-
text Antonín Kocábek
foto Jan Nožička
Jazzová sekce
Připomínka historické důležitosti
Pro pamětníky je Jazzová sekce pojmem a jedním ze světlejších míst naší hudební historie. O tom, že se zdaleka nezabývala jen jazzem, ale pořádala třeba i punkové koncerty, a jak byla její činnost výjimečná i záslužná, se nyní i ti mladší mohou dozvědět z unikátní výstavy Jazzová sekce 1971–1988 v pražské galerii Café Kampus. A to až do poloviny března.
Nezávislá kultura jako výsledek svobodné kreativní mysli člověka tady byla, je a bude
Tip Headlineru
Výstava Jazzová sekce 1971–1988 je v pražské galerii Café Kampus k vidění až do 13. března. Více informací o ní najdete na stránkách zde.
„Nezávislá kultura jako výsledek svobodné kreativní mysli člověka tady byla, je a bude,“ nepochybuje Křivánek. „Má obrovskou životaschopnost. Odolá nepřízním a nástrahám všech režimů, zájmových skupin i jednotlivců. Cenzuře, represím, kriminálům stejně jako bezbřehosti průměrností. Výstava Jazzová sekce 1971–1988 může být pro mladé lidi inspirací i ponaučením. A možná i výzvou, aby směle pěstovali nezávislou kulturu a přemýšleli o historii, která je tak užitečná pro současnost i budoucnost.“
Pokud se pamětníků zeptáte na vztah předlistopadového režimu v Československu k hudbě a hudebním aktivitám, nejspíš si okamžitě vzpomenou na proces s Plastic People, likvidaci folkového sdružení Šafrán, článek Nová vlna se starým obsahem nebo na to, jak skončila Jazzová sekce. Letos už od jejího násilného zatípnutí uplyne třicet let. K tomuto výročí se chystá série akcí. Aktuální výstava, kterou připravili někdejší (a vlastně tedy znovu aktivní) členové Jazzové sekce, je jednou z nich.
„Jazzová sekce udělala v letech své existence, které jsem ohraničil pro účely tohoto projektu roky 1971–1988, obrovský kus práce,“ vypočítává bývalý aktivista a organizátor výstavy Tomáš Křivánek. „V podmínkách a možnostech tehdejší ČSSR uspořádala řadu festivalů Pražské jazzové dny, koncertů ve velké Lucerně, Radiopaláci, hale Folimanka, U Zábranských a v dalších sálech, ale i na parnících nebo v jeskyni. Nelze ani zapomínat na mimopražské koncerty na mnoha místech země.“
Bývalí členové dodnes vzpomínají především na osvětovou a informativní činnost, jaká předtím ani potom neměla obdoby. „Jazzová sekce vydávala zásadní magazín Bulletin Jazz, edice jako Jazzpetit, Situace i řadu unikátních samostatných knih a další desetitisíce lidí si půjčovaly její publikace. Bez nadsázky lze říci, že ve své době ovlivnila kulturní myšlení obrovského množství lidí a reprezentovala ve své době nezávislou kulturu a svobodné myšlení jako nikdo jiný,“ říká Křivánek. V pozdějších letech se činnost už zdaleka neomezovala jen na oblast jazzu, ale její záběr se rozšířil na další hudební oblasti. Právě pod hlavičkou Jazzové sekce vyšla například legendární rocková encyklopedie Josefa Vlčka či biografie Franka Zappy od Petra Dorůžky a právě na jejích koncertech se poprvé oficiálně v Československu objevily punkové kapely.
Jazzová sekce působila od roku 1971 a její historii uzavřelo v roce 1986 uvěznění členů výboru. Za mřížemi pod nejrůznějšími záminkami skončili Vladimír Kouřil, Joska Skalník, Čestmír Huňát, Tomáš Křivánek a Karel Srp, který byl jako poslední propuštěn až 1. ledna 1988. Po dobu své existence organizovalo sdružení, které oslovilo tisíce členů, koncerty, divadelní představení i výstavy, vydávalo časopis i zásadní knihy a také čile komunikovalo s podobnými organizacemi ve světě. V roce 1991 soud rozhodl o nezákonnosti odsouzení členů a v plném rozsahu je rehabilitoval. Na činnost Jazzové sekce následně navázaly organizace Unijazz a Artforum.
Už v loňském roce v souvislosti s blížícím se výročím vznikly jednak webové stránky věnované historii a následně i profil na facebooku. „Dlouhá léta jsem s nevolí pozoroval, jak klesá obecné povědomí lidí o činnosti Jazzové sekce, jak se to celé propadá do zapomnění. Nemyslím zapomnění pamětníků, účastníků tehdejších akcí, ale obecné povědomí společnosti,“ vysvětluje Křivánek, co ho k jeho snaze po letech Jazzovou sekci připomenout, vedlo. „Po celou tu dobu byly na internetu materiály, natočilo se několik dokumentů, vzniklo několik diplomových prací i samostatných knížek. To ano a jsem za to moc rád. Ale spousta těchto materiálů byla v analogové podobě, tedy veřejnosti prakticky nedostupných, nebo byly roztroušeny po mnoha zdrojích, a tedy v současné technologické době vlastně objevitelné jen opravdovými a trpělivými badateli. Napadlo mě, asi před dvěma lety, vytvořit jedno digitální místo, kam by přímí účastníci (organizátoři, dramaturgové, psavci, fotografové a další z celé republiky) soustředili pokud možno ucelený archiv tehdejší činnosti sekce. Věcně a bez komentářů tak zpřístupnit pamětníkům, badatelům, historikům i náhodným návštěvníkům naši tehdejší práci v celé její pestrosti.“
Křivánkova činnost i po letech vyvolala odezvu. S pomocí a podporou se přihlásila celá řada bývalých kolegů, často i ze zahraničí, kde už dnes žijí. Web tak může být průběžně doplňován a postupně na něm přibývají další historické materiály. Ozývají se i bývalí členové. „Dnes je to asi 35–40 lidí z celé ČR i Kanady, Francie, Dánska, Austrálie. Píšou, posílají své fotky nebo jen vzpomínají a uvádějí svá členská čísla. Mají zájem, ptají se, někteří by i chtěli být trvaleji aktivní. Když jsme požádali lidi o crowdfunding výstavy, během čtrnácti dnů nám poslali 28 tisíc korun, takže jsme výrobu výstavních panelů nemuseli hradit ze svého,“ říká Křivánek potěšeně.
Souběžně s výstavou probíhají intenzivní jednání, aby po jejím skončení 13. března nezůstalo jen u pražské instalace a všech jednadvacet panelů se putovním způsobem vydalo po České republice. Vedle konkrétních archiválií totiž dobře vypovídají i o době, ke které se vztahují. Organizátoři jsou proto přesvědčeni, že výstava může být zajímavá a cenná nejen pro pamětníky.
Fenomén
1
1
Předchozí článek:
Simple Plan: Úspěch v nepřízni kritiky
Další článek:
Alice: Hudba je převlečený čas