Zpátky do budoucnosti
Kytarista Strokes našel na třetí sólové desce sebevědomí. Z jeho nápadů cuká v koutcích.
Znáte ten pocit, když po letech, mezi tím vším vlastně nepotřebným, ale neskonale trendy oblečením, které někteří z nás hromadí, jako by měl zítra přijít módní armagedon, najdete starou odrbanou mikinu? Má tvar i vůni vašeho těla, je jako druhá kůže, byť v podobně postižených jedincích s přecitlivělostí na kousky vyšlé z módy vyvolává jen letmý pohled na ni hluboké mdloby. Pár let jste ji vlastně vůbec nepostrádali, ale teď, když se odněkud vynořila, máte chuť se do ní obléci a už ji nikdy nesundat. Samozřejmě to je sentiment, ale má svoje dojemné charisma.
A podobně je to s Momentary Masters. Kudrnáč s bílým Stratocasterem proklatě vysoko, tak jak ho známe ze zlatých dob The Strokes, byl vždycky pro jedny neskutečně cool týpek a pro druhé nerd. Byl poslední, koho Casablancas rekrutoval do The Strokes, vždycky stál trochu vzadu a oblékal se jako dnešní normcore hipsteři dávno předtím, než se první hipster vůbec rozhodl být hipsterem. Přesto byl Albert pro The Strokes nejzásadnějším členem. Jeho autorský potenciál na třetí sólové desce jenom zas a znovu dokládá, jak se s postupujícím časem jeho domovská kapela nenávratně vzdalovala od geniality desky Is This It a nakolik byla fenomenální jednoduchost jejich debutu jeho práce. Albertova sólová tvorba, naplno rezonující na Momentary Masters, je jako ozvěna těch nejblyštivějších popových momentů The Strokes v tom nejlepším slova smyslu. Až teprve na Momentary Masters má Hammond sebevědomí opravdové sólové desky a neustupuje stínům minulosti. Kromě Hammondova rukopisu vykazuje i nepřeslechnutelnou žánrovou barevnost. Což je asi ta nejzábavnější věc, která nutí k samovolnému cukání v koutcích a povytaženému obočí, jakože cože?! Úvodní Born Slippy se ještě trochu drží u zdi, ale už druhá, falzetem poháněná Power Hungry s funky disko groovem jako od Talking Heads, je sebevědomý kousek a dál je to lepší a lepší. Caught by My Shadow jako by solila výpalné Arctic Monkeys z doby, kdy ještě definitivně nepodlehli kouzlu Joshe Hommea a vypadali nejlíp na tanečním parketě, byť ve sportovních větrovkách. Coming to Getcha. Nádherně rozostřená popová věc. Skoro jako Interpol pokoušející se o Top 20, plus krásně vykvetlý refrén. Losing Touch – Jimmy Eat World, minus emo klišé, zato s malinkatou vykrádačkou Ramones. Don‘t Think Twice je jak něco, co by mohl napsat Dylan, kdyby byl Cash, ty vole! A stejně – ten New York je v tom tak strašně cítit a je to tak strašně dobře. Protože byť je Momentary Masters kytarová deska, těch tanečních party elementů je na ní tolik a tak moc odkazuje na dobu, kdy Williamsburg nebyl všivácký developerský ráj, ale umělecká čtvrt, kde se rodily nové svobodné trendy, že to zkrátka nejde ignorovat. Sentiment je někdy strašná děvka. Sladká a přítulná.