-
text Kay Buriánek
foto archiv smack
smack
Ten, který
prý kurví rap7
Story
1
-
Jakub Janeček si vybral svoji přezdívku dost výstižně. Není pochyb o tom, že to kdysi byl a pro mnohé stále je fracek. Smack je facka, pohlavek, úder dlaní, v šedesátkách to byl slangový výraz pro heroin. Všechno by možná i sedělo, ale hlavně – Smack dobře zní. Je to jako rychlé, skoro komiksové cosi, co zčistajasna rozčísne řídký vzduch a vydá přitom zlověstný zvuk, jako když zasyčí kobra. A navíc – k tomu frackovi prostě Smack tak nějak sedí. A kecy o tom, že kurví rap, jsou už dávno minulost.
S Jakubem jsme se scházeli nějakou dobu, ale znáte to. Než k tomu došlo, vydal novou desku, já na ni napsal recenzi, a když už to bylo na spadnutí, odjel na hory a z nich se vrátil se sádrou. Takže jsme nakonec museli zavrhnout bar či kavárnu a sešli se u něj doma, v bytě, kde bydlel už jeho děda, pak rodiče, potom máma a nakonec v něm bydlí on. Má líný vibe čtvrti kousek od centra, kde se přetahuje velkoměsto s periferií, ale pořád je to tam v pohodě. Tady vznikly základy
miniimpéria Archetyp 51. Jakkoli je Smack kontroverzní, adorovanou i nenáviděnou figurkou české hudební scény, jeho příběh má organiku i vášně, trajektorii obyčejnosti i momenty, kdy si člověk připadá nesmrtelný. Pořád je na začátku, a přesto už dokázal dost.
První rapové texty začal psát, když mu bylo třináct. S partou stejně starých výrostků jezdil z, jak sám říká, strašnického „mrtvého hoodu“ na rapové koncerty hlavně na Jižák,
7
Story
2
-
Zahodili jsme mikrofony a vyskákali jsme na lidi pod stagí, jenže oni začali utíkat za pódium
Zahradní Město nebo do Hostivaře. Když koncert skončil, dávno dohrál i dýdžej a sál byl skoro prázdný, jali se otravovat pořadatele nebo zvukaře, přesvědčovat je, že taky rapují, jsou dobří a jestli můžou dát ten jeden jediný track, který uměli. A takhle vznikla jeho první crew Iscream Boyz, kde kromě Smacka byl ještě kámoš a parťák, který mu vždycky kryl záda, Fuckstroy. Zajímalo mě, jak se to stane, že se člověk ve třinácti zarputile rozhodne, že chce dělat v životě hudbu, a ne třeba sporty.
„Hrál jsem basket, protože jsem sbíral kartičky a díval se na něj v televizi,“ usmívá se Smack. „A tak mě rodiče dali na basket, to mi mohlo být tak deset. Asi po roce trénování v USK béčku mi řekli, že bych měl přestoupit do A týmu a zkusit hrát normálně zápasy. Dal jsem tam jeden trénink a zjistil, že to pro mě není, že to je jiný level. Tvrdý dril, a navíc na tebe pořád někdo řve,
a to já nedávám, protože mám od malička problém s podobně vynucovanou autoritou. Takže jsem odešel,“ vypráví, co ho dostalo od sportu k hudbě.„Zároveň s tím jsem zkoušel nějaké hudební nástroje a chodil na výtvarku, protože mě vždycky bavilo malovat a kreslit, ale vzalo to rychlý konec opět kvůli psychopatické učitelce. Chtěl jsem se učit hrát na saxofon, ale řekli mi, že nejdřív se musím naučit na klarinet, který ale ze srdce nenávidím. Takže to taky skončilo záhy. Takhle jsem ze všeho vypadl a pak přišel ten zlom, kdy jsem začal chodit s klukama jen tak ven,“ shrnuje svůj
Jako další přišlo logicky graffiti. Jenže Smack udělal první tři chromy a chytili ho fízlové. Málem se kvůli tomu nedostal na střední školu. Stejně sice dál chodil malovat, bavilo ho to, ale zase se dostavoval ten znepokojující pocit, že není mezi výjimečnými, kteří jsou považováni za top. Se sprajováním to šlo pomalu do kopru, ale souběžně s tím už začal všem aktivitám dominovat rap. Freestyle a beat box po bytech byl fajn, ale zdálo se mu, že hip hop v té formě, v jaké fungoval v té době, stagnuje. Naštěstí v letech 2002–2004 začal Smack vnímat a sublimovat vlivy přicházející z Anglie a díky tomu i psát nově znějící věci.
