Obsah čtvrtého alba britského zpěváka je úplně stejný jako jeho obal: výborný a zároveň zoufale nepůvodní.
Jednatřicetiletý Angličan bývá označován za „songwritera“, ale mnohem více by mu slušela nálepka „entertainer“. Jeho další nahrávka je plná chytlavých rádiových písniček. Melodických, procítěně zazpívaných, rozhodně ne prostých nápadů, ale zároveň také zcela zaměnitelných. Takových, kterých jsme už všichni slyšeli stovky.
Co jim nelze upřít, je jejich pozitivní vyznění a potenciál. Jsou příjemně taneční, často se silným funkovým nábojem, a když zpomalí, pak samozřejmě do podoby tklivé, soulem nasáklé balady. Morrisonovo album sotva někoho urazí a svou nenáročností a přístupností má zájem posluchače mainstreamového popu zaručen. Jenomže tam, kde je třeba Ed Sheeran svěží a zvukově i melodicky pestrý, je v tomto případě k nalezení jen úspěšné naplňování funkčního a vyzkoušeného hudebního modelu.
Folkově prosté pasáže se střídají s pompézními refrény, snad je to pro někoho i uvěřitelné, ale co naplat: výpověď, která by u podobné hudby měla být zásadní, jede až na konci vlaku.
„Zavřu oči a hovořím k Bohu, modlím se, abys zachránila mou duši,“ zpívá v úvodní skladbě a mimoděk tak prozrazuje, jak moc by chtěl být oduševnělý a jak to končí jen u tisíckrát omletých klišé. A pouhých několik poslechů pak stačí k tomu, aby bylo jasné, že namísto kupříkladu dalšího Leonarda Cohena tu máme jen dalšího Jamese Blunta.
Antonín Kocábek
text
1. Demons
2. Stay Like This
3. Heaven to a Fool
4. Right Here
5. Reach Out
6. We Can
7. Too Late for Lullabies
8. Something Right
9. Easy Love
10. I Need You Tonight
11. Just Like a Child
12. Higher Than Here
10
recenze
2
zpet
Black Sabbath
The End
Isolated Man
Rozlučka do počtu
„Sabbati“ mají venku novinku, která postrádá smysl.
Je to deska? Není to deska? Takovou otázku si bude klást každý, komu se The End dostane do ruky. Oficiálně má jít o EP, ale stopáží překonává téměř všechny jejich starší alba. Pojďme si obsah shrnout v jedné větě. Osm skladeb, čtyři živáky, čtyři studiové nahrávky, které navíc nejsou nové, ale vyřazené z poslední studiovky 13. Proč se na desku nedostaly, je asi jasné – kvůli délce to nebylo.
Trochu to připomíná hru na kapitány při tělocviku, kdy poslední v řadě zůstane pár zoufalců. A přesně takhle „nové“ čtyři skladby působí – až teď na ně přišla řada. A to navíc ani moc nekorespondují s předchozí deskou 13. Zatímco tehdy si mohli fandové nadšeně říct: Sabbati jsou zpátky, nové skladby odkazují k ryze metalovému období kapely v osmdesátých letech a nebýt Ozzyho charakteristického hlasu, připomínal by The End spíš Metallicu v éře alba Load.
Je proto velká otázka, jak takovou desku hodnotit. Nabízí čtyři skladby, které kapela vyškrtla z předchozí desky, a čtyři živáky, což jsou… prostě živáky se vším dobrým i špatným. Osobně si myslím, že je to deska do počtu, co má svou roli jako součást merche rozlučkového turné, ale to je všechno. A to říkám jako největší fanda Black Sabbath v redakci! (ha, ha, ha – pozn. redakce.)
Jarda Konáš
text
1. Season of the Dead
2. Cry All Night
3. Take Me Home
4. Isolated Man
5. God Is Dead (živě)
6. Under the Sun (živě)
7. End of the Beginning (živě)
8. Age of Reason (živě)
10
recenze
3
zpet
VILLAGERS
WHERE HAVE YOU BEEN ALL MY LIFE?
Memoir
Staré skladby v novém
Na své čtvrté desce Villagers reinkarnují starou tvorbu. Něžně, ale bez velkých ambicí.
