Hudební časopis zdarma ke stažení

App Store Google Play

Editorial

Editorial

Novinky

Novinky

Zaostřeno

Lenka Dusilová

Mám zaseto na novou desku

Obrazem

Očičkem Nožičky

Zaostřeno

Cenová smršť

Zaostřeno

Cena Apollo

Jak se lovil Kapr

Zaostřeno

Ceny Anděl

Kryštof, kam se podíváš

Headparáda

Redakční tipy

Zaostřeno

Festival Metronome

Potká se Iggy s Ivanem Kralem?

Ve studiu

5 otázek pro … Michal Ambrož

Zaostřeno

Sdílení fanoušků

Můj soundtrack

Lukáš Pavlásek

Jak jsem textoval pro Stouny

Čerstvé (z)boží

The Atavists

Zlé časy přicházejí

Headliner 1/4

Vinylmánie

Headliner 2/4

Velký příběh jednoho labelu

Headliner 3/4

James Jagger

Poprvé jsem seděl s tátou u piana

Headliner 4/4

První dojmy

Smršť vyjetá jak Kolumbie

Téma 1/4

56 debutů tisíciletí

Téma 2/4

56 debutů tisíciletí

Téma 3/4

56 debutů tisíciletí

Téma 4/4

56 debutů tisíciletí

Headliner

Adrian T. Bell

Nenapadlo mě, že budu muzikant

Rozhovor

Mike Trafik

Proč se tu drží huba

TOP

9 ranařů

Muzikanti, kteří zmlátili své fanoušky

Enface

Sarah Hartman

Mám motýly v břiše

Intro

Iggy Pop

Ikona

Portrét

Iggy Pop

Poezie šílenství

  • text Vojta Libich

    foto profimedia

    Poezie šílenství

     

    7

     

    story

    1

  • Kdyby na zlaté desce vesmírné sondy Voyager bylo místo pro Iggyho Popa, vizuální část by ho určitě zobrazovala v jeho ikonické podobě – do půl těla svlečeného démona se zdviženým prostředníčkem a šílenstvím v očích, jak prská skrz mikrofon obscénnosti. Tak si ho dějiny nejspíš budou pamatovat. Není ale za tímto veteránem amerického rokenrolu něco daleko hlubšího?

    Stage duní nekompromisním, valivým riffem, při kterém běhá mráz po zádech. Kapela složená z víceméně bezejmenných mániček se krčí prakticky bez hnutí u svých aparátů a vyklízí prostor pro to, co se děje v popředí. To je v tu chvíli už pokryto troskami mikrofonních stojanů a dalšího technického vybavení. Polonahý šlachovitý blonďák se s mikrofonem kroutí uprostřed toho všeho a viditelně krvácí z několika míst po těle. Oči se mu vzrušeně lesknou a celkově působí dojmem šílence, kterého vychovali vlci v jeskyni kdesi v džungli a v pětadvaceti ho vypustili do civilizace.

    Náhle se bez varování rozeběhne a přes propast před pódiem i natažené ruce ochranky skočí přímo do davu. Ten ho chvilku nese, až ho nakonec vřava pohltí. Bojuje

    o mikrofon. Působí to jako zápas o život. Zpěvák ale nevypadá, že stojí o záchranu. „Dívají se na tebe tisíce světel!“ štěká do publika části textu. Jedná se o píseň Down on The Street od The Stooges, úvodní song jejich desky Fun House z roku 1970, o které Henry Rollins prohlásil, že se jedná o „nejnásilnější a nejvíc sexy nahrávku všech dob“. Místo a čas – kdekoli po světě v uplynulých pětačtyřiceti letech. Jméno – Iggy Pop.


    Jsem z rodu, z něhož se zrodila válka, hřmění vojenských bubnů je mi sladkou hudbou, nade vše miluji smuteční pochod. S táhlým naříkáním a křečovitým duněním v čele důstojníkova pohřbu.

    (Walt Whitman – Rány na buben)

     
     

    7

    story

    2

  • Iggy Pop, první hudebník, který skočil z pódia do kotle.

    Tohle je asi nejklasičtější představa tohoto démona rokenrolu, o kterou se můžeme pokusit. Legendární americký zpěvák, vlastním jménem James Newell Osterberg, se stal po právu symbolem rock’n’rollové dravosti právě za doby prvního fungování protopunkových The Stooges. Ve světle blížícího se vydání nového samostatného alba pod názvem Post Pop Depression nás ale víc zajímá Iggyho eklektická sólová kariéra. I té samozřejmě dominuje především rozervanost jeho pódiového projevu a zpěvákova divoká image.

