text kay buriánek

foto sony music

Modest Mouse patří mezi kapely, které se staly kultem a z nezávislé scény se posunuly k velké značce. Po sedmi letech chystají k vydání novou desku, což je dobrá příležitost si připomenout proč.

V zakládající tříčlenné sestavě nahráli Modest Mouse své první EP s Calvinem Johnsonem z Beat Happening v jeho legendárním studiu Dub Narcotic v roce 1994. V jeho produkci a studiu vznikly zásadní desky takových kapel, jako jsou Make Up, The Gossip nebo Jon Spencer Blues Explosion. Paralelně s nástupem grunge v Seattlu probíhala malá hudební revoluce na konci osmdesátých a začátku devadesátých let i v Olympii, ve státu Washington. Právě vydavatelství K Records, Up Records i samotný ikonický Sub Pop se na začátku jejich kariéry stala pro Modest Mouse domovem. V jejich sestavě se epizodně v průběhu kariéry objevili i Johnny Marr z The Smiths, Joe Plummer z temno-temných The Black Heart Procession nebo Dann Gallucci, kytarista dalších legend ze severozápadu, The Murder City Devils.

Po prvních dvou vydaných albech spělo vše logicky k přestupu k velké značce. Doba

tomu tehdy navíc vyloženě nahrávala, dnes by situace byla pravděpodobně jiná. A tak v roce 2000 vydali Epic Records zásadní a zlomovou desku The Moon & Antarctica. Jindy snobsky sarkastický hudební server Pitchwork si z ní naprosto nepokrytě ucvrnkl do kalhot a v recenzi vysázel 9.8 z 10. Modest Mouse mu to oplatili tím nejdivnějším rozhovorem, který pravděpodobně kdy komu dali. „Jo, jsme dneska strašně ožralí. Jeremy (bubeník) je úplně na plech. Je pro nás téměř nemožné udržet toho chlápka střízlivého. Většinu času není schopen stát na nohou, natož hrát. Začne koncert a on je tak opilý, že párkrát bouchne do bubnů a upadne ze stoličky. Je to odporné, ale vlastně sranda zároveň. Tak se teď snažíme ho držet na speedu, aby alespoň neusínal. Zatím to celkem funguje. Ale dneska je zase vše při starém. Cestou sem dopil svou pátou láhev vodky. Ach jo, Jeremy, měl by sis dát ten speed!“ říkali v něm mimo jiné.

Částečně samozřejmě fabulují, ale pokud dávají k dobru historky o tom, že navzdory obecným zvyklostem je vlastně fajn řídit dodávku pod vlivem, obzvlášť je-li půjčená, nebo že nacpali do výfuku psí ocasy a podobné dada hovadiny, je jasné, že si v té době života užívali.

Ale co je důležité, i s odstupem dlouhých čtrnácti let má právě tahle deska své neopakovatelné kouzlo a patří jednoznačně k vrcholu diskografie Modest Mouse. Naprosto samorostlý sound odkazuje na všechno možné od Pixies až k OK Computer tehdy za polobohy považovaných Radiohead. Samotným Modest Mouse to pilo krev.

„Reportéři se mě pořád ptají, co si myslím o tom, že jsme přirovnáváni k Pixies nebo Built to Spill. Co na to mám říct? Jasně že mě to sere. Nesnáším tyhle kecy. Proč ne rovnou k Sade a Princovi, když už to musí být, sakra!“ vztekal se zpěvák a kytarista Isaac Brock. Navzdory tomu jsou uvedené paralely opodstatněné. Modest Mouse tehdy především našli

unikátní rovnováhu mezi podivínstvím, folkem, melancholií i jemně nahořklou pachutí post punku, vše zabalili do osobité sentimentální instrumentace, přesně někde mezi Měsícem a Antarktidou, a poslali to do světa.

Následující dvě desky nebyly špatné, ale na The Moon & Antarctica prostě dosáhnout nemohly. V roce 2007 vyšel zatím poslední počin katalogu Modest Mouse se sarkastickým názvem We Were Dead Before the Ship Even Sank a Johnnym Marrem v regulérní sestavě. Poměrně nadšeně přijaté album s akcentem na melodii částečně znovuobjevilo tanečnější indie pop a zanechalo výrazný škrábanec v hitparádách singlem Float On, hybridem typických Modest Mouse, Talking Heads a méně odvázáných LCD Soundsystem.

Po sedmi letech letos na začátku března konečně vyjde nová deska Strangers to Ourselves. Od prosince loňského roku je z ní k mání první singl Lampshades On Fire, který nezní špatně. Překročí Modest Mouse svého muže na Měsíci i antarktické pustiny? Uvidíme, uslyšíme.