Když se interpret rozhodne znovu nahrát skladby ze svých předešlých desek, vznikne z toho leccos, většinou se ale kvalitě originálu nedokáže přiblížit. Toto sousto si naložil i Conor O’Brien, který se svou indiefolkovu partou vyrazil do londýnského studia RAK. Výhradně prý každou píseň nahrával na jeden zátah a maximálně na dva pokusy. Díky tomuto pravidlu se práce podstatně urychlila a nahrávací proces zabral pouhý den. Jo, od toho by člověk čekal syrovou nahrávku s chybami, nepřesnostmi a pasážemi, které původní verze pošlou do kytek. Na to je ale O’Brien až moc dobrý skladatel a muzikant. Ostudu si ani náhodou neudělal. Některé reinkarnace v čele s Memoir a Set the Tigers Free se vyvedly a skladbám vdechly nový rozměr. Jiné se předlohám nevyrovnávají, ale přesto se velmi příjemně poslouchají. Zpěvákova nevídaná lyričnost je natolik silná, že na slabší místa počinu zapomenete, a místo toho si užijete komplexní poslech vysoce intimního díla. Pokud hledáte hudbu do sluchátek na cestu vlakem nebo k pohodovému posezení u čaje, vaše hledání je u konce. Staronoví Villagers jsou něžní, sympatičtí a jako vždy velmi upřímní. Jestli ale pátráte po folkovém mistrovském díle, které směle onálepkujete přídomkem „deska roku“ a budete ho doporučovat všem známým, tak ještě směle pátrejte dál.
Vojta Tkáč
text
1. Set the Tigers Free
2. Everything I Am Is Yours
3. My Lighthouse
4. Courage
5. That Day
6. The Soul Serene
7. Memoir
8. Hot Scary Summer
9. The Waves
10. Darling Arithmetic
11. So Naive
12. Wichita Lineman
10
recenze
4
zpet
Skunk Anansie
Anarchytecture
Love Someone Else
Třetí pokus
Nová deska britskou čtveřici na výsluní nevrátí, přesto za poslech stojí.
Skunk Anansie to nemají lehké. Kapelu, která v devadesátkách posouvala tvrdší kytary zvukově do nového tisíciletí, potkal zrcadlový osud – když se v roce 2010 po jedenácti letech dala znovu dohromady, každá další deska posluchače už jen vracela do devadesátek. A platí to i pro Anarchytecture, třetí studiovku od comebacku.
Pravda, je tu několik singlů, které drží krok s dobou, a třeba úvodní Love Someone Else nebo In the Back Room budou znít skvěle jak na koncertech, tak díky taneční poloze i na parketu dekadence chtivých nočních barů – tam možná tato muzika dokonce vydrží ještě v době, kdy si na Anarchytecture nikdo nevzpomene.
Jinak ale zbytek desky těží spíš ze slavného jména kapely a úctyhodného statusu, který v devadesátých letech získala. Skunk Anansie zkrátka skládají a hrají to, co je proslavilo. Je proto otázka, zda čtenáři tato cesta do devadesátkového rocku stojí za to. Za sebe říkám, že stojí. Skunk Anansie v sobě stále mají tu elektrizující energii, kterou dřív do lidí pumpovali po kýblech, a činí tak i na Anarchytecture. A pak je tu stále famózní zpěv Skin, která neztratila nic ze svého charismatu a slyšet její hlas je stále zážitek.
Jarda Konáš
text
1. Love Someone Else
2. Victim
3. Beauty Is Your Curse
4. Death to the Lovers
5. In the Back Room
6. Bullets
7. That Sinking Feeling
8. Without You
9. Suckers!
10. We Are the Flames
11. I‘ll Let You Down
10
recenze
5
zpet
Mystery Jets
CURVE OF THE EARTH
Blood Red Balloon
Psychedelické veselí
Londýnští indiepopoví podivíni znějí vyzráleji a přesvědčivěji.