    Ve stínu obrazu Iggyho Popa coby sebedestruktivního blázna ale často zapadá jeho druhá stránka – syrová, ale přesto citlivá lyrika jeho písňových textů, která rodáka

    z Michiganu staví na roveň nejdůležitějším jménům americké poezie. Stejně jako u Morrisona nacházíme paralelu s Nietzschem (a možná částečně s Rimbaudem) a u Lou Reeda s Edgarem Allanem Poem nebo s tak zdánlivě brakovou literární odnoží, jakou byly romány Raymonda Chandlera, Iggyho syrovou a na kost okrájenou podobu postmoderní poezie bychom asi v dobovém kontextu nejlépe připodobnili k neučesanému civilismu Walta Whitmana. Koneckonců, těžko bychom rozsuzovali, na kterého z této rozporuplné dvojice se hodí víc Whitmanův popis slovy básníka Ezry Pounda: „On je Amerika. Jeho neotesanost z něj čpí na sto honů, ale právě to je Amerika.“

     
     

    7

    story

    3

  • Chtěls na mně nasládlé rýmy? Hledals občansky pokojné unylé rýmy? Shledals,
    že je těžko jít za tím, co jsem dosud zpíval? Nuže, já nezpíval, aby ses přidal, abys rozuměl – ani nyní tak nezpívám.

    (Walt Whitman – Rány na buben)


    Je pravda, že než mohl tenhle hyperaktivní kluk z přívěsu vůbec ukázat veřejnosti svoji inteligenci a uměleckou gramotnost, chvilku to trvalo. The Stooges, ačkoli se snažili kráčet ve šlépějích The Doors, jak mohli, byli přece jen o dost méně sofistikovanou verzí kalifornských hippie intelektuálů. Popravdě hlavní věc, která Iggyho na Morrisonovi zaujala, byl „prostě ten způsob, jakým posílal publikum do hajzlu. Říkal jsem si, že když může on, tak už nemám žádnou výmluvu, proč na to pódium nevylézt taky“.

    Místo tříbení lyriky se tedy mladý Jim Osterberg jal provozovat destruktivní a sebedestruktivní pódiovou show, kterou se měl stát pověstný. Skákání do publika bylo neobvyklé, ale vlastně ještě celkem v normě. Obnažování už Iggymu způsobilo nejeden problém s policií i pořadateli koncertů. No a specialitou se pro mladého zpěváka stalo sebepoškozování. V řezání se do prsou a válení se ve střepech z rozbité lahve po pódiu bychom asi poezii hledali jen těžko. Snad v rámci jakési ultra naturalistické performance. Tady se ale jednalo o čistý rock’n‘roll. Na druhou stranu, není právě to rokenrolové fyzično, které prostupuje Iggyho tvorbou a především koncertní činností, přesně tím

     

    5 zajímavostí

    1 I Iggy (už) drogy nebere


    Málokdo by asi uvěřil tomu, že tak divoká osobnost typu Iggyho Popa se už nějaký ten pátek obejde bez substancí, ale je to skutečně tak! Iggymu se podařilo překonat svoji dlouholetou závislost na heroinu už v první polovině osmdesátých let. Nicméně cynici tvrdí, že Iggy má za prvních 20 let svojí kariéry nafetováno tolik, že ho ta zakonzervovaná chemie drží pohromadě a při elánu dodnes.


    2 I Iggy zahradníkem


    Na pódiu je to běsnící živel, ale v soukromí usměvavý kliďas vyzařující skoro až zenovou pohodu. Svoji roli v tom určitě hraje i fakt, že se Iggy už na začátku devadesátých let odsunul z Los Angeles coby centra veškerého divočení a přestěhoval se na Floridu. Jeho oblíbenou činností je údajně péče o zahrádku, kde Iggy s vášní botanika pěstuje nejrůznější plodiny.


    3 I Iggy jako caesar


    Příliš se neví, že je zpěvák odjakživa fascinován estetikou starověkého Říma a zejména historií jeho dekadentního úpadku. Dokonce si v tématu natolik věří, že se stal autorem eseje na téma aplikace Gibbonsova Pádu římského impéria na reálie moderní společnosti. Koneckonců znalosti zúročil i v mnoha metaforách na své desce American Caesar z roku 1993.


