text VÁCLAV TRÁVNÍČEK

foto pavel raev

Kapitán Demo je jedna z nejvtipnějších postav současné tuzemské hudební scény. Protože nám o „svém novém hovně“, tedy desce Okamžitě odejdi do svého pokoje a vrať se, až budeš normální, napsal všechno sám, šli jsme v rozhovoru dál. Vyzpovídali jsme totiž přímo Jiřího Buriana, který postavu tlustého rapujícího námořníka vymyslel.

Burian není na tuzemské scéně žádný nováček. Je známý ze Southpaw, Republic of Two, Ghostmother a produkcí a účastí na celé řadě dalších projektů. „Mám rád humor Andyho Kaufmanna,“ říká o vzniku hudební postavy, která svým fanouškům nadává za to, že smrdí a vzývají sluníčko.

Proč jste vlastně vytvořil tohle monstrum?

Protože jsem se chtěl bavit. Patnáct let jsem skládal písničky výhradně pro svou skupinu Southpaw. Když končila, zřídil jsem si doma vlastní studio, které mi dalo obrovskou svobodu: Mohl jsem si nahrávat nápady v různých stylech. Už odmalička jsem totiž poslouchal

hudbu všech barev. Vyrůstal jsem v undergroundové rodině, ale zároveň jsem měl rád pop a sledoval i elektroniku nebo hip hop. Měl jsem široký záběr a s koncem Southpaw jsem ho v sobě znovu objevil. Začal jsem produkovat desky tátovi, věnovat se projektu Ghostmother a stvořil Kapitána.

Vedla vás k tomu nějaká konkrétní pohnutka?

Vzal jsem tehdy svoji malou sestru do kina na animovaný film Hledá se Nemo. Pořád mě napadají slovní hříčky, to je moje specialita a nemoc v jednom. Rád hledám nové významy slov a různě je ohýbám. A najednou mě

napadlo – Kapitán Demo. Mám rád humor Andyho Kaufmanna, jehož videa jsem tehdy dost sjížděl. Nějak se to ve mně propojilo a já si uvědomil, že přesně taková postava by se mi v českém prostředí líbila.

A tak jste šel shánět černou teplákovou soupravu v XXL?

Na samém začátku vypadal Kapitán jinak než dnes, byl víc divadelní. Nosil pruhované tričko s nápisy a kapitánskou čepici. Pak jsem potkal Lenku Kovaříkovou, kterou napadlo, že by ta postava mohla nést prvky fenoménů, které dobře známe. Nechali jsme se inspirovat vším možným, od britského seriálu The Mighty Boosh přes alegorickou postavu Aliho G až po Voskovce a Wericha a jejich bílé obličeje. Snažili jsme se, aby byl Kapitán Demo na první pohled komický, ale zároveň trochu budil respekt.

Proč je Kapitánovou doménou právě rap a hip hop?

Já sám se nepovažuji za rappera, ale už dlouho jsem chtěl dělat věci, které se tomuto žánru blíží. Rap jsem u nás sledoval už od doby, kdy se v osmdesátých letech objevila skupina Manželé. Coby producent jsem později dělal beaty pro jiné, ale to mi nestačilo. Když vznikl Kapitán, bylo jasné, že bude především rapovat a dělat si legraci ze všeho a ze všech – včetně sebe sama a společnosti. Na systému, ve kterém žijeme, se mi spousta věcí nelíbí. Řekl jsem si, že než psát agresivní statusy na Facebook, půjdu raději cestou satiry.

Nebylo by jednodušší říkat všechny ty věci jako Burian?

Mně přijde vtipnější dělat to skrze tohle monstrum. Už jenom proto, že zábava má větší váhu než seriózní sdělení. Když se od toho odosobním – líbí se mi, že tady dnes taková postava je. Vážím si toho, že promotéři, novináři i lidé z firem s námi tu hru hrají. Vždyť jsme všichni děti a chceme si hrát. Jako by svou odvahu skrývali za Kapitánovo panděro. To mi přijde sociologicky velmi zajímavé.

A ruku na srdce – neskrýváte za ním někdy i svou odvahu? Předpokládám, že polovinu Kapitánových hlášek byste si nedovolil říct.

Především bych neměl tu potřebu. Kapitán je jenom jedna moje stránka, ta, která poukazuje, ironizuje a dělá si legraci. Důležité je, že na nikoho neukazuje přímo prstem. Spousta lidí, často režiséři, za mnou chodí a říká: Pojďme udělat něco o kebabech, něco o Zemanovi. Odmítám to, protože to je nepochopení konceptu. Kapitán s těmi myšlenkami pracuje jako by na druhou. Ale abych vám neutíkal od otázky – když mi něco vadí, na férovku se k tomu pod svým jménem vyjádřím. Kapitán na sebe láká větší pozornost právě tím, že téma shodí.

Co na to čeští rappeři?

Chtěl bych jim vzkázat, že si z nich nechci dělat legraci, přestože by to někdy neškodilo. Pokud to tak někdo vnímá, je to jeho interpretace. Zaregistroval jsem jenom jednu agresivní reakci, byla od Mikea Trafika.

Mrzí mě, že tu až na pár výjimek, neexistuje nic jiného než kokainový macho-vekslo hip hop

Paradoxní je, že já si ho hrozně vážím a sleduju už od doby, kdy jako DJ vyhrával různé soutěže. Když se v civilu potkáme, normálně se bavíme. On asi řadí Kapitána do jedné škatulky k Čoko Voko nebo k nějakému lokálnímu pseudorapu a myslí si, že si utahuju ze stylu. Ale tak to není. Pro mě jsou PSH legenda, podobně jako Kontrafakt na Slovensku.