Od vydání průlomové desky Twenty One uběhlo osm let. Tehdy se Mystery Jets vyprofilovali jako parta barevných výstředníků, která ze všeho nejlíp umí hopsavé indie pecky s trochou lásky. Tyto doby už jsou ale dávno za nimi. Postupem času zvážněli a šlo jasně slyšet, že umějí mnohem víc než jen hit Young Love.
Frontman Blaine Harrison rád zkouší nové věci, i proto každá jeho nahrávka inklinuje k lehce odlišnému stylu. Zároveň se ale trochu zdá, že Mystery Jets doposud úplně nenašli „svůj sound“. Curve of the Earth působí ze všech jejich počinů nejpřesvědčivěji. Je v dobrém slova smyslu dospělý, věnuje se vesmíru a nechybí mu přirozená psychedelie. Pokud na předešlém albu připomínali Beach Boys, tentokrát s písněmi jako Blood Red Balloon odkazují hlavně na Pink Floyd. Nejen tento song disponuje stadionovým charakterem, o kterém by se u starší tvorby nedalo hovořit. Zároveň ale formace neztrácí svou excentričnost – za všechno mluví skutečnost, že nahrávala v bývalé továrně na knoflíky. S novou devítiskladbovou nahrávkou se Mystery Jets vznášejí hlavou v oblacích, ale zároveň se suverénně postavili nohama na zem. Vy si z ní s největší pravděpodobností na zadek nesednete… velmi rádi se k ní ale záhy vrátíte.
Vojta Tkáč
text
1. Telomere
2. Bombay Blue
3. Bubblegum
4. Midnight’s Mirrior
5. 1985
6. Blood Red Balloon
7. Taken by the Tide
8. Saturine
9. The End Up
10
recenze
6
zpet
Dream Theater
The Astonishing
Three Days
Propracovaná metalová opera
Megalomanství Dream Theater právě dosáhlo absolutního vrcholu.
Progresivní metaloví giganti Dream Theater byli vždycky tak trochu megalomani a jejich třináctá deska to jenom potvrzuje. Album The Astonishing je koncepčním opusem o dvou jednáních rozděleným na dva disky s celkem třiceti čtyřmi skladbami. Muzika pro fajnšmekry a taky pro ty, kdo mají řádnou výdrž, neboť stopáž nahrávky dosahuje téměř dvou hodin a deseti minut.
Spíš než jako k běžné metalové desce je k ní potřeba přistupovat jako k uměleckému dílu a propracované rockové opeře či soundtracku k příběhu, jenž se odehrává v nově vytvořené fantazijní říši. Nějak tak to totiž hudebníci zamýšleli. Dream Theater jako součást konceptu spustili samostatné internetové stránky, z nichž je patrné, čím se kytarista John Petrucci jakožto velký fanoušek Hry o trůny, Star Wars, ale také člověk fascinovaný moderními technologiemi, nechal inspirovat. Zamýšlel se třeba nad tím, co by se stalo, kdyby vzhledem k technickému pokroku hudba vznikala už jen uměle. Na provedení si kapela dala záležet, album je k dispozici v mnoha formátech včetně de luxe verze, jejíž součástí je i ručně vyrobený 3D model impéria.
Všichni členové kapely jsou absolutními mistry a světovými špičkami ve hře na své nástroje, takže nepřekvapí, že se fanouškům nabízí až akademická lekce pro běžného smrtelníka nedosažitelných instrumentálních výkonů. Zvuk je tam, kde má být, tradičně křišťálově čistý a jemný, tam, kde je třeba přitlačit, je hutný a rozjíždí se ve hřmotnou metalovou mašinu. Skladeb je sice na albu spousta, některé jsou však překvapivě kratší náladové instrumentálky. Ani jedna nedosahuje délky kolem deseti minut, jak jsme zvyklí z předchozích desek Dream Theater.
Kapela tak následuje osvědčené postupy a drží vysokou technickou laťku, na albu nicméně chybí zásadní metalový hit, jako jsou třeba As I Am, Pull Me Under či Endless Sacrifice z předchozích nahrávek. Až s touhle deskou Dream Theater vyrazí na turné, kde chtějí The Astonishing hrát od začátku dokonce, bude to spíš něco jako divadelní představení než třaskavý metalový koncert.
