-
duel
Kolik zášti a nepřejícnosti unese touha zpívat, dělat hudbu? Je to test houževnatosti a Emma Smetana je na jeho začátku. Ani její debutové desce to Michal s Kayem nechtěli dát zadarmo. Jak to dopadlo?
Emma Smetana
What I’ve Done
Když se člověk podívá na komentáře k Emmině klipu Waiting na YouTube, neunikne mu, jak velká předpojatost vůči její osobě panuje. A vlastně není ani trochu na místě. Sice nelze očekávat světové pěvecké výkony, ze kterých by mrazilo v zádech, ale hodit celou desku do koše čistě z principu, je čirá zhovadilost. Tuto situaci zpěvačka glosuje hned v první skladbě, kde zpívá, že se jí lidé vysmívají za to, co dělá. Ale deska What I’ve Done dokáže už po prvních skladbách přesvědčit, že má co nabídnout a že není tak hloupá, jak se spousta lidí mylně domnívá.
Díky svojí expozici v televizi patří Emma Smetana mezi mladé celebrity, bulvární hunteři si vždycky rádi smlsnou na čemkoli, co v jejím případě vybočí z normálu, a její role lehce dekadentní, veskrze ale popové zpěvačky je snadný terč. A tak jí to taky nandávají. Ustojí to? Stáhne se a schová do pohodlí impotentního muzikálu, nebo bude ještě víc provokovat, půjde si za svým a poroste jako interpret i pódiová osobnost? Na posouzení je fakt velmi brzy. Máme tu první vysněnou desku, na které se výrazně podepsal jako mentor a producent Jirka Burian, který je žánrově liberální, lákají ho výzvy a roste z něj silná skladatelská a producentská persona, ať se vám to líbí, nebo ne. Takže já jsem čekal moderně pojatý, konvenčněji laděný pop, který bude konvenovat tuzemským rádiím, jež jsou připosraná ze všeho, co lehce vybočuje. A zároveň i odvahu a invenci nad rámec schematických klišé. Dostal jsem to? Toť otázka.
Očekávání
Michal
Kay
vs.
2,5
verdikt
:
3
1
1
What I’ve Done
Emma Smetana
What I’ve Done
Intonace občas hapruje a v mnoha dynamických skladbách chybí zpěvačce potřebný drive, který by písně povýšil. V hudebně silných pasážích totiž Emmin křehký hlas zaniká a splývá s pozadím. Celkově se však její projev dá označit za sympatický a příjemný. Ale v době, kdy hudební scéně vévodí velké a silné hlasy, asi nikoho nevytrhne.
Ano, Emma je průměrná zpěvačka, o to se myslím nebudeme přít. Na What I’ve Done má svoje „píky“, ale není jich mnoho. Nějaké sexy zakřivení v hlase jeden aby pohledal, ale celkově to i přes jistou monotónnost nějak zázračně drží pohromadě. Zkuste si album pustit jen jako kulisu a běžte u toho třeba vařit nebo krémovat boty. Pokud se přistihnete, že kolem trouby samovolně tančíte a usmíváte se přiblblým úsměvem, tak je všechno v pořádku. Pokud vás ovšem po nějaké době, kdy budete hudbu vnímat pouze jako zvuk, vytrhne jen libovolná, z dálky doléhající nepříjemnost, je to lehce znepokojující. Pokud nezaznamenáte nic, jen konec alba, může to oscilovat přesně mezi perfektním rádiovým balastem a smutnou zbytečnou nudou. Kdyby Emma dělala tuctový, radio friendly pop, byl by to zřejmě průser, ale česká Lana Del Rey z ní také asi nebude.
Zpěv
Ani přehnaně poetické obraty, ani infantilní stupidity. Zkrátka zlatý střed, který se dotýká především vztahů. Vlastně mnohem víc zamrzí, že Emma Smetana nenapsala něco také v češtině, protože její anglická výslovnost je skutečně tristní. A pokud si posluchač může právem na něco stěžovat, tak na silný přízvuk. I dvě závěrečné francouzské písně vyzní mnohem autentičtěji a přirozeněji než zbytek alba.
