text Kay Buriánek

foto shutterstock

Dokážou na koncerty i festivaly propašovat skvělé kamery, citlivé mikrofony, odejít s nimi domů a to, co viděli, skvěle setříhat a podělit se o to s ostatními fanoušky. To, co dělají, není vůbec legální, ale je v tom ohromná vášeň. Jeden z takzvaných bootlegářů pod slibem anonymity svolil, že dá Headlineru rozhovor.

Chtěl jsem napsat dramatický úvod o tom, jak naše setkaní proběhlo velmi konspiračně a hráli jsme hru na skrytou identitu; masky, šipkovaná, vzkazy v mrtvých schránkách a tak. Jenže se známe a nebylo by to moc autentické ani uvěřitelné. Pokud se z hudebního fanouškovství obecně vytratila vášeň, tohle je jeden z lidí, kteří ji částečně vracejí na své místo. Byť pro někoho možná kontroverzním způsobem. Tenhle rozhovor vám buď osvětlí něco, o čem nemáte ani páru, nebo vrátí zpátky víru, že hudba není jenom byznys, čísla, profit a sláva.

Můžete prozradit, co děláte v civilním životě a jaký je váš vztah k hudbě?

Jsem doktor, lékař, víc říkat nebudu. A můj

vztah k hudbě? Co si pamatuju, od mládí jsem veškeré peníze utrácel za desky. Už od nějakých jedenácti, dvanácti let. Bavila a baví mě muzika napříč žánry, počínaje nějakými středověkými záležitostmi až po moderní věci. Nevymezuji se. Hledám emoce, které ve mně rezonují.

Kdy vás napadlo točit bootlegy?

Pro mě jsou, byli a budou stěžejní kapelou The Cure. Když jsem v roce 2000 viděl jejich koncert, odcházel jsem naprosto nad­šený a říkal si, sakra, to by chtělo sehnat nahrávku. Určitě to někdo musí mít! Už dřív se mi dostaly do ruky jejich slavné bootlegy, jako je třeba Dark Night z roku 1989. Tak jsem se primárně začal pídit po zmiňované

Praze a skončil u toho, že vlastně dodnes kolektuji jejich živé nahrávky ze všech koutů světa. Nejenom co vyšlo oficiálně, ale i to, co natočili právě fanoušci. Začal jsem s nimi vyměňovat. Tehdy jsem se najednou dostal do bodu, kdy už jsem neměl co dál nabídnout. Jediná cesta, jak se dostat k lahůdkám a raritám, byla se prostě sebrat a sám jet natočit nějaký koncert. A to jsem také udělal.

Ve kterém roce?

2004. Na festivalu, kam jsem odjel, se mi líbilo víc věcí než jenom The Cure, takže jsem náhodou nahrál i koncert Davida Bowieho, který byl shodou okolností poslední v tom období. Druhý den na sesterském festivalu už svoje vystoupení zrušil a dělali mu koronarografii s podezřením na infarkt nebo anginu pectoris, už si přesně nevzpomínám. Tím to celé vlastně začalo.

Vás je ale v Praze víc, že? Takové želvy ninja českého bootlegingu. Jak máte rozdělené role?

Každý, kdo se bootlegařině věnuje, jede většinou sám za sebe. Mezi námi není žádná hierarchie. Prostě každý dělá, co umí a co ho baví. Domlouváme-li si výjimečně něco společného, je to i tak dost volná záležitost. Ale známe se mezi sebou. Když se nás na něco sejde víc, maximálně se domluvíme, že ten, který bude stát nejdál od pódia, bude točit celky a polocelky. Abychom měli jistotu jednoho solidního celistvého záznamu, kdyby z detailových kamer bylo málo použitelného

Co používáte za kamery?

Zásadní věc je, že to chce mít kameru s hledáčkem. Protože jakmile odklopíte LCD a to svítí staticky na jednom místě dlouhou dobu, riziko, že tím na sebe upozorníte ochranku, je dost vysoké. Takže točíme na to, co kdo má, a pokud se pořizuje něco nového, tak samozřejmě s ohledem na účel použití to nejlepší, co je zrovna na trhu.

materiálu na prostřihy. Není to ale nic standardně daného. Stejně se pak často stane, že tě muzika během koncertu strhne natolik, že prostě točíš, co se ti líbí. A když děláme něco většího v cizině, tak se jenom dopředu domluvíme, kdo pojede, jestli vůbec bude točit a případně jestli dá k dispozici své záznamy na nějaký finál.