příběh, který teď začíná být hip hop. „Cigára a první hulení. S tím přišly i první pokusy skejtovat, ale moc mi to nešlo. Skejtování je disciplína, ve které člověk musí být dobrý, nebo alespoň trochu dobrý, aby se mu ostatní nesmáli. A v té době byla kolem spousta kluků, kteří vynikali, protože každý se chtěl dostat na závody. Takže jsem zjistil, že tudy cesta nevede, a prkno si bral už jen tak na projíždění,“ vzpomíná.
7
Story
3
-
Když jsme šli na Ramones, děda měl na hlavě zmijovku. Říkal jsem mu, že to nejde
Vzpomínám si na jedno entrée, kdy teprve sedmnáctiletý Smack v čele Iscream Boyz odjel pár zastávek putovního a hudebně dost konzervativního festivalu České hrady. Jakub si na to pamatuje taky. „Pořadatel byl náš známý a chtěl něco nového, tak si vzal Iscream Boyz. První hrad byl fajn, lidi to sice neznali, ale ohlasy celkem v pohodě. Třetí, nebo poslední z těch domluvených koncertů, už si nepamatuju, naběhlo pod pódium sedm týpků ve žlutých pláštěnkách a oranžových crocsech s cedulemi, na kterých bylo napsáno Stop Iscream Boyz. Zahodili jsme mikrofony a vyskákali jsme na ně, jenže oni začali utíkat za pódium. Přišlo mi zvláštní, že je tam ochranka pustí, a pak vyšlo najevo, že to jsou zaměstnanci, kteří ten festival staví,“ vypráví Smack pobaveně. „My byli jenom tři, jich
byla přesila, a navíc to byli manuálně pracující kluci s kondičkou, přesto se ale rozutekli. Nás to hrozně nakoplo, vrátili jsme se na stage a dohráli koncert, ale když jsme slezli, už tam čekal ředitel festivalu, dal mi peníze a řekl: Kubo, jeďte hned pryč, my tady chceme být v pohodě. Řekl jsem mu v klidu, že by si hlavně měl ohlídat lidi, co pro něj pracují, protože co předvedli, bylo neprofesionální. A on že se mu zase nelíbilo, jak jsme na ně nastoupili my. A tím to skončilo a na Hradech už jsme si od té doby nikdy nezahráli.“
Tahle vtipná historka už je dnes zřejmě zapomenuta, ale pro leckoho bude možná zajímavé, na čem Smack hudebně vyrůstal. Možná to dost i dovysvětlí, proč v tracku Immortal z posledního alba jmenuje rockové, punkové a metalové misfits i titány.
7
Story
4
-
Smack – Immortal ft. Mike T
So Solid Crew – 21 Seconds
Jedna z prvních věcí, kterou mu táta jako dítěti nasadil ve sluchátkách na uši, totiž byli Ramones. Zůstali mu už napořád. Když byli poprvé v Praze, šel na koncert se svým dědou, protože táta nemohl. „Pamatuju si, že děda měl tehdy na hlavě zmijovku a já mu říkal, že ve zmijovce na takový koncert jít nemůže. Dodnes se tomu smějeme,“ tlemí se Smack. Jeho táta stál u zrodu sítotiskového, dodnes fungujícího impéria T-shirts 4U a dělal plakáty pro tehdy startující promotérskou agenturu 10:15 Promotion, která je zodpovědná za první a co do atmosféry mnohdy nepřekonané koncerty zahraničních kapel u nás i první opravdové festivaly polistopadové svobodné éry.