    4 I Herec Iggy


    Iggy Pop je kromě bohaté hudební kariéry také talentovaným charakterním hercem. Kromě dabování postav ve spoustě televizních seriálů a zejména hlasové role v animovaném filmu Persepolis jsme ho mohli vidět ve spoustě kultovních snímků, za všechny jmenujme alespoň roli lovce lidí po boku Johnnyho Deppa ve filmu Dead Man Jima Jarmusche. Objevil se i v režisérově kultovním povídkovém filmu Kafe a cigára, kde hraje sebe sama v legendárním kavárenském dialogu s Tomem Waitsem.


    5 I Iggy a gorila?


    No a trocha bizáru na konec. V roce 1973 byl Iggy při koncertě The Stooges v Atlantě napaden gorilou. To samo o sobě zní dost bizarně. O co větší bylo překvapení všech zúčastněných, když si „gorila“ sundala masku a ukázalo se, že je pod ní… Elton John! Ano, zní to jako výplod noci strávené v hřejivém obětí LSD. Iggy byl ostatně údajně tak pod obraz, že si ještě poměrně dlouho ten večer myslel, že se jednalo o skutečnou gorilu a že byl v ohrožení života.

     
     
     
     

    7

    story

    4

  • liturgickým rituálem, lyrickou básní ve své vlastní podstatě?


    Piju medovinu z lebky, obdivuji šastry a védy, uctívám korán, stoupám na obětiště potřísněné krví od kamene a nože, biju na buben z hadí kůže, přijímám evangelia, přijímám onoho, jenž ukřižován, vím jistě, že byl božský, klečím při mši, vstávám k modlitbě puritána nebo trpělivě sedím v kostelní lavici, blábolím a slintám pěnu v šílené křeči, nebo čekám zmrtvělý, až mne můj duch vzbudí.

    (Walt Whitman – Zpěv o mně)


    Dalším brzdícím faktorem byly – samozřejmě a neomylně – drogy. Zatím nejkulturnější setkání své kariéry, tedy ta s osobnostmi jako Jim Morrison, Lou Reed, Andy Warhol, John Cale nebo David Bowie, Iggy Pop prospeedoval v čím dál tím temnějších závislostech na nejrůznějších zábavných prášcích. Bohužel došlo i na ten nejzábavnější a ke konci kariéry The Stooges tak už zpěvák na heroinu prakticky netušil, která bije.

    Těžko říct, jak terapeuticky zapůsobil útěk do Berlína po boku Davida Bowieho, historie nám ale jasně ukazuje, že po umělecké a kariérní stránce to byla ta nejlepší volba, kterou mohl Iggy udělat. Dvě berlínské desky v Bowieho produkci dodnes patří k nejuznávanějším z jeho diskografie. A zejména na Lust for Life (1977) je zřetelně slyšet drsná poetika, která jako by si trochu pohrávala s až loureedovským naturalismem. Na rozdíl

    od newyorského básníka temnot ale Iggyho texty nepůsobí tak chladně a misantropicky. Oslava existence je přítomna i v těch nejtemnějších koutech, žena jako symbol života a zrození je tématem číslo jedna a všechno samozřejmě prostupuje neomalená sexuální (možná místy až falická) rétorika, která je Iggymu vlastní.


    Co má s tebou společného básník, jako jsem já? Nevšímej si tedy mých děl a jdi se ukonejšit tím, čemu rozumíš, nebo melodiemi klavíru. Neboť já nikoho nekonejším a ty mi nikdy neporozumíš.

    (Walt Whitman – Rány na buben)


    Jako by jeho kariéru dodnes tato polarita vlastně definovala. Na jedné straně animální řvoucí bestie jménem Iggy Pop dávající na pódiu průchod svým živočišným pudům, na straně druhé excentrický intelektuál a básník Jim Osterberg s velkou pokorou právě například k zmiňovanému Whitmanovi nebo i Prévertovi a Houllebecqovi, jehož tvorba nás občas až oslepí svou poetickou hloubkou. V prvním singlu Gardenia z chystané desky Post Pop Depression s Joshem Hommem se zpívá o „největším žijícím americkém básníkovi, který sedí sám ve starém laciném motelu u dálnice do pekel“. Mluví snad Pop o jednom ze svých duchovních vzorů? O pár taktů dál však bručí: „Můžou tě upálit na hranici, za všechny tvoje chyby.“ Mohlo by se jednat i o lehce ironický sebezpyt? Je tím básníkem právě Iggy?

     
     

    7

    story

    5

  • Proč je nenechat uctívat svého boha? Ve staré bohy už stejně nikdo nevěří, jak únavné… pálit oběti na oltářích a provozovat rituály… nikdo už nevěří ve staré bohy… hoďte je lvům.