Vy jste jediný, kdo nabírá zvuk?

V rámci naší malé skupiny ano. Pokud se nám tedy nepodaří sehnat audio jiným způsobem, řekněme z mixu.

A na audio záznam?

Ze začátku jsem používal klasický minidiskový walkman, pak jsem si koupil HIMD walkman, potom jsem zjistil, že když toho chci natočit co nejvíc v kuse, bez prodlev při ukládání, je třeba mít ještě jeden, abych mohl jenom přepichovat mikrofon. Nakonec to skončilo tím, že jsem si koupil Edirol 09 od Rolandu, který umí nahrávat v dost velkém rozlišení (24-bit/94 kHz). A protože začal trochu zlobit, operativně jsem si teď pořídil ještě Roland 05, což je mladší bratříček nula devítky, naprosto dostačující.

Jaké máte mikrofony?

Sony. Ze začátku jsem používal úplně klasický stereomikrofon do ruky, ale z toho jsem měl vždycky otlačené podpaží, protože jsem ho musel pochopitelně někde schovávat. Teď mám Sony ECM-719, který vypadá jako malý mimozemšťan E. T. Nejde o to mít špičkové vybavení, protože záznam stejně bude vždycky nekvalitní v porovnání se studiovou nahrávkou, ale o zachycení atmosféry toho daného koncertu.

Maskujete se nějak v publiku?

My se vlastně moc nemaskujeme. Asi největší adrenalin je to pronést. To je dost loterie při prohlídkách a paranoie z toho, aby někdo neudělal nějakou výtržnost. Ale pak už je to individuální. Kapuce, ta ale také poutá hodně pozornost. Nejlepší bootlegy stejně nosí kamarád, který točí takzvaně ‚na fakáče‘. Je hodně vysoký, prostě si s tou

kamerou natvrdo stoupne mezi lidi a jede. Buď ho chytí a má smůlu, a když ne, tak má záznam, který je tak dobrý, že se na něj dá koukat jako na originální video s minimem otřesů a jiných rušivých prvků. Co se audia týče, to je zařízení tak malé, že se dá při zevrubné prohlídce těžko odhalit. Navíc od doby chytrých telefonů, které umí pořídit velmi solidní záznam, jakékoli restrikce postrádají smysl.

Mají pro vás tuzemské kapely a promotéři pochopení?

To je další věc k tomu maskování, kterou jsem chtěl zmínit. Některé kapely nás berou i jako určitou formu propagace. Když nějaký záznam pouštíme na internet, tak s jejich souhlasem, a nezřídka se stává, že ho samy prolinkují na domovské stránky.

Stalo se někdy, že jste byli odhaleni, přišli o záznam, v horším případě i o zařízení, nebo byli vykázáni z koncertu, či dokonce platili pokutu?

Pokutu jsme neplatili nikdy, pokud vím. Kamaráda odhalili jednou v Německu, byl vyhozen z haly a přišel pochopitelně o záznam. To samé se stalo párkrát někde na festivalu. Mně se to stalo teď na jaře v Royal Albert Hall v Londýně právě na The Cure, kteří hráli dvojici koncertů pro Teenage Cancer Trust. Angličani jsou ale gentlemani, takže se to vyřešilo jen jemným napomenutím. Z prvního jsem natočil asi hodinu a půl, než mě odhalili, z druhého mám krásně sejmuté

Tím se dostáváme k tomu asi nejdůležitějšímu. Jak vy sám nahlížíte na etický problém pořizování ilegálních záznamů?

Já nikdy nic neprodávám, ale dávám lidem, u kterých mám pocit, že to ocení. Že to nebude jedna z věcí, kterou budou mít někde v polici, ale že to budou sjíždět, že to pro ně má nějaký hlubší význam. Všechno dělám v limitovaných sériích v počtech desítek kusů a nic nepřidělávám. To znamená, že množství toho, co vyprodukuji, musím být schopen i finančně zvládnout. Znáte to, někdo utrácí peníze za alkohol, někdo za oblečení, někdo tuní svoje autíčko, já vyrábím věci proto, abych je rozdal. Třeba bootlegy Priessnitz jsem rozeslal jejich fanouškům, aniž bych je znal. Pověsil jsem na stránku kapely výzvu, že mám dobře natočený křest jejich alba a že ho pošlu osmnácti prvním zájemcům. A napsal jsem přímo Priessnitz, že pokud vznesou v nějaké lhůtě dvou měsíců námitku, celé to stopnu. Námitka nepřišla. Vyrobil jsem tedy daný počet bootlegů i s obalem a vytvořil tři zasílací cesty. V balíčku byl vždy seznam lidí, kterým to má ten první na seznamu posílat dál. Pyramida model. A opravdu to zafungovalo, každý si nechal jen to svoje, což svědčí o faktu, že tady jde jen o čiré fanouškovství, ne o žádný byznys.

