-
text Antonín Kocábek
foto archiv divadlo archa
Tindersticks
Všechno na svém místě
4
enface
1
-
V devadesátých letech se stali naprostou senzací nezávislé scény. Jejich klávesista David Boulter se později usadil v Praze a právě tady původně nottinghamští Tindersticks předvedou 10. března novou studiovku The Waiting Room, na níž jsou už v docela jiné pozici.
Naposledy se o dnes už kosmopolitní skupině, která letos oslaví čtvrtstoletí existence, u nás mluvilo před dvěma lety, když v Praze usazený klávesista David Boulter složil společně s Václavem Havelkou hudbu k nepříliš úspěšnému filmu režiséra Radima Špačka Místa. Vnímání kapely, která se stala v polovině devadesátých let nejen v Británii naprostou senzací nezávislé scény (debutovou desku označil Melody Maker za Album roku 1993), se ale už dříve pozvolna ustálilo do podobně poklidných vod jako její hudba. Málokdo v souvislosti s ní nepoužije slovo „melancholická“ a právě na originálním spojení šansonově sametového rocku, komorního popu, folku a soulu si Tindersticks vystavěli
svou proslulost. V souvislosti s novou nahrávkou se ovšem určitá dřívější ospalost vytrácí.
Novinka, která navazuje na album The Something Rain z roku 2012 (od té doby ovšem ještě vznikla kolekce nově nahraných hitů Across Six Leap Years a soundtrack Ypres), měla od počátku nemalé ambice. Předznamenalo ji rozhodnutí, že obrazové ztvárnění dostanou všechny skladby, a spíše než o klipy půjde o jakési krátké filmy, přičemž pro každý z nich kapela oslovila jiného režiséra nezávislé scény. Všechny snímky jsou také k dispozici na DVD jako součást limitované edice. Jako první se na sklonku září 2015 objevilo pojetí skladby s příznačným názvem We Are Dreamers!, ve které hostuje Jehnny
4
enface
2
-
Tentokrát jako by se z Tindersticks vytratily i poslední zbytky pnutí
Udivení kritici často konstatují, že jde o nejlepší album od pětileté pauzy
Stejné je to i se zbytkem desky, jejíž název Čekárna je asi nejvýstižnějším pojmenováním alba, které ve své historii kapela vymyslela. Její zvuk ani nálada se nemění, ale oproti minulosti se vzdává dřívějších bohatých aranžmá s výraznými smyčci a dechy. „Zabralo nám to čtyři roky, než jsme vytvořili obrovskou hromadu nápadů a soustředili se na to nejlepší z nich, co nakonec tvoří album. To bylo poskládáno z prvních a druhých nahraných variant, jen jemně upravených a dozdobených,“ píše o vzniku sama kapela. Když se v roce 2003 původní šestičlenná sestava rozešla a frontman Stuart A. Staples se začal věnovat sólové dráze, přestěhoval se do Francie. Zde, na francouzském venkově, Tindersticks nyní s oblibou nahrávají a zde také loni v létě vzniklo nové album. A možná i toto prostředí přispělo k návratu do formy a do nahrávky otisklo ještě výraznější kombinaci uvážlivosti a neklidu, kterou je hudba Tindersticks charakteristická. Kapela se také nechala slyšet,
Beth, zpěvačka Savages. Kontrast obřího náklaďáku, který drtí pustou krajinu a udiveného malého dítěte skvěle vystihuje náladu a doprovází tradičně poklidnou, jen drobnými detaily šperkovanou hudbu.
Myšlenka spojení písní s obrazovými doprovody vznikla díky spolupráci s Mezinárodním festivalem krátkých filmů ve Clermont-Ferrand. Právě ve francouzském městě
že to je po dlouhé době album, na němž se opět podílelo všech pět členů.
Tindersticks vždy udivovali komorností a nevzrušivostí svých písní, ale tentokrát jako by se už vytratily i poslední zbytky pnutí. Album se mu zkrátka vyhýbá, a přesto dokáže zaujmout – i když zřejmě ono „kouzlo“ bude i tentokrát fungovat jen na někoho. Kytara nemá potřebu se prosazovat, pryč jsou dřívější lesy smyčců a i žesťové plochy působí umírněně. Ač se to zdálo až neuskutečnitelné, hudba zní tentokrát ještě více minimalisticky a oprostila se od všech zbytečností. Ale právě to podporuje určitý neklid, který je tu od počátku do konce všudypřítomný, a místy dokonce i důležitější než dříve dominantní melancholie. Navzdory intimitě se totiž i tentokrát daří překvapovat a dokazovat, že léta propracovávaný model ještě nedošel k vyčerpání. Udivení kritici často konstatují, že jde o nejlepší album od pětileté pauzy, respektive od comebacku, který po ní následoval.
4
enface
3
-
Naše hudba je natolik svá, že se nepotřebuje měnit
3x tindersticks
která se objevuje s železnou pravidelností (a to například i na stránkách Archy). Tedy tvrzení, že svou sérii českých vystoupení zahájili společně s Nickem Cavem v roce 1992. Ve skutečnosti je ale – jak dokládají záznamy agentury 10:15 promotion, která oba koncerty pořádala, tak i přehled zahraničních koncertů pražského Popmusea – Nick Cave přizval až na svou druhou pražskou zastávku v Lucerně v září 1993.
„Myslím si, že by pro nás bylo obtížné měnit styl,“ řekl v roce 2003 David Boulter v rozhovoru Alexu Švamberkovi. „Protože hudba, kterou hrajeme, je ta, kterou všichni dělat chceme. Domnívám se, že je natolik svá, že se nepotřebuje měnit, a myslím si, že by naše fanoušky otrávilo, kdybychom přestali být sami sebou. Nesoutěžíme o úspěch v hitparádách.“ Je dobré si i po letech uvědomit, že to stále nepřestalo platit a že i v oné nové „Čekárně“ je všechno stále na svém místě.
začíná 11. února letošní turné, zatímco už v druhé polovině ledna došlo k exkluzivním projekcím kompletního filmového materiálu v New Yorku, Londýně, Bruselu a Paříži.
V pražském Divadle Archa vystoupí Tindersticks, které nyní tvoří původní členové zpěvák Stuart A. Staples, kytarista Neil Fraser a klávesista David Boulter, doplnění baskytaristou
Danem Mckinnou a bubeníkem Earlem Harvinem, 10. března. Čeští fanoušci je mají rádi a není divu, že se sem kapela často vrací.
V souvislosti s tím je ale dobré vyvrátit častou mystifikaci o prvním z řady vystoupení,
4
enface
4
Předchozí článek:
Kurt Cobain
Další článek:
Hudba a boty: Walking In My Shoes