-
Jednou za deset let chci mít privilegium být patetický.
Koncert Petera Hooka byl přesně ten moment a příležitost.text Kay Buriánek
foto Magdaléna Lindaurová
Jen tak se dotýkat z povzdálí
Peter Hook & The Light
4
naživo
1
-
Tohle je takříkajíc „tricky one“. Jeden můj dnes už bývalý kolega zastává profesionální názor, že hudební recenze či report z koncertu by neměl být subjektivní, tudíž ovlivnitelný vztahem k popisovanému a emocemi. Myslím, že to je totální blbost a člověk, pokud vůbec něco ještě čte, chce vědět zrovna ty neobjektivní věci ovlivněné právě emocemi. Na druhou stranu, jít na koncert skupiny, která je v podstatě revivalem ikonické kapely, která zrovna můj hudební vývoj ovlivnila tak masivně jako Joy Division, je nejhorší možná konstelace. Ale pěkně popořadě. Petera Hooka jsem nikdy neslyšel dýdžejovat ani jsem neviděl jeho první pražský koncert s kapelou hrající esenciální výběr songů New Order a Joy Division. Byl jsem novic a s tím pocitem i lehkou odtažitostí, protože podobné věci nemám moc rád, jsem šel do Lucerna Music Baru. Načas. V pátek, v pozdní
odpoledne, protože kvůli šmírácké osmdesátkové diskošce, která v pátek startuje vždycky v deset, začínal koncert nezvykle brzo. Jak příznačné. Umakartový brak, transponovaný do současnosti, versus reprodukce zásadních songů posledních bezmála čtyř dekád, které formovaly téměř veškerý existující post punk a new wave. Jedna–nula. Ale jen zdánlivě, naštěstí. Všechny ošklivé zákulisní věci, proč to je, jak to je, co si Peter Hook se zbytkem New Order udělal, jak je to právně ošetřené a jak se všichni navzájem nenávidí, teď ponechme stranou. Peter Hook prostě koncertuje s kapelou, která se jmenuje The Light a hraje s ní úvodní set složený z pár zásadních věcí New Order a posléze hlavní set songů z nepřekonatelných desek Joy Division – Unknown Pleasures a Closer. Skoro na všechny pražské koncerty chodí „mazácké“ publikum jako holky na rande. Tak trochu
naživo
4
2
-
Lucerna Music Bar, Praha, 9. 12. 2015
záměrně pozdě, aby demonstrovalo svoji „cool“ přezíravost. Tady byli všichni včas. Kdyby úcta dýchala, přes ten lomoz by nebylo hudbu skoro slyšet. Ano, technicky je to jenom parta zručných hudebníků, kteří pod trochu exhibicionistickou taktovkou starého pardála hrají nesmrtelné songy… ale! Ta kapela hraje mimochodem skvěle. S respektem, ale ne prkenně a bez invence. Někdy stačilo zavřít oči a iluze byla dokonalá. Joy Division byli tragici se smutným příběhem, ale zůstal po nich neskutečný hudební odkaz. Ano, hodně z jejich výrazu a magie šlo za Ianem Curtisem, protože on byl ten ďáblem posedlý a nemocný magor v čele. Zapomeňte ale na chvíli na efektní Corbijnův film Control a dejte si tu práci přečíst knihu vdovy Deborah Curtis Touching from a Distance, která byla filmu předlohou (mimochodem je skvělá a syrová, jak jen může být).
Pak pochopíte zásadní nuance a celý příběh rázem dostane jiný motor. Ale to už je další story. Prostě ne vždycky je tak snadné prokázat, kdo je opravdový „bad guy“, ale je sakra snadné to říct. Jakkoli obyčejná přehlídka cover songů to možná měla být, stal se z ní nezapomenutelný a zásadní večer s elektrizující atmosférou a skutečnou hudbou. Nevím, kde byli všichni ti, kterým je kolem třiceti, hrdě nosí trika s nesmrtelnou Savillovou grafikou a dušují se, že Joy Division byli a jsou „real deal“. Vsichni ti, kteří zbožňují a adorují moderní anglické party, které šňupou popel z pixly ostatků JD, ale tvrdí, že jsou originální. Zato jsem ale viděl slzy na skráních skoro padesátníků, pro které hudba pořád znamená svobodu, rebelii, nezávislost, invenci, kulturní revoluci, expresi, dekadenci, volbu místo diktátu a duši místo peněz.
naživo
4
3
-
naživo
4
4
Předchozí článek:
TWENTY ONE PILOTS: PARTY NA 110 procent
Další článek:
Matěj Benko: Amatérismus hvězdných planet