„Táta se kámošil a zároveň pracoval s Trávou, který byl neustálým zdrojem nové muziky. Třeba přišel s tím, že má hip hop zakázaný od doktora a dal tátovi hromadu hiphopových cédéček, které táta přinesl domů a poslouchali jsme je. A pak zase že má zakázaný jiný žánr, reggae, nebo hardcore. Díky tomu bylo hodně těch nových věcí u nás doma a poslouchaly se. Táta se
o hudbu vlastně vždycky zajímal, před revolucí chodil na ilegální burzy s vinyly a tak. Takže si uvědomuju, že díky tomu domácímu zázemí jsem poslouchal i hip hop dávno předtím, než se k němu vůbec dostala většina mých vrstevníků,“ vybavuje si Smack.
Ice-T, Snoop Dog, Public Enemy, v devíti letech viděl živě Beastie Boys a většinu dobrých koncertů v Edenu. Vedle toho vlivy jako třeba Toy Dolls, Bad Brains, Young Gods, Faith No More… takhle různorodá směs formovala Smackovy začátky. Ke grime, který reprezentuje dodnes, se ale prapůvodně dostal vlastně i díky svojí mámě, která poslouchala 2-step a garage v době, kdy to byl progresivní směr pražského Radia 1. Mezi zásadní milníky jmenuje Dizzeeho Rascala a jeho Boy In Da Corner a The Streets s debutem Original Pirate Material, mimochodem obě geniální, i pro mě přelomové desky, na které nedám dodnes dopustit. A pochopitelně album, které dal jeho tátovi Ivo Pospíšil s tím, že by se to ‚malému‘ Jakubovi mohlo líbit – So Solid Crew. Na obalu byl patnáctičlenný gang úchyláků v kožených vestách,
7
Story
5
-
V Chomutově na nás během setu lítalo sklo, láhve i těžké půllitry a po akci nám promotér odmítl vyplatit celý honorář, protože jsme prý urazili místní legendu
„I koncerty s poměrně progresivními Supercrooo v té době znamenaly nepochochopení a problémy. Dodnes si pamatuju na společné vystoupení v Chomutově, kdy na nás během setu lítalo sklo, láhve i těžké půllitry a po akci nám promotér odmítl vyplatit celý honorář, protože jsme prý urazili místní legendu, kterou měl být naprosto trapný a posléze do šatny odstavený moderátor a beatboxer Skica,“ směje se Smack. Zlom přišel až mnohem později, než by prý na začátku čekal, v době kdy vydal svoje první sólové album 2051 (rok vydání 2012). Zajímá mě, jestli někdy neměl chuť s tím seknout. Říká: „Měl. Na samém začátku, protože to byli proti nám fakt všichni. Lidi na internetu i na akcích měli vlastně jenom záporné reakce. Ale ti, ke kterým jsme v té době vzhlíželi my – třeba Hugo Toxxx nebo Abdul 52, říkali, ať pokračujeme, že to je v pohodě. Abdul mi dokonce dohodil na základě nějaké mojí recenze post redaktora v časopise Boombap. Když sem začal pronikat grime, kolem let 2003, 2004, ještě předtím, než jsem sám dal vůbec najevo, že se o něj pokouším taky, jsme byli první časopis, který o něm tady psal. V té době mě to hodně bavilo, protože to byla naprostá svoboda psaní o věcech, které nás tehdy pohltily.“
Dneska už má Smack i jeho kolektiv Archetyp 51 svoje jasné místo na hudební scéně a zasloužený respekt. Přesto stojí na okraji hiphopové komunity a podle Smacka je to tak správně, protože jsou bráni jako součást hip hopu tak trochu mylně. Celá crew má málo MCs, rapperů, naopak hodně
Od momentu, kdy poprvé slyšel jejich zvuk, nevyndal CD z discmanu na hodně dlouhou dobu a došly mu všechny vývojové kroky od tanečního 2-stepu až po grime. Ale jako absolutní ‚kick off‘ svojí kariéry zmiňuje až Wileyho debut Treddin’ on Thin Ice, který byl sice propadák, ale Smack ho považuje za nepochopený a díky instrumentálním skitům, které na něm jsou, začal sám psát tracky do stejného BPM. Trvalo dost dlouho, než lidem v Čechách došlo, že grime je samostatná disciplína a míchat ho dohromady s klasickými hiphopovými akty je zvěrstvo, které nikomu nepomůže, osvětu neudělá, a pokud něco vyprovokuje, tak leda chaos, zmatek a buranské násilí.
a přitom všechno, co v Čechách do té doby reprezentovalo hip hop, byly vytahané mikiny a baggy kalhoty.