Iva Boková
text
CD 1
1. Descent of the NOMACS (instrumental)
2. Dystopian Overture (instrumental)
3. The Gift of Music
4. The Answer
5. A Better Life
6. Lord Nafaryus
7. A Savior in the Square
8. When Your Time Has Come
9. Act of Faythe
10. Three Days
11. The Hovering Sojourn (instrumental)
12. Brother, Can You Hear Me?
13. A Life Left Behind
14. Ravenskill
15. Chosen
16. A Tempting Offer
17. Digital Discord (instrumental)
18. The X Aspect
19. A New Beginning
20. The Road to Revolution
CD 2
1. 2285 Entr‘acte (instrumental)
2. Moment of Betrayal
3. Heaven‘s Cove
4. Begin Again
5. The Path That Divides
6. Machine Chatter (instrumental)
7. The Walking Shadow
8. My Last Farewell
9. Losing Faythe
10. Whispers on the Wind
11. Hymn of a Thousand Voices
12. Our New World
13. Power Down (instrumental)
14. Astonishing
10
recenze
7
zpet
SUEDE
NIGHT THOUGHTS
No Tomorrow
Britpop žije!
Suede by už kdekdo nejradši hodil do starého železa. Ještě si ale musí počkat, nová deska je totiž skvělá.
Průkopníci britpopu se po úspěšném comebacku opravdu rozjeli. Zavítali do Česka i na Slovensko, získali NME Award v kategorii Godlike Genius a skladatelsky se dostali do životní formy. Při poslechu Night Thoughts se budete cítit, jako byste se vzbudili ve tři ráno a rozjímali nad životem a nesnázemi i slastmi, které přináší. Kostru novinky drží pohromadě téma paranoie a mezilidských vztahů, a to tak pevně, že při epických intermezzech zní jako dobře poskládaný filmový soundtrack. Night Thoughts je inteligentní celistvé album s příběhem, které se vyplatí nekouskovat, ale radši pustit vcelku. Jeho stavba ale nemění nic na tom, že obsahuje několik hitů, které se silou svého refrénu můžou směle zařadit vedle kultovního Animal Nitrate. Například No Tomorrow a What I’m Trying to Tell You v sobě spojují ryzost britpopových devadesátek s rukopisem novodobých Suede.
Věční outsideři v čele s Brettem Andersonem nepodlehli fenoménu uspěchanosti, který se často promítá i do hudebního byznysu, a vydali tradiční, do detailu vypilovanou, dlouhou desku. Kdo by čekal, že jeden z nejlepších počinů kariéry vydají Suede až v roce 2016? Britpop žije.
Vojta Tkáč
text
1. When You Are Young
2. Outsiders
3. No Tomorrow
4. Pale Snow
5. I Don’t Know How to Reach You
6. What I’m Trying to Tell You
7. Tightrope
8. Learning to Be
9. Like Kids
10. I Can’t Give Her What She Wants
11. When You Were Young
12. The Fur & the Feathers
10
recenze
8
zpet
Turin Brakes
Lost Property
Keep Me Around
Co nám chybí
Turin Brakes na novince začínají nenápadně, ale po čase nadchnou.
I patnáct let po debutu mají britští akustičtí rockeři co říct. A to i přes fakt, že jde o jejich osmou desku, což je zabijácká kadence. Na první poslech se skutečně zdá, že se zacyklili – našli svůj model, který opakují dokola. Pustíte si album podruhé a jednotlivé skladby začnou z té plochy růst jako květiny a po pátém poslechu už Lost Property připomíná kouzelnou zahradu.
Trpělivost přináší růže a na tuto desku to sedí přesně. Neobsahuje hitovky na první dobrou, jako byly dříve Fishing For a Dream, byť na ni pilotní singl Keep Me Around až příliš okatě navazuje. Deska staví na vodě klidné jako alpské jezero, ani nevíte jak a už v ní s rozkoší plavete záda. Jeden příklad za všechny je skladba The Quiet Ones – začíná jako ukolébavka, ale pomocí postupného zapojení hostů (Turin Brakes se stále prezentují jako dvojice) a aranžérské eskalace přeroste až do rozkošné připomínky zlaté éry countryrocku. Nebo třeba Rome, píseň, kterou by klidně mohl začínat koncerty Bruce Springsteen. Takových perel nabízí Lost Property víc a hledat je přináší rozkoš, o kterou bych vás nerad připravil.
