text Antonín Kocábek

foto jan nožička

Zásadní je dávat maximum

Za poslední desku Carp získal nominace na cenu Vinyla i žánrového Anděla. Čerstvě vyhrál cenu kritiků Apollo za desku roku. Do toho má vedlejší muzikantské projekty, komponuje i pro divadlo i film. Také je šéf stage-managementu na koncertech i festivalech. Frontman tria Please the Trees Vašek Havelka je po právu jedním z nejzajímavějších jmen tuzemské alternativní scény. A na nudu si skutečně nemůže stěžovat.

Poslední album Please the Trees vzniklo díky příznivé shodě náhod. A stejně jako jeho předchůdce bylo nahráno v USA. Spojuje melodické písničky s až noisovými experimenty a sklidilo překvapivě kladný ohlas. Doménou kapely jsou ale koncerty, které při naladění na stejnou vlnu mnohem častěji připomínají šamanské rituální obřady než obvyklé české „přehrávání písniček“. A Václav Havelka na nich není jen nejviditelnějším prvkem, ale zároveň i mozkem a duší celého dění.

Po vydání alba Carp jste s Please the Trees slibovali turné na valníku, se kterým budete objíždět česká města a hrát i na neobvyklých místech. Jak to s ním dopadlo?

Pilotní koncerty proběhly, ale úplná realizace se zatím odsouvá. Praktické provedení se ukázalo komplikovanější, než se původně zdálo. Ale zároveň z toho vyplynulo, jak moc nás ten koncept posouvá dál. Ve vztahu k posluchačům, pro které hrajeme, k promotérům, se kterými spolupracujeme, i lidem, kteří nám pomáhají. Všechno probíhá

Je nesmysl, když muzikanti vkládají svoje naděje do lidí mimo kapelu a očekávají, že za ně někdo něco udělá

v osobní rovině, princip je v odbourání všech mezičlánků, jako je třeba manažer, vše dohaduji přímo já. Nikdy jsme vlastně manažera ani nic podobného neměli. A neberu to jako nějakou z nouze ctnost, ale jako výhodu.

A čím to celé posouvá nápad s pohyblivým pódiem na valníku?

Naprosto rozbourává zažité představy většiny lidí, jak to má takzvaně fungovat. Ten navyklý kolotoč: kapela vydá desku – přijede do klubu – pořadatel kolem nich skáče – kapela zahraje – dostane honorář – jede domů... Tady už ten nápad generuje – nebo také negeneruje – zájem, a od počátku ty pořadatele do všeho zatahuje. Na podzim jsme si na pár koncertech oťukali, jak to může, především po technické stránce, fungovat. A až dodatečně jsme přišli na to, že by to bylo

dobré celé zaznamenat jako určitý manifest, jako ukázku, že existují alternativy. Z muzikantů cítím, jak vkládají svoje naděje do lidí mimo kapelu a že očekávají, že to za ně někdo udělá, ale to je nesmysl. Že se lze obejít bez marketingových tahů, které dnes všichni vymýšlejí, aby měl výsledek co nejlepší ekonomický efekt. Ten náš nápad jde úplně proti tomu všemu. I když si uvědomujeme, že i to je marketing – ale v úplně opačném smyslu, než je dělání věcí pro výdělek.

Takže chystáte nějaký dokument?

To, že se to celé zpozdilo, je právě proto, že řešíme jeho technickou stránku. Měl by to být formát dvou prodloužených víkendů s intenzivním koncertováním – tedy že by se třeba hrálo dvakrát denně – a na místech, kde s těmi promotéry máme nejužší vztahy,

Missing Feeling Nothing –
Please The Trees

Demokracie v kapele, myslím, až na výjimky, nemůže fungovat

kvůli jejich sponzorům. Nebo se v poslední době řešilo, které skupiny jsou a nejsou ochotny se například postavit na jedno pódium s kapelou Ortel...

Samozřejmě že i o tomhle se bavíme. A jsou místa, kde bychom nehráli. Ale obvykle nás tam naštěstí ani nikdo nezve. Neřešíme věci extrémně, vymezujeme se, ale ne proti všemu a všem. Myslím, že postoje, o kterých je řeč, jsou, anebo můžou často být, jen póza. Například když pravidelně koncertujeme, častokrát za cesťák, protože nás někdo někam pozve, naše písničky hrajou rádia, televize, jeví se nám logické, že jsme zaregistrovaní u OSA. Neustále investujeme do věcí nezbytných pro chod kapely, jako je udržování dodávky atd. Polovinu toho, co vyděláme, zpět investujeme. Problém OSA není ve vybíraných autorských poplatcích, ale v monopolním chování, jejím přístupu k pořadatelům a v tom, kdo za tím vším stojí. Je důležité se o tom bavit a do budoucna řešit alternativy.

