Ode všeho trochu
Rozsáhlý komplet archivních záznamů bez přehánění kultovního písničkáře jen záměrně vyzobává především zatím nevydané skladby.
Osobitý kytarista a zpěvák poetických textů Oldřich Janota se na scéně objevil už v první polovině sedmdesátých let, ale první alba mu nepřekvapivě začala vycházet až po roce 1989. Archivních záznamů jeho starší tvorby, koncertních bootlegů a dalších více či méně kvalitních nahrávek tak koluje mezi příznivci mnohonásobně více, než je zhruba desítka oficiálně vydaných titulů. Takže bylo nasnadě, kdy konečně někdo sáhne i k jejich vydání.
Ti, kteří se tak těšili hlavně na „dovymetení“ nejoceňovanější doby od konce sedmdesátých do poloviny osmdesátých let, se musí spokojit s prvními třemi disky osmicédéčkové kompilace, protože následující dva nabízí nahrávky z devadesátých let a poslední tři naopak oprašují méně známé záznamy z doby po roce 2000. Před tím, že u kompletu se, navzdory rozsahu, nejedná ani o výběr nejlepšího, ani o „sebrané spisy“, ostatně varují tvůrci kolekce i v bookletu. V praxi to ovšem znamená, že je celek vhodný především pro opravdu dobré znalce autorových písní, protože nerekapituluje, ale spíš doplňuje celkovou Janotovu hudební historii.
Vedle nesmrtelných a všem příznivcům známých skladeb jsou tak připomenuty i raritní experimenty, jako je průřez operou Zrcadlová koza, která se věnuje traumatům rozených leváků, násilně nucených psát či malovat pravou rukou. I ony ale přispívají k tomu, že průřez zajímavostmi tentokrát převážil nad průřezem tím opravdu podstatným a nejzdařilejším z toho, co vzniklo.
Co se povedlo na sto procent, jsou graficky i obsahově dotažené obaly. Každé z osmi CD má svůj digipack, ve kterém nejen nechybí texty, ale je každý i odlišně výtvarně zpracovaný s neobvyklou nápaditostí a doplněný občas až překvapivě vtipnými komentáři. Stejně jako lze strávit čas nad různými výklady samotných písní i pročítání doprovodných textů může být nemálo dobrodružné i zábavné.
U dvouboxového osmialba je nicméně událostí už samotné vydání a nezbývá než obdiv k vydavateli, který se do obtížného projektu vůbec pustil. Také sotva může být pochyb o tom, že janotovští nadšenci budou spokojeni a že pro kohokoli z mladších tu je nyní možnost osobní konfrontace s názorem, kdy někteří ze starších posluchačů i znalců Janotu řadí mezi českou písničkářskou špičku, mnohdy i nad nejrespektovanější jména jako je Kryl, Merta či Nohavica. Ale aniž by to muselo nutně znamenat kritiku právě vydaného: nejlepší na tom všem je, že dveře k dalšímu vydávání janotovských archivů stále zůstávají otevřené.