Turné k nové desce opět mine Prahu a je to svým způsobem výmluvné. Turin Brakes totiž hrají akustický rock se špetkou té rádiové vstřícnosti. Což je žánr, který na naší scéně zoufale chybí. Škoda. Protože tento repertoár za pozornost určitě stojí.
Jarda Konáš
text
1. 96
2. Keep Me Around
3. The Quiet Ones
4. Lost Property
5. Rome
6. Brighter Than the Dark
7. Save You
8. Martini
9. Jump Start
10. Hope We Make It
11. Black Rabbit
10
recenze
9
zpet
Savages
Adore Life
Adore
V melodickém tanku
Nepůjdu track po tracku, nebudu glosovat texty, nebudu se pouštět do analytických rozborů. Protože tohle magnetické album je prostě a jednoduše geniální.
Deklaroval jsem několikrát dvě věci. Za a) obecně nemám moc rád kapely, kde zpívají ženy nebo které sestávají pouze či z převážné části z žen. A není v tom nic šovinistického, ženy pochopitelně adoruju, protože, i když to tak někdy nevypadá, dominují naší lidské rase a je to tak v pořádku. Za b) pokud se někdo navzdory výše zmíněnému dostane na list oblíbenkyň, je to proto, že nonšalantně obejde drzým a sebevědomým obloukem všechny atributy, proč mě ženské v muzice nebaví. A následně se z toho stane, přiznávám, zcela neobjektivní obsese. Jak se mi podařilo ignorovat Savages dost dobře nechápu. Ale stalo se. Shame on me. Nicméně jsem tuhle nedostatečnost napravil a na Adore Life se těšil tak, že jsem každý druhý prosincový den loňského roku vymetal různá zákoutí internetu, jestli deska už někudy neutekla. Ne že bych škodolibě podporoval pirátství, ale protože jsem byl prostě zvědavý, nedočkavý a hladový. A teď... teď nejsem zklamán. Naopak, jsem nadšen, extaticky si jedu Adore Life už několikátý den a baví mě víc a víc. Je to díky několika poměrně elementárním skutečnostem. Předně – všech deset skladeb je jako demonstrativní dělo pěstí mezi oči. Tak jsou intenzivní. Bez ohledu na rychlost, tvrdost, textový obsah či jiná kritéria používaná k opisu hudební věci. Ano, intenzita je asi nejpřesnější deskripce. Další věc je neustále se vracející tlak a touha hledat nehudební ekvivalent toho, jak Savages pracují s hudbou. Nějakou dobu jsem si s tím lámal hlavu a pak mě to trklo. Nemám moc rád válečné filmy. Jestli je pro ně signifikantní nějaká iritující zlověstnost, která zároveň vyvolává jisté vzrušení, je to zvuk pomalu, ale neodvratně se pohybujícího tanku. To, jak skřípají kovové pásy, drtící kameny na suť, otáčení střílny s hlavní, hluboký zvuk silného motoru. Savages jsou melodický tank. Nedá se jim postavit, nedá se s nimi bojovat, zastavit je. Další, neméně důležitá věc, jsou vzpomínky, které vyvolávají. Projev vokalistky Jehnny Beth silně evokuje Siouxsie Sioux z Siouxsie and the Banshees a PJ Harvey. Obě miluju tak, že některé moje bývalé holky na ně žárlily, jakkoli je to k smíchu. Ta první je ikona, protože bez ní by dost možná nebyla ta druhá. Ta druhá není o nic menší ikona, jejíž album Stories from the City, Stories from the Sea a bezbřehý sex appeal mi bez prdele a přehánění změnily život. No a kam čert už prostě nemůže, tam nastrčí Savages. Nepůjdu track po tracku, nebudu glosovat texty, nebudu se pouštět do analytických rozborů. Budu prostě držet hubu, dám si to magnetické album posté a vám řeknu jenom jedno: je zatraceně kurva dobré. Je geniální a zásadní!
Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou.
Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies.
Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.