Používáš slovo řešíme. Máte v kapele demokracii?

Co se tohoto projektu týče, tak tím řešíme, myslím hlavně společně s Ondřejem Zimou, který dokument produkuje. Pokud jde o demokracii v kapele, ta myslím, až na výjimky, nemůže fungovat. Vždycky je někdo, kdo projekt směřuje a táhne. To ale neznamená, že v tom kluci nemají svoje nenahraditelné místo. Společně plánujeme, řešíme zásadní věci, pokud má někdo s něčím problém nebo má nápad. Ale neřešíme spolu naopak například každou nabídku. To dělám já. V těch základních věcech si rozumíme a důvěřujeme si.

Týká se to i rozhodování, kde nehrát nebo čemu se vyhnout? Zaznamenávám stále více skupin, které odmítají velké festivaly

velmi důležitou součástí toho jsou také fanoušci. Plán je zahrát vždy odpoledne třeba před nějakou školou a večer pak například před hospodou, tedy místy, ke kterým mají místní vazby. Občas ale taky i na opuštěných místech, která mají zajímavou historii. Turné by se mělo konat v červnu.

Pamatuji si, že stejně jako před listopadem 1989 bylo snem každé kapely vydat oficiálně desku a zahrát si v Lucerně, po roce 1990 to bylo hlavně hrát co nejvíce v zahraničí, pokud možno v Americe. Vy jste tam už nejen opakovaně koncertovali, ale už tam nahráváte i desky. Jaké máte sny, co vás nyní motivuje?

Asi to bude znít banálně, ale máme se prostě rádi a nějakým způsobem hledáme cesty, jak tvořit v prostředí, které nás inspiruje. Když nějakou dobu nehrajeme, těšíme se na sebe. Znám třeba kapely, které sednou do dodávky a spí, nebo mimo koncerty spolu vůbec nemluví. Obecně je to, myslím, tak, že máš to, co chceš, podle toho, jak přemýšlíš, dostáváš to, co dáváš. Konflikty jsou poučné a bez nich bychom se nedostali tam, kde jsme. Myslím, že tomu všichni dáváme maximum, což je pro mě zásadní. Nejde o koníčka nebo práci. Všichni jsme hlavně pořád fanoušci hudby. Rádi chodíme na koncerty jiných kapel, čteme o muzice, posloucháme desky... Nabíjí nás to, motivuje, inspiruje. Člověk by neměl nic chtít a nic očekávat, ale snažit se dělat tu určitou věc co nejupřímněji. Na to nepotřebuješ vysokou školu ani hrát na nejdražší kytaru.

Živí vás hudba?

Ne. To není a nemůže být motivace. Nemyslím si ale, že to je nemožné. Všichni pracujeme. Raději budu dělat něco jiného, než bych třeba i sám od sebe přizpůsoboval hudbu tomu, co posluchači chtějí. Ta kapela poměrně dobře živí sama sebe, ale zároveň

Všichni jsme hlavně pořád fanoušci hudby

Každá investice se ale jednou vrátí. Po čtyřech turné, která jsme si organizovali sami, máme od letoška v Americe agenturu

do ní hodně investujeme, jak jsem už říkal. Vybíráme si, kde koncertujeme nebo jak nahráváme desky. Pro mě je třeba nepochopitelné, když kapela, která funguje teprve rok, dva, a negeneruje prakticky žádné publikum, chce vůbec nějaké honoráře. Takže stejně tak i my, když hrajeme někde v zahraničí, a nikdo nás tam nezná, logicky nemůžeme chtít byť pokrytí cestovních nákladů. Možná to zní bláznivě, ale cítím to tak. Každá investice se ale jednou vrátí. Po čtyřech turné, která jsme si organizovali sami, máme od letoška v Americe agenturu, která nám bude do budoucna zařizovat koncerty.

Jak moc plánujete?


Jde to tak nějak samovolně a přirozeně. Teď děláme nové písničky, protože ty, co hrajeme, se nám už začínají protivit, což je paradox, protože lidi je teprve teď začínají znát, mají

je naposlouchané a reagují na ně. Před létem dojde na to hraní na valníku, pak pár oblíbených festivalů, jako je třeba Mišmaš, Beseda u Bigbítu, Boskovice a další. Také pár malých nových festiválků, které nás baví nejvíc. Z těch větších budeme hrát na Colours of Ostrava. V říjnu se chystáme zpět do Států. A když už tam budeme, tak jsme si říkali, že toho asi zase využijeme k nahrávání.

Vaše loňské album vzniklo neplánovaně a narychlo, ale sklidilo nominace na řadu cen a je na něj lepší ohlas než na jeho předchůdce. Jak jste na tenhle paradox reagovali?

