Jarmila
Novotná

Jak jsme vás informovali v minulém Headlineru, 9. září se bude v pražském Obecním domě křtít první monografie o jedné z našich největších operních pěvkyň Jarmile Novotné. Knihu Baronka v opeře, která doplňuje výstavu kostýmů v Obecním domě, napsal historik a spisovatel Pavel Kosatík, jemuž jsme proto položili pět otázek.

Proč jste si pro svou další knihu vybral právě osobnost Jarmily Novotné?

Byla to vynikající operní pěvkyně a mimořádná žena, velká Češka. Převádět zpěv do slov je pro autora zajímavá a složitá věc, chtěl jsem se s tím popasovat. Ale hlavně si čím dál víc myslím, že se má psát o lidech, kteří něco dokázali. Dosáhnout něčeho, dojít na vrchol, to znamená překonávat překážky. To v českém prostředí, které ne úplně vždycky vyloženě přeje druhým, může znamenat, že nám k uznání zbývají buď lidi, kteří celý život trpěli, nebo vyložení mučedníci. A my se pak dojímáme jejich utrpením, místo abychom sledovali, jak to ten člověk dělal, že ho nakonec uznal svět. To jest, jak to možná i jindy, například dnes, jde dělat. U Jarmily Novotné se ta úspěšná cesta za světovým uznáním dá vnímat bez oklik, to mi na jejím životním příběhu přišlo dobré.

Jak vypadala práce na monografii? Překvapily vás během ní nějaké zjištěné skutečnosti?

Z občanského sdružení Zámek Liteň, které každý rok pořádá Festival Jarmily Novotné a další akce určené k rozvíjení jejího odkazu, mě o napsání té knížky požádali v roce 2013. Na sběr materiálu a psaní byl zhruba rok a půl času, což vzhledem k tomu, že bylo potřeba projít archivy nejenom tady, ale i v Německu, Rakousku nebo Americe, nebyla moc dlouhá doba. Snažil jsem se ji ale maximálně využít. Jarmila Novotná žila operou, v mnoha zemích a pokaždé jinak, ale vždycky intenzivně. Byla žádanou umělkyní i obletovanou ženou a pro mě bylo zajímavé, jaké vlivní muži její doby volili strategie, aby ji získali jako spolupracovnici nebo přítelkyni. Dirigent Arturo Toscanini, režisér Max Reinhardt nebo prezident T. G. Masaryk patřili mezi válkami

I z velikánů jako Masaryk se, když si s ní dopisovali, stávali kluci

k nejzajímavějším mužům na světě. Ale když si s ní dopisovali, stávali se z nich kluci, kterým ze všeho nejvíc záleželo na tom, aby krásnou dívku nadchli pro svůj vlastní způsob. Ta stará a věčná hra zde dostávala různé vtipné podoby.

V čem se vaše kniha liší od již vydaných vzpomínek Byla jsem šťastná?

Třeba tím, že Jarmila Novotná mi až tolik šťastná nepřišla... Zdálo se mi to s ní složitější, a tím i zajímavější. Její knihu pokládám za jedny z nejlepších memoárů,

které u nás po roce 1989 vyšly. Psala je ale po čtyřicetiletém nuceném odloučení od svých posluchačů jako první zprávu o sobě za celou tu dlouhou dobu. Dnes, z odstupu, se na ten život dá dívat v trochu širším kontextu. Snažil jsem se srovnávat, jak stejné situace, převraty, války, ale třeba taky měnící se názory na to, co je opera a umění, vnímali další zajímaví lidé, její současníci. Nechtěl jsem, aby to byla druhá kniha, která příběhem těsně přiléhá ke své hrdince, ale aby v tom byl víc příběh doby. A aby se obě ty knihy doplňovaly.

Co vám přijde jako nejzajímavější moment jejího života či kariéry?

Zažila desítky slavných premiér a stovky úspěšných operních večerů, kdy se klaněla nadšenému obecenstvu. Jenom v newyorské Metropolitní opeře účinkovala šestnáct let a skoro celou tu dobu se vynacházela v pěveckém nebi, tam bylo zajímavých okamžiků dost a dost. Ale mně se asi nejvíc líbila v soukromí, třeba v dvacátých letech, když se sbližovala se svým pozdějším mužem Jiřím Daubkem, se kterým pak prožila padesát let v dost fajn manželství. Ona tehdy byla neznámá a začínající operní hvězdička, on světák, šlechtic, o sedmnáct let starší zralý muž. Novotná měla přísnou matku, která se bála, aby její dceru

nezneuctil nějaký zhýralý dekadent. Myslím si, že pro oba, to jest pro Jarmilu Novotnou i pro jejího příštího muže, muselo být dost zajímavou zkušeností ten vztah před Jarmilinou matkou tajit. Z té doby se o tom na obou stranách dochovala bohatá korespondence, ze které plyne, že se situací dobře bavili.

Mohl podle vás za její úspěch pouze talent?

Měla talent, štěstí a mimo to byla vysokou profesionálkou v životě i v oboru. Když se člověk na její život dívá, přijde mu až neuvěřitelné, jak jí všechno šlo na pohled snadno. Kde jiní velcí umělci její generace stáli frontu na příležitost třeba několik let, ona dostala šanci, a využila ji, okamžitě. V sedmnácti se stala hvězdou Národního divadla, ve dvaceti ji začal podporovat prezident Masaryk, na první dobrou nastupovala v nejlepších operách v Berlíně, Vídni, Paříži, New Yorku. Bez talentu i štěstí by nic z toho nebylo možné, ale mě na ní fascinovala potřeba odvádět dokonalé dílo. Domyslet je vždycky ve všech souvislostech, aby doopravdy fungovalo. Moc takových postav, které působí dojmem, že jim vždycky všechno jde, u nás nemáme. Snad pár spisovatelů, třeba v Praze narozený Němec Franz Werfel, nebo režisér Miloš Forman. A několik dalších.