Takže princip je, že v tom striktně nikdy nefigurují peníze...

Přesně tak, nefigurují. Navíc – lidé na fórech, se kterými někdy měním, jsou první, kteří jdou do krámu, kdykoli jejich oblíbená

Své bootlegy vydáváte pod značkou A Forest Production...

Ano, kdysi jsem si vymyslel takovou fiktivní firmu. Nikde není registrovaná, je to trochu hra a zároveň i moje alter ego.

přídavky. Zbytek jsem posbíral od lidí, kteří také točili, a pak jsem to pět měsíců stříhal a editoval.

Tyhle směny materiálu se dohadují na nějakých internetových fórech?

Ta fóra existují. Ale já se dost často seznamuji s lidmi na místě. Třeba teď naposled v Hammersmith Odeon jsem si stoupl s nahráváním doprostřed plochy, přede mnou stál nějaký Francouz, a když viděl, že na sobě upevňuju nahrávadlo a mikrofon, tak mi ukázal kameru. Začali jsme se bavit a zjistil jsem, že ho znám a jeho věci, které věší na net, často používám. Zrovna dneska jsem mu odesílal balíček s tím, na čem se podílel, aniž by o tom věděl. Podle mě na to má nárok. To je taková nepsaná reciprocita, no.

nich přišlo poděkování s tím, že to předávají tiskovému oddělení. Nebo se mi podařilo dostat se do šatny Dead Can Dance a Brendanovi Perrymu dát velmi kvalitní záznam jeho sólo vystoupení z pražské Archy. Nechal si jednu kopii a jednu mi podepsal. Samozřejmě je dotyčným vysvětleno, proč to dělám a jaká je za tím filozofie. Kde se ten kontakt podařil, tam došlo k pochopení a žádné námitky nikdy neproběhly.

Co chystáte dál?

Teď potřebuju obléknout do obalu koncert Petera Hooka (Joy Division, New Order) z Prahy. Mám rozdělané další Primal Scream, kde se, myslím, povedla idea na obal, ale protože bylo složité ho nechat tisknout, mám zatím jedinou kopii s číslem jedna, kterou dostal můj kamarád k narozeninám, protože si to moc přál. Nahrál jsem v dubnu loňského roku Cut Copy, tam už mám také nápad na obal, který jen čeká na realizaci. Hodně excentrický obal bude na zmiňované The Cure z Hammersmith Odeon, kde si myslím, že se mi povedl hodně dobrý zvuk. A na Glastonbury jsem nahrál celý koncert kapely Toy, kterou tímto vřele doporučuji. A také koncerty Suzanne Vega a Clannad, které by stály ze to pustit ven. Ale musí se to všechno nejdřív zpracovat. Nerad pouštím ven surová data. Chci, aby to bylo něco, po čem sáhnete do poličky, co má obal, konkrétní jméno, fyzický potištěný nosič. Mám rád originály. I když je to bootleg, chci ho udělat tak, aby vypadal jako originál, ne-li líp.

A to se daří? Zní to dost bizarně. Jak na to reagují?

Někdy ano. Třeba And You Will Know Us by the Trail of Dead, byť jsem u předání nebyl, prý poděkovali, nechali si jednu kopii a moji kopii mi podepsanou poslali zpátky. Bobby Gillespie, zpěvák Primal Scream, má ode mě dokonce dvě kopie, tomu se to hodně líbilo. Loni na Glastonbury jsem natočil spoustu materiálu, který jsem sestříhal do asi dvouhodinového filmu a pověsil na YouTube. A napsal na kancelář Glasta, že jsem o nich udělal tenhle film. Nic jsem pochopitelně nečekal, ale za dva dny mi od

kapela cokoli vydá. Vyjde pitomá reedice něčeho a je tam byť jen jedna skladba navíc, oni okamžitě jdou a koupí si to. Jsou to fanoušci, nechtějí poškozovat, na něčem šetřit nebo vydělávat. Když někomu něco ze svých věcí dávám, součástí dohody je, že to nesmí prodat, směnit ani pověsit na internet. Navíc moje malá úlitba bohům je, že se snažím vždycky jednu kopii doručit i kapele, kterou bootleguju.