    (Iggy Pop – Caesar)


    Do půl těla svlečená postava šlachovitého blonďáka šplhá po lešení pódia vzhůru. Kapela už jenom genericky udržuje rytmus a kouká směrem vzhůru, aby se alespoň pokusila odhadnout, co frontman v nejbližších chvílích udělá. Publikum v předních řadách se téměř zapomíná kymácet do rytmu a bezděky následuje pohledy členů kapely. Zpěvák vyšplhá pár metrů do výšky a pak s vyceněnými zuby hrozí pěstí s mikrofonem davu. Ten šílí. Zpěvák do mikrofonu párkrát neartikulovaně vyštěkne. Elektřina mezi ním a publikem je téměř hmatatelná. Kapela začne zesilovat na dynamice, tempo se instinktivně zrychluje. Zpěvák se náhle prudce vymrští a dopadne na všechny čtyři na stěnu kytarových aparátů, kde začne provozovat skoro epileptické kopulační pohyby. Bedny podpírají zezadu dva svalnatí bedňáci, ale skoro ani oni síle toho zvířete nestačí. Nakonec šílenec seskočí zpět na pódium, kde se chvilku válí a svíjí po zemi, načež zavyje poslední slova písně: „Jsem ztracen, ztracen… tváře září a moje mysl klesla.“ Zazní poslední údery a pódium potemní.

     
     

    7

    story

    6

  • I mistr tesař se sem tam utne a tohle je tedy pořádný sekanec vedle. Falešně rebelská Kesha se svou žvýkačkovou aerobikovou písničkou s rádoby lascivním tématem a ve druhé sloce chraptící rokenrolový matador, který zní, jako by trochu nevěděl, co se vlastně děje. Iggy je ovšem přímo pověstný tím, že z podobných přešlapů si nikdy vrásky nedělal.

    Britská elektro-psychedelic-rocková kapela si Iggyho pozvala na hostování v songu, který pro něj byl jako šitý na míru. Převážně elektroničtí a převážně instrumentální Death in Vegas jej nechali na své druhé desce The Contino Sessions z roku 1999 dramaticky recitovat temně nihilistický text z pohledu sériového vraha pasoucího po své oběti do toho nejrokenrolovějšího tracku, kterého byli schopni.

    Kolaborace dozajista bizarní, nicméně rozhodně ambiciózní a zajímavá. Do hypnotického a místy až strašidelného hudebního podkladu z dílny německého instrumentálního post-rockového dua Tarwater a jejich krajana, elektronického umělce vystupujícího pod jménem Alva Noto (podepsal se například pod soundtrackem k Iňárrituově snímku Revenant), Iggy recituje Whitmanovy básně. To zní jako pozvánka, co se rozhodně nedá odmítnout.

    Kultovní film Arizona Dream z roku 1993 je kombinací hned několika elementů, kvůli kterým ho není radno vynechat. V režii Emira Kusturici hlavní role ztvárnili Johnny Depp a Jerry Lewis a soundtrack natočili Goran Bregovič a Iggy Pop. Není třeba nic dodávat. Ústřední píseň filmu je natolik přirozeným spojením balkánské a americké estetiky, že tvoří celému příběhu skutečně důstojnou hudební kulisu.

    Iggy se občas vyloupne na místech, kde bychom ho žánrově rozhodně nečekali. V remixované verzi songu Oh My God od mladé norské indie písničkářky Idy mu to ale rozhodně sluší. Už jen ten generační entuziasmus, s nímž na Norku v závěru skladby křičí: C’mon kid! prostě zahřeje u srdce.

    Ano, jasně, je klišé strefovat se do Yoko Ono. Je to možná i poměrně snadný cíl. Ale ruku na srdce, kdo jí i po těch letech odpustil nejen rozpad Beatles, ale i naprosto příšerné, v žádném kontextu smysl nedávající pokusy o avantgardu? Dadaisti by skákali z oken ruku v ruce s průkopníky free jazzu. Nicméně okem skalního fanouška je nutno poznamenat, že tyhle tři a půl minuty plné hopsání, vřeštění a polonahého Iggyho, jsou vlastně docela zábavné.

    Punkoví puristé můžou pískat a bučet, jak chtějí, ale občas prostě ty nejnepravděpodobnější kombinace zafungují. Iggy Pop působí, jako kdyby ke kanadským pop-punkerům Sum 41 patřil odjakživa, tak proč prostě na chvilku neodhodit předsudky a nevěřit jim to?

