text Jaroslav špulák (právo)alias dušan némhasyi

ilustrace filip kudrnáč

V létě loňského roku se na české hudební scéně objevil s countryově laděnou deskou Černej pasažér a tvrdí, že nikdy nechtěl být součástí šoubyznysu. Je prý Mirek Tabák a úzkostlivě tají svou pravou identitu. Přinášíme vám druhou část našeho dobrodružného pátrání.

Pod pseudonymem Dušan Némhasyi jsem se loni v listopadu vypravil po jeho stopách. Rozhodl jsem se odkrýt jeho identitu a pro čtenáře Headlineru zjistit, kdo Mirek Tabák ve skutečnosti je. Jak jsem zachytil ve své reportáži v prosincovém čísle, pátrání mě zavedlo za členy skupiny Kabát, na vydavatelství Suprap­hon a na štafl, kde jsem si dal sraz s tajemným taxikářem Mirkem Tabvogelmeisterem.

Utopen v airbagu

„Nejsem,“ odpověděl bez váhání a hlava mu spadla na volant. Dopadla tak prudce, že zvuk klaxonu, který počal reagovat již před úderem

lebky, se naléhavě rozlehl po okolí. Vystřelený airbag omotal Tabvogelmeisterovu hlavu tak dokonale, že jsem ji v něm nemohl najít.

Domníval jsem se, že jej někdo zastřelil a že jsem se stal svědkem dalšího vyřizování účtů taxikářské mafie s mafií sochařů, tedy pokračování války, která v Praze tiše zuří již rok, ale média se o ní bojí psát, neboť jsou v mnoha ohledech úzce napojena na Mezinárodní unii sochařů.

Sáhl jsem po revolveru, který předtím položil Tabvogelmeister na palubní desku, a když jsem rozmotal staniol, zjistil jsem, že je z čokolády. Rychle jsem se schoulil pod sedačku a čekal třicet minut, co bude dál. Střelba

Mám taxikářský syndrom, usínám, když nelžu

Tři protézy

Druhý den ráno jsem se vzbudil v neznámém bytě. Tělo mě bolelo, jako když jsem předloni odjížděl z mistrovství Polska v páce, v ústech jsem měl pachuť nesvobody a zkaženého řízku a ze zdi na mě spadl kus omítky. Také jsem si uvědomil, že jsem úplně nahý, a když jsem se zbavil svých chronických ranních vidin, kdy nevidím zhola nic, spatřil jsem na slamníku vedle sebe známou tvář. Bývalá herečka Karmen Žaloudková se právě probudila a sháněla se po brýlích. „Vítej v mém holobytě, bejčku,“ pozdravila mě, když si svých dvakrát dvacet dioptrií posadila na nos. „Byl jsi nejkrásnější dárek k mým včerejším narozeninám.“ Pak si říhla, rozchechtala se a já si uvědomil, že ten smích znám z rakousko-uherského němého filmu Ohlodaná kost, v němž hrála hlavní roli staré prostitutky. Na hrudník mi dopadl další kus omítky a chtělo se mi zvracet.

Karmen Žaloudkové se v mezičase podařilo vstát. Nasadila si všechny tři protézy, tedy nohu, ruku a spodní zuby, a zapnula rádio. Ukázalo se, že provedla nejdůležitější úkon v mém pátrání po Mirku Tabákovi. Ilegální rozhlasová stanice Retuš, která zveřejňovala chorobopisy členů vlády a prezidenta, právě hrála písničku Jsem takovej. „Peťan je skvělej,“ utrousila Karmen Žaloudková a dala se do tance.

„Peťan?“ zopakoval jsem. „To je přece Mirek Tabák.“

„Cha cha cha chá,“ zubila se Žaloudková, když se jí podařilo zvednout ze země i po

Bylo mi jasné, že Tabvogelmeister není Mirek Tabák. Jinak by neusnul. Vystoupil jsem z taxíku v barvě padesátého odstínu šedi a vydal se Třiapadesátou do svého oblíbeného lokálu plného vysloužilých zpěvaček a hereček rozhodnut zlískat se jako hovado. Jenomže mi to ten večer vůbec nešlo. Jsem totiž kvartální abstinent a zrovna jsem abstinoval. Navíc kolem mě bylo příliš mnoho nevydařených plastických zákroků, mnohé mě s postupujícím časem čím dál víc děsily, což mě udržovalo ve střehu. Musel jsem do sebe nalít tři láhve absintu a dvě deci cideru a teprve pak jsem si objednal cibulové kroužky, které normálně nejím, takže mi došlo, že jsem našrot. Žuchnul jsem sebou pod stůl.

nepokračovala, zato Tabvogelmeister začal škubat levou nohou, z čehož jsem usoudil, že se dusí. Nebyl důvod nechat ho zemřít. Skočil jsem tedy do airbagu za ním a po chvíli jeho těžkou hlavu s nádherným neoklasicistním tetováním pod hustými černými vlasy vytáhl. Byl to vskutku umělecký výtvor, krásně viditelný, když jsem mu sundal paruku. Následně jsem mu pěstí naložil sedm ran, aby se konečně probral. Z rozbitých úst mu pak vyšlo vysvětlení: „Mám taxikářský syndrom, usínám, když nelžu.“ A opět usnul.

