Bavič, spisovatel, herec i muž, který vytočil půlku televizních diváků svým tydýtským úspěchem v taneční soutěži. V současné době můžete Lukáše Pavláska vidět po boku Ivy Pazderkové v novém seriálu Na vodě. Headlineru ale prozradil soundtrack ke svému životu.

Lukáš Pavlásek

Jak jsem textoval

pro Stouny

Text Lukáš Pavlásek

foto Archiv Lukáše Pavláska

Doma jsme měli gramofon, spoustu desek a velkou knihovnu. Jedny z nejhezčích okamžiků mého dětství tak byly ty, kdy jsem zůstal sám doma, pročítal si neznámé knihy a na gramofonu pouštěl desky skupin, jejichž názvy mi nic neříkaly a jediným vodítkem v době bez internetu byl obal alba. Mělo to příchuť tajemství a objevů, kterou se v sobě snažím uchovávat dodnes, protože na světě je naštěstí ještě pořád spousta neznámého, co člověka dokáže překvapit.

Tahle skladba je pro mě nejlepší česká balada všech dob. Kdyby ji ve světě nazpívali třeba Guns N’ Roses, stal by se z ní celosvětový hit. A kdybych byl holka, tak bych byla zamilovaná do Roberta Kodyma, protože má nejvíc sexy hlas.

Beatles jsou moje nejoblíbenější kapela a tohle je moje nejoblíbenější písnička. Vždycky, když zazní první akord a pak ta klukovská rozjásanost mladých Bítlsáků, kteří v té době byli pořád ještě na začátku jízdy, restartuje mě to tak, že i já najednou začínám zase znova, furt mi je třináct, sedím v pokoji s gramofonem a knihovnou a svět je plný objevů.

V pubertě jsem pár cizích písniček přetextoval, a tuhle dokonce i hrál s naší tehdejší kapelou Backdoorman – Lesklé, lesklé, lesklé boty z kůže / leží ve tmě šílená / sluha paní nikdy neopustí / tak ti svoje srdce dám… A taky jsem napsal třeba text na Angie od Rolling Stones, tam si vzpomínám na refrén: Oh, Angie jak to říct, že je marné někdy snít. Život hoří jak plamen nám, ale Angie, Angie, tvůj shořel dřív než ten náš…

Kdysi jsem četl povídku od Stephena Kinga Prám. V té vystupuje parta studentů uvězněná uprostřed jezera na prámu, který ohrožuje neznámé stvoření, co postupně všechny zabíjí. Poslední kluk, který přežije, se dívá na břeh, představuje si, že je léto, nic se neděje, na pláži se prochází holky a Ramones zpívají o tom, že Sheena má ráda punk. A já tak díky téhle knížce objevil Ramones.

Já popravdě na koncertech moc netancuju, spíš piju pivo, pozoruju okolí nebo si jen tak pro sebe zpívám. Zaručeně mě ale vždycky rozparádí Visáči. Poprvé jsem na nich byl v deváté třídě na Petynce a od té doby na ně nedám dopustit. Visáči jsou nejlepší a Visáči jsou prostě Visáči.

Jožo je velká slovenská hvězda světového formátu, jedinečný písničkář a šoumen. Jsem rád, že dostal párkrát možnost vystoupit v pořadu Na stojáka. Je to totiž fakt frajer.

Kdybych měl říct nějakou definici krásy, tak bych místo toho pustil tuhle písničku. Je prostě strašně krásná se vším, co to slovo znamená.

Někdy v devadesátých letech na koncertě Rolling Stones v Praze jsem měl místo daleko od hlavního pódia, ale kousek od malinkaté stage uprostřed sálu, kde „Stouni“ v půlce vystoupení zahráli asi pět písniček. Stál jsem tak dva metry od nich a dodnes vidím Keitha Richardse, jak na mě dělá fakáče. Ta kostnatá ruka kus před mým obličejem, to byla fakt pocta a jeden z mých největších hudebních zážitků.

Tohle je samozřejmě hit světového kalibru. Bohužel se Chavez Charkez někde ztratil a nejsou o něm žádné zprávy. Asi skončil tak, jak končívají všichni zpěváci – buď se upil, ufetoval, nebo někde v ústraní abstinuje a věnuje se rodině. Třeba se ale zase vrátí a něco legendárního nahraje.

Od dětství jezdím na tábory a stejně tak jako rock a punk poslouchám odjakživa i folk. Písničky od Brontosaurů mě dlouho udržovaly v naivním pohledu na svět, který se mě naštěstí pořád ještě úplně nepustil, za což jsem rád, i když na to někdy můžu trošku doplatit při střetu s realitou. Mně to ale nevadí, radši budu furt naivní a důvěřivej než cynickej a zkostnatělej všeználek. Každé ráno se budím s tím, aby mi svět stále připadal jako ten obývák s knihovnou a gramofonem a já se v něm nechal překvapovat novými objevy a zázraky.

Pamatuju si, že když se tahle písnička objevila, pouštěl jsem ji v jukeboxu jednoho nonstopu furt dokola. Samozřejmě jsem byl v té době nešťastně zamilovaný, takže mi to akorát sedlo do nálady. Mňága je navíc ale taky jednou z kapel, co mě provází celým životem. Na jejich písničkách jsem vyrůstal, a dokonce si také prošel proměnou z depresivního mladíka v člověka, co má radost ze života. Podobná věc se stala i Petru Fialovi, který o tom zpíval na desce Na stanici polární. Takže i takovou spřízněnost s kapelou cítím.

Když jsem chodil do sedmé třídy, tak nám starší bratr mého spolužáka Martina Pražáka dal peníze a poslal nás do tržnice koupit kazetu nového alba Faith No More. Bohužel Faith No More už neměli, ale akční prodavač nám místo ní doporučil dvojalbum Clash, že to je skoro to samé. Dokonce bylo asi o padesát korun levnější, takže jsme z tržnice odjížděli s dobrým pocitem, jakou bude mít Martinův bratr radost, protože jsme sehnali kvalitu a zároveň mu ušetřili peníze. Před barákem ale nastoupily silné obavy, co když se mu Clash nebudou líbit, rozčílí se a všechny nás za to zmlátí. Naštěstí bratr zkušeně řekl, že Clash jsou v pohodě a výprask se nekonal. A já hned učinil další objev a kazetu si záhy nahrál.

Pecka, kterou bych mohl poslouchat stále dokola

Kazeta, kvůli které jsem málem dostal nářez