7
Story
6
-
producentů a většina z nich ani hiphopové tracky neskládá nebo neprodukuje. Jenže není kam jinam proniknout, takže musí s hiphopovou scénou nějak koexistovat. A většina hiphoperů z té ortodoxní větve už se smířila s tím, že nikdo nebude poslouchat jejich pláče a stěžování, že Smack a jeho boyz kurví rap, a zvykli si. Ale prý byli ukřivdění, zahořklí a rezistentní vůči všemu novému, drzému a tvrdému pěkně dlouho.
„Tady je špatně pochopený i samotný hip hop. Hodně lidí uvnitř si pořád myslí, že je o pohodě, že to je to brčko s kámoši v parku. A to ti řekne člověk v tričku Wu-Tang Clan, který navíc neumí ani slovo anglicky. Protože kdyby uměl, nemohl by nic takového říct. O čem jiném jsou texty Wu-Tang Clan než o násilí?! Proti tomu to, s čím jsme přišli my, bylo ještě mírné. Gangsta rap z West Coast, kterému nerozuměli ani slovo, pro ně byl pohodička, mír, láska a hulení. A my jsme byli ti, kdo kurví rap, neměli by ho dělat, protože by neměl být tvrdý, násilnický, neměl by obsahovat egotrip a tak,“ nechápavě kroutí hlavou Smack. A zase tak moc se toho nezměnilo, i když už od té doby uplynulo víc jak deset let, míní.
Ano, je tady BiggBoss, který považuje za nejotevřenější hiphopovou komunitu u nás a nevyhýbá se ani občasné spolupráci s Trafikem nebo Vladimirem 518. A Hypno, které v té době ještě ani neexistovalo a jehož byl posléze i chvíli součástí. A možná Ty Nikdy label, se kterým je už dneska Smack v pohodě, byť to není jeho šálek kávy a jeho kariéra de facto začala tím, že
na něj udělal diss. Kdo jsou vlastně arbitři českého rapu? Kdo určuje pravidla a říká, co je v pohodě a co je už přes čáru? Byli to Indy & Wich? Nebo kdo vlastně?! Na to asi neexistuje odpověď, ale je fajn, že podle Smacka není grime scéna jen pragocentrickou záležitostí.
Nedá třeba dopustit na Plastic Riderz z Otrokovic, kteří dělali grime ještě dřív, než se to rozhýbalo v Praze. Další party jsou v Jilemnici nebo v Pardubicích. Hodně z těch talentovaných končí zaháčkováno v Archetyp 51. Smack vysvětluje, že A51 není klasický label, ale platforma pro lidi s podobným hudebním a uměleckým smýšlením, stejným názorem. Archetyp, který definuje progres, cestu dopředu, neustálý hlad po inovátorství a objevování nových souvislostí. Vyvíjet se, nezamrznout. Ne následovat trend, ale spoluvytvářet ho. Jak dlouho? A je to přesně ta činnost, kterou vidí jako svůj životní highlight? „Chtěl bych objevovat talenty, spolupracovat s nimi, doporučit jim s kým a kde nahrávat nebo s nimi nahrávat sám, vydávat jejich desky a dodávat jim sebevědomí, protože to jim většinou chybí. Mně taky chybělo,“ zamýšlí se.
Jenže mentorováním se člověk moc neuživí. U nás ne. Naštěstí Smack i celý Archetyp 51 má slušně rozjetý byznys s merchandise, o jejich shows je zájem, drzosti a frackovitosti neotupěly hrany i plány do budoucna jsou zdravě sebevědomé a rozhodně reálné. Tak uvidíme, čím nás v brzké budoucnosti omráčí a jak dlouho jim ten progresivní lauf vydrží.
7
Story
7
Předchozí článek:
Greg Dulli: Dobu počítám podle alb
Další článek:
Parov Stelar: Muž co míchá čokoládu a chilli