V ústech jsem měl pachuť nesvobody a zkaženého řízku a ze zdi na mě spadl kus omítky

Jestli to dokážeš, můžeš si se mnou dělat, co chceš.“ Potom jsem prošel závěsem zavěšeným na futrech a ocitl se na Osmačtyřicáté ulici v centru Prahy.

Připomínám, že jsem si pražské ulice přejmenoval do číselného systému, aby mi to ulehčilo pátrání. Bohužel jsem se kvůli tomu v Praze už vůbec nevyznal, a tak jsem šel domů z holobytu u smíchovského mostu na Smíchov asi sedm hodin.

Čudlík smrti

Cestou jsem přemýšlel o tom, jaký kousek jsem od konečné pravdy. Po velkém úsilí, nebezpečných setkáních i kousku štěstí, které ke styku s cizími ženami patří, jsem poznal stařenu, jež znala pravé jméno Mirka Tabáka. Bohužel si na ně při svém extrémně pokročilém věku nedokázala vzpomenout. Byl jsem z toho všeho dramaticky vzrušený, sotva jsem popadal dech. Ztratil jsem u ní sice zbytky své mužské hrdosti, pokud nekecala, ale dotýkal jsem se velké pravdy. Rozhodl jsem se nicméně, že tento příběh z osobních důvodů nikdy nezveřejním.

Teprve doma mi došlo, že jeho první část už v prosincovém Headlineru vyšla, a tak jsem upadl do hluboké deprese. Jediné, na co jsem se v následujících dvou týdnech zmohl, bylo hltat články všech deníků a doufat, že se v nich neobjeví zpráva o smrti Karmen Žaloudkové. Po osmi dnech mě vyděsil nejmenovaný bulvární list titulkem Zemřela slavná herečka? V článku se psalo, že Karmen Žaloudkovou našli bezdomovci mrtvou na

Vyskočil jsem z postele, oblékl se, s krajní nechutí vzal Karmen Žaloudkovou kolem ramen a požádal ji, aby si vzpomněla na Peťanovo jméno. Bylo to však marné, nešlo to ani po dobrém, ani po zlém. Vrátil jsem jí tedy obě protézy, uhasil je, oblékl se a před odchodem jí vsunul do zdravé ruky svou navštívenku. „Zavolej mi, bejby. Udělám ti pomyšlení. Zavolej mi ale jenom tehdy, když si vzpomeneš na Peťanovo pravé jméno.

druhém pádu. „Jakej Tabák? Chceš trávu, bejčku?“

„Mirek Tabák, ten, co zpívá,“ trval jsem na svém.

Žaloudková vypnula rádio, dvakrát spadla, než se přišourala k posteli, naklonila se nade mě a procedila skrz spodní zuby: „Děláš si ze mě prdel? Tohle je Peťan.“

„Peťan?“

„Druhé jméno si nepamatuju, mám sklerózu a přechodila jsem mozkový katar. Ale párkrát u mě přespal, tam, kde teď ležíš ty,“ zasmála se ďábelsky.

Rozhodl jsem se, že tento příběh z osobních důvodů nikdy nezveřejním

Nandor Condor, jak chceš… Počkej,“ zarazil jsem se. „Ty jsi… Mirek Tabák?“

„Jasně,“ potvrdil Petr.

„Co tu děláš? Já po tobě měsíc pátrám.“

„Přišel jsem, protože po tobě pátrám také. Četl jsem článek v Headlineru a řekl jsem si, že se ti sám přihlásím. Nevěděl jsem ale, kdo je Dušan Némhasyi, a nikdo z tvých kolegů mi to nechtěl říct. Prý už bys za trest nikdy nic nenapsal. Pátral jsem po tobě dva týdny. Až teprve Karmen…“

V tu chvíli mi zazvonil telefon. Neznámé číslo začínalo 0609…

„Haló,“ ozval jsem se.

„Haló, tady Karmen Žaloudková. Tak ten tvůj Mirek Tabák se jmenuje Petr Ostrouchov, měla jsem vidění a on se mi v něm zjevil. A zítra o půlnoci tě čekám, bejčku. Moje protézy jsou ti k dispozici!“

Omdlel jsem.

Rozuzlení

V dalším týdnu, bylo to pár dnů před Vánocemi, kdosi zazvonil u dveří mého bytu. „Koho to sem čerti nesou,“ zaklel jsem a podíval se skrz kukátko ven. „Co ten tu chce?“ pomyslel jsem si a otevřel.

„Čau Jardo,“ pozdravil mě příchozí.

„Nazdar Petře,“ odpověděl jsem.

„Jardo, ty jsi Dušan Némhasyi?“ zeptal se.

„Myslíš Némhasyi?“

„Ano, Dušan Némhasyi,“ potvrdil.

„Ale to se vyslovuje Némhasyi.“

„Jo, sorry, Némhasyi.“

„Ne, Némhasyi.“

„Némhasyi.“

„Jasně, to jsem já. Dušan Némhasyi alias

Sedmatřicáté, kousek od náplavky. Přivolaná záchranná služba ji prý odmítla oživit, ale kdosi z přihlížejících si všiml čudlíku od jejího vnějšího kardiostimulátoru a zapnul ho, takže Karmen Žaloudková vstala a pokračovala v chůzi. Štěstí mi přálo.