vojtěch dyk

deska

Dobré album, které v posluchači vyvolá obdiv i chuť se zvednout a jít na koncert

Ukázku použít skladbu Tajné místo od času 0:17, bude na dropboxu.

Vojtěch Dyk je sám o sobě zpěvák, který na naší scéně nemá konkurenci. Spolupráce s B-Side bandem tu výjimečnost ještě zvýrazňuje, neboť u nás s výjimkou Ondřeje Havelky nikdo jiný pro popularizaci orchestrů mezi širšími posluchači nedělá tolik. Navíc v sobě nezapře herectví, chvíli swinguje, chvíli je to trochu kabaret, intenzivně cítíme chuť bavit lidi, což se daří. Deska je pozitivní, veselá, vyvolává úsměvy jak místy skrze texty, tak celkovou náladou. Ta hudební rozkročenost je zároveň trochu na škodu. Dyk je mainstreamový zpěvák, který možná tíhne ke swingu, ale v reálu táhne swingující big band naopak do popu, takže se místy nelze zbavit mírně estrádního dojmu. Výsledek je tak bohužel lehce vzdálený velkým deskám, na kterých se hudební hvězdy s orchestrem za zády vrhly na swing. A několik jich vyšlo dokonce i loni. Jde však jen o detail, daň, kterou si asi tuzemské prostředí i publikum žádá. Dykova novinka je jinak dobré album, které nejen že celou dobu baví, ale na konci v posluchači vyvolá obdiv i chuť se zvednout a jít na koncert. Čím to je, to vám schválně neprozradím. Ale je to tam.

Vážná legrace

První sólová deska Vojtěcha Dyka je nejen vyvrcholením několikaleté spolupráce s big bandem, jde zároveň o rázné odstříhnutí se od bývalé skupiny Nightwork.

Během posledních čtyř let zpěvák s B-Side bandem projel republiku několikrát křížem krážem, možností jej slyšet tak bylo nepočítaně a dá se říct, že orchestrové pojetí debutové sólovky nepřekvapí. Je na ní zachycen nový repertoár, který bude živě představen během února, kdy k Desce startuje turné. Jeho autory jsou hudebníci spjatí buď s Dykem, nebo brněnským big bandem. Jsou tak šité zpěvákovi přímo na míru a na výsledku je to znát.

Dyk zpívá skvěle, přirozeně a sebevědomě, a protože ho jistí profesionální big band za zády, troufá si šplhat hodně vysoko. O zpěvákově talentu už bylo řečeno mnohé, na Desce i tak překvapí. Například v momentech, kdy si úspěšně troufne do náročné disciplíny scatu. Nebo když žongluje s několika jazyky a nelze poznat, co bylo připravené, a co je vtipná improvizace. Když jsme u těch jazyků, většina písní je v češtině, dost je ale zastoupena i angličtina. To je škoda, protože anglicky zpívající Dyk je prostě jen dobrý zpěvák, ale nic víc. České texty, to je jiná. Občas se může zdát, že jsou na sebe trochu montované, jindy okatě vtipkující, sem tam zavání prostoduchostí, ale zdání klame. To vše totiž v sobě měly už Ježkovy písně a právě Voskovce s Werichem, respektive jejich poetiku a ironii, evokuje česká část Desky velmi intenzivně.