text Vojta Libich

foto Petr Klapper

Čínský drak,
svítící iPhony a bomby

Propletete se davem dětí, jejich rodičů, ženských ve středním věku, co si přišly vyhodit z kopýtka a podívat se na osvalené koloušky, pár ostražitě se tvářících chlápků v tričkách Benova fitness týmu Barbaři a především jejich přítelkyň, které početně opravdu vedou. Dorazíte na konec davu, který sál zaplňuje zhruba do dvou třetin, a od nezletilé hostesky v podvazkách si berete prvních pár minilahví Desperada. Ještě jich ten večer pár bude. Na pódiu už jede program k zabavení přítomných děvčat. Jakýsi člověk, kterému pravděpodobně někdo jednou bohužel řekl, že je vtipný a měl by moderovat, uvádí publikum do varu soutěží o nejvíc sexy tanec na pódiu. Poté následuje skutečné taneční vystoupení a dramatický úvod hlavní části večera, po kterém se na pódiu vyloupne samotný Ben Cristovao. Dívky piští jako na koncertě Beatles a show může začít. Ben má za sebou poměrně šikovnou, ale nepříliš

výraznou živou kapelu, která sype jeden funky beat za druhým, a z neznámého důvodu má ve svém středu i houslistu, jehož intonace celý večer naznačuje výpadek odposlechu. Kolem prochází další skupinka pubescentních alkoholových démonek, které rozdávají další lahve zdarma. Je to potřeba. Ben co chvíli odbíhá do backstage a pokaždé se vytasí s novým outfitem. Řada přijde i na hosty. Jakási česko-ruská slečna, ze které se vyklube internetová blogerka, si vystřihne s Benem duet #Utebebejt (ano, ten hashtag tam opravdu je, ne, nevím proč). Diváci mávají iPhony do rytmu a ukápne nejedna slza. Kolem vás procházejí školou povinná děvčata srdceryvně prozpěvující refrén. V půlce dvouhodinového setu má živá kapela padla a nastupuje elektro část, tedy ta s oblíbenějšími hity. Bena na pódiu doplní Cavalier a Fórum exploduje ve stokrát opakovaném oduševnělém refrénu „Nech

Forum Karlín,
Praha, 28. 11. 2015

mě bejt, já zvedám těžký váhy“. Hlavní aktér poté na chvíli zvážní a svěří se předním řadám se zkušeností s rozchodem. Není úplně jasné, jestli k němu došlo včera nebo před pěti lety, nicméně úvod songu: „Pro všechny, co... se rozešli!“ zní až roztomile upřímně. Publikum je dojato. „Možná je stejný jako my. Jeden z nás,“ myslí si nejedna dívka v sále. Hostesky jsou v nedohlednu, ale u záchodu potkáváte nebezpečně vyhlížejícího týpka v kožené bundě, co nabízí oficiální Ben Cristovao vouchery na vodku s redbullem zdarma. Večer už se na(ne)štěstí blíží do finále. „Raz, dva, tři – jedu bomby!“ exploduje celý sál v asi desetiminutové prodloužené verzi Benova největšího hitu, při kterém už je na pódiu kromě hlavní hvězdy i celá řada jeho hostů, taneční skupiny, členové teamu Barbaři a spousta anonymních holek z publika, které nepozorovaně proklouzly na scénu

a patrně se těší na dekadentní afterparty plnou sexu, drog a bezpohlavního moderního popu. K jejich zklamání je ochranka velice brzo lifruje zpátky do davu. Ben dojatě děkuje zvukařům, osvětlovačům a pravděpodobně i bedňákům a uklízečkám ve Fóru, všechno tepe v jednom velkém rytmu spokojenosti a sounáležitosti a vodky. Přestanete vyhlížet, kdy se objeví i čínský drak, kankánové tanečnice a necháte se odnášet nadšeným davem pryč do mrazivé karlínské noci a ptáte se sami sebe, jaký pocit si vlastně máte z tohohle zážitku odnést. A přes všechnu skepsi a všechen cynismus, jehož průzorem nahlížíte na tuhle část pop kultury, se vlastně nemůžete ubránit dojmu, že jste právě strávili večer tím, že jste se královsky bavili. Na něčí účet? Díky alkoholovému oparu? Nebo pod rafinovanou taktovkou Bena Cristovaa? Těžko říct. Pravda je tam venku.