    Obskurní francouzská indie all-star kapela The Lillies složená z členů pařížského hudebního podsvětí si Iggyho přizvala k mikrofonu v roce 2010. Výsledek je sice totální poctou mistrově stylu, to ale neznamená, že to nemůže být pořádně zábavná záležitost plná zvratů a nečekaných žánrových odboček kamsi jinam. Iggymu navíc očividně sedí jako ulitá.

    Švédským indie-rockerům se jako jedněm z mála podařilo i ve zcela odlišném žánru skutečně vystihnout podstatu písně, která si ze všeho nejvíc říká o hostování Iggyho Popa. Melancholická melodičnost, punkrockově syrová rytmická úsečnost a v neposlední řadě Iggyho charakteristický vokál, to vše dohromady vytváří skutečně silný song.

    Znáte to, jsou věci, co si prostě říkají o to, aby zněly infantilně, křečovitě a trapně a… ve finále prostě zafungují a je z toho totální nářez! Jasná jednička mezi Iggyho hostovačkami. Nejen protože v klipu na sebe Peaches s Iggym ječí obscénní poznámky a v pauzách mezi sexuálně podbízivým tancem vraždí zombíky. No vážně, co chtít od života víc?

    Kesha – Dirty Love

    Death in Vegas – Aisha

    Tarwatter/Alva Noto – Children of Adam

    Goran Bregovič – In the Death Car

    Ida Maria – Oh My God

    Yoko Ono – Waiting for the D.Train

    Sum 41 – Little Know It All

    The Lillies – Why?

    The Teddybears – Punkrocker

    Peaches – Kick It

     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     

    10 hostovaček

     
     
     

    7

    story

    7

 
×
Čtete:
2016/3
Iggy Pop: Poezie šílenství

Diskografie

Od punku k šansonům a zpět

Recenze

Iggy Pop

Post Pop Depression

Hlášky

Dívala se na mě penetračně

Anketa

Obdiv, nezájem a společný sex

Rozhovor

Václav Havelka

Zásadní je dávat maximum

Reportáž

Prague Conspiracy

Kážeme víno a pijeme víno

TOP

10 klipů, které pobouřily

Jackie Crash

Twenty One Pilots

Všechny ručníky jsou po nás špinavý

Dotazník

The Bloody Beetroots

V taneční hudbě je příliš spekulací

česká stopa

Underworld

Na zasněženém poli

Story

Primal Scream

Spolek nezničitelných

Průvodce

Hard Rock Cafe

Jak to bylo s podprsenkou Blondie

Rozhovor

Simple Plan

Kritici nás nemají rádi

TOP

Muzikant + muzikant = VSL

Retro

Charles Aznavour

Když Básník zpívá

Rozhovor

Vladimír Merta

I starý křápy se dneska sbíraj

Insider

Jimmy Jam

Narodil jsem se, abych pomáhal hvězdám

Televize

Videorama

Enface

Aurora

Alenka z říše severu

Songstory

Gorillaz

Clint Eastwood

Vzpomínky

Wohnout

Sladkých dvacet

Moje deska

Elton John

Chtěl jsem nahrát radost

Ženský element

Birdy

Ptáčátko, kterému přejí hvězdy

Kvíz

Headliner test

Heavy

Natvrdo

Hip Hop

Elementy ulice

Folk

Bez cancáku

Klasika

Teď vážně

Indie

Ty kytary!

Jazz a blues

Bluesbar

Alternativa

Kroky podzem

EDM

MDMA

Mluvené slovo

Vyprávěj

Recenze měsíce

Adrian T. Bell

Night and Day

Recenze

17. března 2016

Recenze

3. února 2016

Duel

Ektor

Recenze

SMS

Naživo

Tricky

Naživo

Marina & Diamonds

Naživo

The Libertines

Naživo

Bára Poláková

Naživo

Simple Plan

Naživo

The Neighboorhood

Naživo

Brian May

Naživo

Headliner narozeniny

Naživo

Years & Years

Naživo

SBCR

Naživo

Michal Pavlíček

Rychlá sóla a zaprášená saka

Naživo

Greg Dulli

Pohoda se zpěvem a přáteli

Naživo

Kodaline

Naživo, ale srdcervoucí

Naživo

Hurts

Méně romance, více diskotéky

Naživo

Scorpions

Stále plni síly

Obrazem

Hory, hudba, mejdany

Kalendárium

Památné dny

Tipy

Kam vyrazit?

Tiráž

Tiráž

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.