Asi v pohodě. Přiznám se, že mě trochu míjejí. Fakt, že v lyričtějších věcech, které se tváří smrtelně vážně, byť řeší vztahové niternosti, jsou lehce kýčovité a forma interpretace je strnulá i díky angličtině, která nemá flow. Ale, do háje, kolik je v Čechách anglicky zpívajících zpěváků, kteří mají kostrbatý slovosled a výslovnost? Sám o tom vím své. Míval jsem z toho mindrák, až mi došlo, že jediný, kdo si z toho dělá srandu a kritizuje, je český maloměstský zaprděný samozvaný kritik. Ve světě se běžně na akcent hraje, co víc, je považován za součást umělecké identity, takže to, že Emma občas popotáhne ucho, skoro vůbec neřeším.
Texty
Vzhledem k tomu, že už teď je tvorba Emmy Smetana přijímána poměrně vlažně, jsou obavy o její uchycení na tuzemské scéně na místě. I když nárok na existenci určitě má, zástupy fanoušků či nasazení písniček v mainstreamových rádiích jsou spíše ryze optimistickou vizí, nikoli však zcela reálnou. Ale i kdyby měla deska What I’ve Done potěšit třeba jen pět tisíc lidí, k obohacení české hudební scény určitě přispěla.
Přestože je na What I’ve Done pár hitů a polohitů, je jasné, že přísnými kritérii českých rádií neprolezou. Jsou totiž z hlediska požadované tuposti producentsky překvalifikované. Osobně si myslím, že Emmě by prospělo klubové koncertování s živou kapelou, poloprázdnými smradlavými dírami, studenými šatnami, ignorantskými promotéry, zpívání s rýmičkou i horečkou, trocha špíny, s pěti obhroublými chlápky v dodávce. Pak by její projev trochu zhrubl a dostal pódiový mrd, získala by jistou suverenitu, i přes ne moc silný a osobitý hlas a projev. Vypadá jako sice zatím nedovyvinutá popová hvězdička, ale má to tam, nebo si to alespoň hodně přeje, což někdy dokonce stačí jako základní předpoklad k naplnění. Jirka Burian s ní udělal zajímavý hudební materiál, byla by škoda nechat si to otrávit a znechutit. Možná, asi.
Potenciál
What I’ve Done je žánrově neomezená stylovka, která si neklade zbytečné hranice, a tak s přehledem kloubí šansony, lehkou elektroniku nebo i trochu swingu s popovou melodičností. Přesto deska nepůsobí nikterak stylově roztříštěně či neukotveně. Hudební složka je rozhodně nejsilnějším aspektem celého alba.
Imponuje mi několik nepřeslechnutelných věcí. Hravost při skládání a aranžování. Jirka Burian má rád současnou taneční hudbu a nemyslím tím teď ty big-roomové blbosti, ale invenční elektroniku. Zároveň ho provokuje pop. Ideální spojení na experimenty. Někdy jsou už za hranou dobrého vkusu, ale jen velmi zřídka, a tak jsou tu takové delikátní jemnosti jako hudebně fakt povedený Babybox. Baví mě ta všudypřítomná melancholie. Nabízí se logicky srovnání s deskou Báry Polákové a KLARY. Jakkoli mám rád věci, které dělá Honza Muchow, spojení sranda popu a kultivované produkce u mě trochu drhne a ocením snad jenom vtipnou a prdlou Nafrněnou přesně proto, že naplňuje to kritérium divadelního přehrávaní, nesporné chytlavosti a textu, který si pohrává se slovními hříčkami. Je to ideální kontent na mejdan ve čtyři ráno, na kterém je převaha holek, které se nebojí udělat si ze sebe srandu. KLARA mě trochu minula. Jednu věc ale panu Burianovi neodpustím – blbě autotunované, otravné funky se saxofonem Lies, haha.
Hudba
Předchozí článek:
4. února 2016
Další článek:
SMS Recenze