-
text JAROSLAV ŠPULÁK (PRÁVO)
Stalo se #2
V minulém Headlineru jsme vám nabídli devět historek spojených s festivaly, které nám vyprávěli čeští muzikanti. Teď jsme k dalším umělcům přidali i pořadatele festivalu a nabízíme ještě osm kousků. Dojde i na jednu noční můru.
Radoslav „Gipsy“ Banga (Gipsy.cz)
Nejbělejší Romové široko daleko
Asi před šesti lety jsme hráli na festivalu v Nizozemí, tuším přímo v Amsterdamu, a náš tehdejší manažer Jiří Smrček nás varoval, že to je unikátní akce. Přijeli jsme na ni a hned přišel černoch, který se usmíval a řekl nám, že jsme první bílá kapela na té akci. My se na sebe podívali a snažili se mu vysvětlit, že u nás doma v Čechách jsme černí, protože jsme Romové. On na to ale, že pro něho jsme všichni bílí. Když jsme nastoupili na pódium, vše jsme pochopili. Pod námi bylo asi pět tisíc černochů a šel z nich strach. Začali jsme tedy hrát a já za pár minut dostal pitomý nápad. Anglicky jsem je pozdravil a řekl jsem: Ještě včera jsme byli černí, a teď jsme bílí. To jsem ale neměl dělat. Vůbec to nevzali a atmosféra začala houstnout. Hráli jsme ještě pár minut, ale brzy se začali diváci hrnout na pódium, aby si s námi tu provokaci vyřídili. Ten černý organizátor za námi vyběhl a řval: Utíkejte pryč, utíkejte. My sbalili rychle, co šlo, a běželi jsme do stanu. Tam nás vyplatili a vyhnali pryč, aby nedošlo k našemu zranění. Atmosféra byla taková, že to bylo jediné řešení. Sedli jsme do dodávky, vyjeli a v autě se rozhostilo naprosté ticho. Do toho náš akordeonista řekl památnou větu: To jsem nevěděl, že být bílý je tak těžké. Později jsme se dozvěděli, že se na té akci servaly dva gangy. My měli štěstí.
Marek Ztracený Kousek vedle Nebe
Musím se přiznat, že už docela špatně vidím na dálku. Na letošní Benátské! mi to zprvu nijak nevadilo. Užívali jsme si koncert a já si najednou všiml, že mezi diváky je Petr Harazin, zpěvák skupiny Nebe, se kterou máme velice dobré vztahy a hodně jsme toho zažili. Usmíval jsem se na něj z pódia a mezi písničkami mu říkal, že jsem strašně rád, že dorazil a moc mu za to děkuju. Tohle moje vyznání trvalo několik desítek vteřin, protože dotyčný kýval a tvářil se hrozně spokojeně. Po koncertě mi došlo, že Petr sice na našem vystoupení byl, ale stál úplně někde jinde. Já se zatím ze svého přátelství vyznával někomu úplně jinému. Doufám, že jsem mu alespoň udělal radost.
Vilém Čok Americký den blbec
Stalo se to několik let po pádu Dvojčat, když jsme byli s Pražským výběrem na druhém turné ve Státech. Před prvním koncertem jsme byli ubytovaní v mrakodrapu v centru Chicaga. Řekli jsme si, že si uděláme hezký relax, a tak jsme vylezli na střechu, kde byl bazén, a v klidu odpočívali. Najednou se do ticha ozvala rána, jako když někdo vystřelí z pušky. Klauda Kryšpín vykřikl, že je to sniper, a my sebou švihli na zem. Já při tom seskočil z lehátka a strašně jsem si narazil obě kolena. Očima jsme pátrali po okolních střechách, abychom našli toho chlapa s puškou, načež můj pohled zavadil o Klaudův zapalovač, který byl prasklý. Prostě bouchnul, a byla to rána, jako když někdo vystřelí z pušky. Ošetřili mi kolena a my pokračovali v relaxu.
Za chvíli jsme se rozhodli udělat soutěž o to, kdo uplave víc bazénů pod vodou. Naskákali jsme do bazénu, a když přišla řada na mě, potopil jsem se, a protože jsem dobrý plavec, snažil jsem se soutěž vyhrát. Plavu, plavu, plavu a v té docela zakalené vodě jsem narazil hlavou do zdi bazénu. Všichni se smáli, protože ta rána prý byla slyšet až ven. Já měl ale slabý otřes mozku, a tak jsme si řekli, že už budeme dělat věci, při kterých se nic nestane.
Ve večerních hodinách jsme vyrazili na koncert. Nikdo z nás neměl americkou navigaci, a tak jsme jeli do amfiteátru podle mapy. Michal Pavlíček však řekl, že nemá brýle a bez nich nevidí, a Klauda Kryšpín zase, že když čte v autě, dělá se mu špatně. A tak jediní dva, kteří to kromě řidiče mohli zvládnout, jsme byli Michael Kocáb a já. Michael koukal do mapy a hlásil mi záchytné body, zatímco já byl vykloněný za ní z okénka a ty body jsem hledal. Michael u toho ale dost nervózně kouřil, a když ze svého okna odklepl asi půlmetrový žhavý popel, spadl mi přímo do oka. Málem jsem oslepl, strašně to bolelo. Nakonec jsme to našli, ale pro mě byl koncert dost náročný, protože jsem z těch tří situací byl opravdu otřesen. Dopadlo to naštěstí dobře a teď se tomu směju.