Máme z toho radost. Kouzlo momentu. To se nedá naplánovat a vymýšlet. To, myslím, lidi přitahuje. Měli jsme možnost zkusit nahrávat ve studiu v Detroitu a s výsledkem jsme byli natolik spokojeni, že jsme to vydali jako desku.

Jsou pro vás nominace a ceny důležité?

Například s cenami Vinyla sympatizuji velmi. Je pro mě důležité, kdo to dělá a jak to dělá. Cítím tam zájem, že se jde do hloubky, mimo trendy. Máme radost, že lidi, kteří hudbu poslouchají, píšou o ní a pořádají akce, naši tvorbu hodnotí jako něco, co stojí za pozornost. Ale s nikým nesoutěžíme. Paradoxně

třeba u té Vinyly jsem nakonec vůbec nebyl zklamaný, že jsme ji nezískali my, ale měl jsem velkou radost z toho, kdo ji dostal.

Co třeba žánrová cena Anděl? Půjdete si pro ni, když ji dostanete? Mám tu zkušenost, že na Anděly skoro všichni nadávají, ale zároveň je i skoro všechny kapely podporují a nevím o nikom, kdo by je bojkotoval.

Od nás, kteří už jednoho Anděla dostali, by to asi bylo pokrytecké, kdybychom tam nešli. A jak jsem už říkal – to extrémní vymezování je nám cizí. Naprosto si ale třeba vážím lidí jako je Banán, to jak se vypořádal se situací, když dostala před rokem cenu jeho kapela Hanba.

Jak to aktuálně vypadá s dalšími projekty?

Please the Trees jsou priorita. Were Mute teď už nějaký čas spí, na další společnou tvorbu momentálně není kapacita. Občas koncertuju sólově na vybraných akcích, hrávám oblíbené coververze a zkouším nové věci, výhledově plánuju desku. Stejně tak s projektem Vac De Hawk, který má vlastní koncept a se kterým jsem minulý rok vydal debut na kazetě u vydavatelství Stoned to Death. Projekt Tvrdý/Havelka skončil minulý rok na podzim, ale teď 8. dubna zahrajeme na pozvání labelu Polí5, u něhož vyšla deska U nás v garáži a který slaví deset let. S Martinem Tvrdým spolupracujeme dál, hlavně na hudbě k různým divadelním představením. Společně jsme dělali hudbu k představení Kámen v režii Michala Dočekala ve Stavovském divadle. A teď pracujeme na hudbě k představení Marat v režii Michala Vajdičky v Dejvickém divadle, což má premiéru v červnu.

Co filmová hudba? S Davidem Boulterem z Tindersticks jste složili hudbu k filmu Místa.

To byla úplně skvělá zkušenost a rád bych na nějaké filmové hudbě pracoval v budoucnu i s kapelou. Teď jsem po dlouhé době dělal s Honzou Muchowem, kterému jsem nazpíval dvě písničky do filmu Teorie tygra, v hlavní roli s Jiřím Bartoškou.

Vaše žena Lenka Krobotová je herečka. Řešíte práci u večeře? Máte si tendence vzájemně radit?

Řešíme přirozeně všechno. Sledujeme se vzájemně, diskutujeme spolu, motivujeme se

a  podporujeme. Bez toho by to nešlo. Mám velké štěstí, že oba děláme podobnou věc. Hlavní roli v našem vztahu hraje tolerance. Vůbec si nedovedu představit, jak bychom to prakticky zvládali, kdyby jeden z nás měl takové to klasické zaměstnání od desíti do pěti. Velmi si toho vážím.

Na YouTube už se také objevila videa s vtipným názvem projektu Sun & Dead, v němž vás doprovází na bicí váš malý synek. Existují s tím nějaké plány?

Je radost – a ví to každý rodič – se s dítětem setkat na něčem, co ho baví a není potřeba ho do toho nutit. Šimon, můj prvorozený, má od malička v sobě rytmus a je až posedlý zvukem. Snažíme se děti maximálně podporovat v tom, co je baví,

a rozvíjet jejich individuality, takže jsem mu ke třetím narozeninám koupil bubny. Všechno se učí sám, poslouchá to, zkouší a potom si to spolu zahrajeme. Je pro mě absolutní štěstí s ním trávit čas hraním. Miluje Sonic Youth, Wilco, Beatles, Stouny. Ovšem nedělám si iluze – třeba to bude za pět let nenávidět a bude nenávidět i mě. Ale má to v sobě a doufám, že toho nějak využije. A že třeba bude dělat nějaký experimentální hip hop. Něco anti. Když už ten jeho fotr dělá nějaké písničky...