Své loňské sólové album Radical Karaoke, nominované i na Cenu Apollo, vydal Jakub Kaifosz ještě pod hlavičkou Boy Wonder and The Teen Sensations. Stejně lehce jako v přímém přenosu na předávacím večeru změnil název svého projektu, začal vedle koncertů, které jedny přivádějí k nadšení a druhé dohánějí k naprostému znechucení, už po několika měsících od vydání debutu pracovat na druhé desce. Jaká bude?

Prý kromě aktuálního alba vzniká rovnou i nějaké další. Proč ta hyperaktivita? Pronásleduje vás slavný výrok Neila Younga, že je lepší shořet než se vytratit?

Ona jsou ve „stavu zrodu“ ta alba tak čtyři, když budu počítat i novou desku Wild Tides. Myslím, že tenhle citát Neila Younga se k tomu ale moc nehodí, spíš mi k tomu sedne víc začátek jeho songu Walk On. Já prostě jenom dělám. Protože chci. A protože můžu. Dokud se tohle nezmění, budu makat dál.

Tak jinak. Je už známý název, v jakém stadiu ty nahrávky jsou a jaké budou?

Se Stevem alias Sabrehartem právě finišujeme náš Flesh Cadillac. Vyjde i na vinylu a možná bude i label. Zatím je venku singl, digitální vydání snad v srpnu. Pěkně popořadě. Wild Tides mají booklé nahrávání na začátku října. Mezitím se Stevem pravděpodobně začneme pomalu dělat na něčem dalším, protože se mi s ním dělá dobře. A jemu se mnou, prý... Nevidím to jako hyperaktivitu. Vidím to jako naprosto přirozený tvůrčí život. Nedělám to s vidinou jiného cíle, než že mám teď to štěstí, že můžu konstantně na něčem pracovat. Stagnace je zlo. Takže spíš: „It’s better to makat than to honit si triko…“ Doporučuju všem.

Kde jste se vlastně s anglickým kolegou, který si říká Sabrehart, potkal? A čím vás zaujal, že jste se rozhodl druhou desku udělat s ním?

Ježíš, to je na dlouho. Se Stevem se známe snad deset let. Vzniklo to přirozeně. Nejenže úplnou náhodou dělal hudbu k filmu Shrines, který režírovala moje holka Nona Catusanu-Popp, ale hráli jsme spolu tou dobou taky na otvíračce komplexu Petrohradská 1. 2. 3. Když jsme se spolu pak bavili, říkal, že se mu líbí Piss & Vinegar z mého debutu Radical Karaoke, a jestli bych mu nechtěl zahostovat na tracku. Řekl jsem mu, že hostovačky nedělám... a za ani ne dva měsíce jsme měli dopsaný Flesh Cadillac.

Změnil nějak způsob nebo váš dosavadní přístup k nahrávání?

To já nevím, to se byste se asi musel zeptat Martina Přikryla, který chytl Černého Petra a dělal se mnou producentsky už vlastně na čtvrté nahrávce. Jediné, co vnímám jako změnu, je, že jsem se už trochu naučil zpívat, jsem si jistější v kramflecích. S každým dalším nahráváním se toho spoustu naučíte. Nej­vtipnější na tom ale je, že to pak můžete pořádně použít až na další nahrávce. Jestli se něco mění nebo vyvíjí, tak je to spíš přístup ke skládání. Nechci se zaseknout v jedné formě. Chci si s každým dalším nápadem naházet co nejvíc klacků pod nohy, abych je pak mohl zdolávat. To je to, co mě baví. Zní to jako klišé, to: Chtít se někam posunout. Ale když na tom vědomě nemakáte, běháte jenom v kruhu. Když se ohlédnu za posledním rokem, hrál jsem písničky z Radical Karaoke naživo tolikrát, že jsem je schopný zahrát poslepu. Pořád mě to sice baví, ale nemá cenu ztrácet čas tím, že se budu blokovat vlastní hotovou tvorbou a nedělat nic nového, jiného, jenom proto, že lidem konečně začíná docházet, že ta deska nebyla vtip.

Se Sabrehartem jste vystoupili na Colours of Ostrava, kde jste jen zpíval, zatímco na kytaru hrál on. Budete ve společných koncertech pokračovat?

Dva dny předtím jsme měli pódiovou premiéru v Café V lese. Duo Lazer Viking / Sabrehart je a bude přesně to, co všichni viděli na Colours, kde jsme vlastně přehráli naše nové album. Jsem to já a Steve. Takže když pak někde na plakátu bude jenom Lazer Viking, znamená to, že tam Steve nebude, ale zato bude starej dobrej rock ‘n’ roll. Stejně tak, jako když na plakátu bude jenom Sabrehart, je jisté, že tam nemá nikdo čekat mě. Na začátku naší spolupráce byly role jasně rozdělené. Steve dělá hudbu a já jsem Beyoncé. Je to poprvé za patnáct let, co aktivně hraju, kdy jsem nedělal hudbu já, a právě to mě na tom ohromně bavilo. Samozřejmě mě to na tom taky chvílemi strašně štvalo, ale potřeboval jsem se co nejrychleji a co nejvíc odpoutat od zvuku minulé desky, a zároveň navázat přesně tam, kde skončila. Věděl jsem ale, že to v tu chvíli nedokážu sám, a Sabrehart se tak objevil jak na zavolanou. Flesh Cadillac je tak pro nás pro oba odklon od toho, co jsme dělali předtím. Upuštěním od jistot. A díky téhle výzvě jsme se oba posunuli mílovými kroky, protože jsme se posouvali navzájem.

text Antonín Kocábek

foto Martin Přikryl

Chci si s každým dalším nápadem naházet co nejvíc klacků pod nohy, abych je pak mohl zdolávat