Lenny Hrůza z prázdna
Není to historka, spíš noční můra. Před každým festivalovým vystoupením trpím panikou z toho, že nepřijdou žádní lidé. Nemohu se toho zbavit a kapela to musí sdílet se mnou. Nepřipadne mi to zatím tak hrozné, protože znám bubeníka, který není schopen hrát, dokud kolem sebe nemá nějaký závěs. Mám ale ráda, když je pod pódiem na festivalu hodně lidí a já od nich mohu cítit hodně energie, kterou jim můžu vracet. Děsí mě představa, že pod pódiem budou tři lidi. Naštěstí se to zatím nikdy nestalo.
Petr Fořt (pořadatel festivalu Rock for People) Pořadatel krade velbloudy!
Stalo se to letos na začátku července v Plzni na Rock for People Europe. Výrobce cigaret Camel, se kterým spolupracujeme, měl ve svém stánku několik umělohmotných velbloudů jako dekoraci. Druhý den nad ránem ale ochranka musela řešit ztrátu dvou těchto velbloudů. V areálu už moc lidí nebylo, takže netrvalo dlouho a ukázalo se, že za krádeží stojí můj kolega, pořadatel Michal Thomes. Trochu se opil a rozhodl se, že si velbloudy odnese domů. Byl však chycen u výstupu z areálu a ochranka mu po delší výměně názorů a přemlouvání velbloudy zabavila. Druhý den ráno chodil po festivalu a všem se omlouval, od lidí ze stánku Camel až po ochranku. Pointu to celé mělo za několik dnů, kdy slavil na jednom statku narozeniny. Dohodli jsme se, že mu každý přinese velblouda, a tak první čtyři hodiny dostával jen jeden jediný dárek, velblouda v různých podobách a z různého materiálu. V podvečer se otevřela vrata a dovnitř vešel živý velbloud. Chovatelka Michalovi vysvětlila, jak se o něj starat, a on na něm pak jezdil a měl obrovskou radost. Objednal jsem mu velblouda od jedné paní někde od Tábora, když už má to zvíře tak rád.
Petr Pečený (Doctor P.P.) Dokopce s ochrankou
Před lety mi ochranka na festivalu Benátská noc vyprávěla, že s námi měla v noci malý problém. V poněkud podroušeném stavu jsme ještě s jedním slavným muzikantem došli k takovému malému kopečku, který se nám stal velkou překážkou. Prostě jsme ho nemohli vyjít. Kluci z ochranky si všimli, že se nám nedaří, a tak k nám asi po třech minutách přišli. Když pochopili, že ten kopeček opravdu nedáme, rozhodli se pro radikální řešení: vytlačili nás do něj. Takže jsme ho nakonec s jejich pomocí zvládli.
Petr Fiala (Mňága a Žďorp)
Odnášejí nám činely!!!
Na festivalu Rock for Live v Mostě v roce 1992 nám uprostřed našeho koncertu začali technici skupiny Nazareth rozebírat bicí, na které náš bubeník právě hrál. Bylo časové zpoždění a oni prostě chtěli začít svou zvukovou zkoušku. Hráli jsme písničku Výhledově a najednou zezadu slyším bubeníka Karla Mikuše, jak řve: Kurva, Fili, oni mi odnášejí činely!!! Tak jsem tam vletěl, činely zase přinesl a poslal techniky skupiny Nazareth do prdele. Byli úplně inertní a jen řekli: Jsou tři, máme zvukovku. Bože! Lidi se chechtali. No, nějak jsme to dohráli... už si nepamatuju přesně.
Izzi (Doga)
Kde je, sakra, mikrofon?
Na některých festivalech začínáme koncerty tak, že je na pódiu plachta, za ní nachystáme scénu a před ní jsou připravené mikrofony. Show pak začíná tak, že plachta spadne a já začínám zpívat. Přesně tak to na tom festivalu bylo. Plachta šla dolů a já zpíval… a zpíval a zpíval, a po chvíli si říkám: Ty vole, ono není nic slyšet. Otevřu oči, podívám se před sebe a mikrofon nikde. Byl na stojanu dva metry ode mě. Byla to chyba našich techniků, takže jsem musel přeběhnout… A ještě jedna festivalová historka. Používám při koncertech čtečku, na které mi běží texty. Naši technici mi ale jednou texty nechtěně zaměnili a já zpíval rychlý text do pomalé skladby. Bylo to peklo, ale šlo to. Připouštím však, že v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.
FOTO: Titulka – Petr Klapper | Petr Fiala – Luděk Ovesný | Radoslav „Gipsy“ Banga – www.gipsy.cz | Marek Ztracený – facebook Marek Ztracený | Lenny – Ondřej Pýcha | Vilém Čok – archiv Viléma Čoka | Petr Pečený – Jonathan Kšajt | Izzy – archív kapely | Petr Fořt – Jaroslav Špulák
anketa
1
1
Předchozí článek:
Stardust
Další článek:
Village People