou spílal manažerovi, do čeho se to tentokrát namočil. V jiném dílu jménem San Andreas si zahrál Ice-T, který namluvil postavu slavného rappera, jehož kariéra jde ke dnu poté, co mu hráč ukradne jeho knihu textů. V San Andreas se mihl i rapper The Game. Řekl všeho všudy tři věty, ale byl tam a hrdě se pochlubil svým fanouškům, což samozřejmě pomohlo hře s prodejem. V té samé hře poprvé vývojáři použili motiv, ke kterému se později několikrát vrátili, a sice udělat z hudebníků (někdy fiktivní) rozhlasové moderátory. A tak zde na stanici zaměřené na klasický rock hází jednu hlášku za druhou Axl Rose, v pokračování GTA IV. máme moderátory Iggyho Popa, Daddy Yankeeho nebo Maxe Cavaleru a v nejnovějším pátém dílu se na žánrových stanicích objevují například Bootsy Collins a Lee „Scratch“ Perry.
Je velká otázka, co se bude dít v budoucnu. Hudba a herní průmysl k sobě tíhnou stále pevněji, ale horko těžko nás v době, kdy s kamarády můžete u televize hrát za celou kapelu, čeká nějaký posun. Spíše půjde o opakování téhož s vylepšováním technické stránky. Letos jdou do prodeje pro domácí užití první brýle pro virtuální realitu. Co my víme, třeba vám za pár let bude v kapele bubnovat Dave Grohl a vyprodáte Wembley? Alespoň tedy virtuálně.
Zajímavější ale je, že jak v posledních letech rostl obsah a zdokonalovala se technická stránka her, začali se hudebníci objevovat netradičně v roli herců. Ať už dabovali fiktivní postavy, nebo sami sebe, nešlo v těchto případech vůbec o muziku, ale o zakomponování umělce do příběhu. Někdy hrál stěžejní roli, jindy byl jen zpestřením pro fanoušky, ale pokaždé šlo o bezpochyby originální zářez v dotyčného kariéře. Nejznámější je v tomto směru herní série Grand Theft Auto, která některé hvězdy stavila do
televizí, ukazovat mu dopředu pohyby a tak dále. Obchodní model těchto her je vlastně geniálně jednoduchý. Stačí střídat buď témata, nebo interprety. A tak každou chvíli vycházely hry, kde jste si mohli zazpívat s Take That, zahrát si na Madonnu nebo si třeba na vlastní kůži zkusit legendární vystoupení Beatles na střeše uprostřed Londýna. Hry jako Singstar, Guitar Hero nebo Just Dance mají desítky pokračování, i když jde pokaždé o to samé. Jen pro představu rozjetého byznysu – mezi lety 2006 až 2010 se svých her dočkaly skupiny (včetně těch výše zmíněných) Aerosmith, Van Halen, Metallica, Green Day, Queen i AC/DC.
8
Téma 1/2
8
Předchozí článek:
Refused
Další článek:
Tohle (ne)hrajte