Mandrage přeladili na tanečnější zvuk. Vydavatel Headlineru Dany Stejskal i jeho otec zakladatel Jarda Konáš se v duelu shodli na tom, že největší slabinou desky Potmě jsou všechny kočky černý jsou především texty a zpěv. A dál?

Mandrage přidali do rytmu. Novinka je prakticky taneční poprock, který se u nás moc nehraje, proto ji vřele vítám. Doplňuje český střední proud o sympatický retro nádech z dob, kdy disko hrály živé kapely. Lehounký příklon k funku a roztančená rytmika najednou z Mandrage udělaly úplně jinou kapelu s potenciálem viditelně rozšířit fanouškovskou skupinu – jen se zbavit předsudků. Je to svěží, zábavné, veselé a minimálně polovina skladeb má singlový potenciál. Marmeláda a Je mi to líto jsou můj tip na koncertní tutovky.

Líbí se mi retro sound, barevnost kláves a samplerů, vůbec zvukově je album pěkně našlápnuté, má to šťávu. Kombinace taneční muziky s poprockem v této podobě mně sice uniká, ale fungovat to bude určitě na širší cílovou skupinu, což je asi účel.

Achillova pata kapely. Narážíme na klišé a textařské berličky – sebe / tebe, rýmy postavené na opakování slovesných tvarů, což je ale nešvar české textařiny celkově a rýmy Mandrage jsou jen důsledkem. Formálně je to dotažená práce, pop stojí na sloganech a snadné srozumitelnosti, oboje autor písní Pepa Bolan umí skvěle. I pár dobrých vtipů se najde. Jenže všechno to zakryje deka z rýmů typu skládat / párat nebo smála / bála a jistá dětinskost témat, okolo holek se prostě Mandrage motají už od střední a stále stejně.

Obecně mě rýmovačky typu smála / bála nebaví, na druhou stranu chápu, že to funguje. Je to jednoduše zapamatovatelné, koneckonců dobrá píseň stojí na sloganech, ale tady marně postrádám cokoli hlubšího nebo aspoň trochu humoru.

Bolan je Bolan. Jediná věta, která autenticitu stručně shrnuje. Jeho rukopis je nezaměnitelný, což je dvousečná zbraň. Fanoušci dostanou přesně to, na co jsou zvyklí, ale odpůrci Mandrage uslyší zase jen další várku papundeklového popíku. Nezaujatý posluchač zbystří asi jen podle toho, jak moc má či nemá rád mainstream s nádechem diska – mě to třeba baví. Ale v redakci jsem dlouhodobě v oslabení.

Jedna z věcí, které se Mandrage upřít nedají, je osobitost. Jejich zvuk je poznat prakticky okamžitě, a je jedno, jestli zrovna udělají desku taneční nebo kytarovou. Hodně tomu pomáhá barva hlasu a výraz Víta Starého a samozřejmě rukopis vůdčí osobnosti Pepy Bolana.

Vzhledem k tomu, že tato forma tanečního kytarového popu u nás prakticky nemá stálé zástupce, každá deska v takovém duchu potenciál bezpochyby má. Je velká otázka, jak se k jejímu obsahu postaví rádia, podle mě budou dál točit do omrzení Šrouby a matice. Že budou nové skladby dobře fungovat na koncertech, to je jisté po prvním poslechu.

Co je to vlastně potenciál? Pokud jsem dotazován na to, kolik lidí si album poslechne, tak říkám, že hodně, někteří jenom jednou.

Jestliže poslední deska byla signálem jisté proměny kapely, jakýmsi vykročením k větší hudební zralosti a ambicím, novinka to jednoznačně potvrzuje. Mandrage už prostě neskládají písničky, o kterých si vytříbenější posluchači vypráví vtipy. Je to stále nenáročný pop o holkách, ale i ti nejzatvrzelejší alternativci při jeho poslechu jen tak nemůžou protahovat koutky. No dobře, ti to budou dělat i nadále, protože Mandrage nejsou žádní kultivátoři českého popu. Ani nechtějí být. Prostě do toho jen víc hrábli a vyzvali k tanci i ostatní, ne jen holky pod pódiem. To zkrátka posun je.

Mandrage budou vždycky Mandrage, nevím, kam a hlavně proč by se to mělo posouvat dál. Funguje to. Ale změny, které jsou tady jasně cítit: posun k taneční muzice, k tomu adekvátní aranže a zvuk jsou lepší než na předchozím albu.