Kapitán pracuje s tématy „jako by na druhou“, zároveň je ale pravda, že hip hop vysvléká do naha…

Když se někdo bere a chce brát vážně, tak to schytá, to je jasné. Kapitán nastavuje

zrcadlo. Je v tom ale velmi tenká hranice. Nejsou to samoúčelné prasárny ve stylu Řezníka, ani agresivní temno ve stylu Vanessy, i když tenhle projekt pro mě má také své kouzlo, a ani diskotéka ve stylu Maxim Turbulenc. To jsou pro mě velmi důležitá kritéria, kterých se nechci ani dotknout. Proto se mi vždycky líbilo, co dělal Rytmus. Má nadhled, stejně jako u nás třeba Orion. Oba jsou svým způsobem komedianti, žijí tak, vědí to o sobě a dokážou si sami ze sebe udělat legraci. Mě totiž poslední dobou nebaví hiphopová klišé. Mrzí mě, že až na pár výjimek, tu neexistuje nic jiného než kokainový macho-vekslo hip hop, kde si všichni jedou

ale méně vyzrálá. Lenka Kovaříková tvrdí, že jak se vyvíjím já, tak se vyvíjí i postava Kapitána. Nová deska je hudebně progresivnější, tvrdší a už to není takový kinder. Původně jsem chtěl, aby vůbec nebyla vtipná. Baví mě gansta rap, takový, který není prvoplánově o vraždách a násilí. Baví mě třeba Rick Ross, což je v podstatě americký Rytmus. Chtěl jsem udělat desku, která bude mít právě tenhle macho tvrdý feeling. Pak jsem si ale s písničkami tak hrál, až vznikl podivný žánr, u kterého není jisté, jestli je to sranda, nebo vážné a tvrdé. To ostatně platí i pro Kapitána jako postavu. Na první pohled si nejste úplně jistí, jestli si fakt dělá srandu.

Mimochodem, jak zpíváte ve skladbě Ovce, naši kartičku máte. A bodíky sbíráte?

Od té doby, co jsem ji udělal, se při této otázce v obchodě vždycky směju. Není to tak, že by mi to vadilo. Já se prostě směju. A to je přesně ten příklad, jak to má s Kapitánem být. Všechny věci, které nás štvou, Kapitán humorem odstraní. A nemusí k tomu být agresivní a řezat někomu na Facebooku hlavy.

Co se stalo s písní Do pekla, která se nakonec na nové desce neobjevila?

Z mého pohledu to je skvělý song. Je v něm rým: „Vem mě s sebou do pekla / manželka mi utekla / Utekla mi s ajťákem / Teď mu kroutí pinďákem.“ Písnička se líbila všem kromě mé ženy a Tadeáše Haagera, který pro Kapitána dělá vizuály a grafiku. Věděl

O první desce Demolice, která vyšla v roce 2012, dnes Kapitán tvrdí, že to byl „jen předkrm“. A že aktuální Okamžitě odejdi do svého pokoje a vrať se, až budeš normální, je už „svíčková se šesti“. Co tím konkrétně myslel?

Myslím, že z jeho úhlu pohledu to tak může být. Podle mě byla Demolice přístupnější,

ego, holky a diskotéky, a na druhé straně underground typu WWW. A nic mezi tím.

Narazil český hip hop na své limity?

To je otázka. Na hip hopu mám rád hru se slovem, hudbu a groove. Vadí mi ale, když se opěvují materiální hodnoty, konzum a úspěch. To mi přijde hloupé. Jasně, je to lepší než vyzývání k fetování nebo rozbíjení věcí. Ale hodnoty jsou přece jinde než v tom, kolik aut mám zaparkovaných v garáži. Poslední dobou mi klasický hip hop nemá co dát a zajímají mě spíš jeho odnože. Třeba americký queer rap. Tenhle žánr byl vždycky strašně machistický, a teď najednou přišli homosexuálové, kteří jeho fundamentální klišé převrátili vzhůru nohama. To se mi moc líbí.

píšu několik tiskových zpráv. Takže se s tou rolí potýkám půlku dne. Je to pro mě tak náročné, že pak musím být dlouho v zenu. Neumím vystupovat z role jako někteří herci. Kdybych se živil divadlem, asi bych měl problémy s alkoholem.

V poslední době se mluví o dalším z vašich projektů, skupině Southpaw. Je případný comeback na pořadu dne?

Ještě před dvěma lety jsem byl přesvědčený, že se Southpaw už nikdy pokračovat nebudeme. Bylo to dáno vztahy v kapele, neviděl jsem v tom smysl. Když se rozpadli The Smiths, Morrissey také řekl, že jde o dokončený obraz a dál jel po sólové dráze. Teď jsou comebacky obecně in, ale mně je to jedno. Southpaw je moje srdce a kus mého života. Zajímalo mě, jak by to mohlo vypadat teď, po všech těch zkušenostech, které jsme každý zvlášť získali. Vztahy mezi námi se pomalu začínají zacelovat.

Pracujete na něčem novém?

V Southpaw bylo vždycky nejdůležitější skladatelské propojení mě a klávesáka Karziho. Jára byl vždycky důležitý v tom, že měl odstup a držel to pohromadě. V poslední době jsme si začali vyměňovat skladby, já napsal pár věcí průběžně, i v době, kdy kapela neexistovala. Tenhle způsob skládání mi chyběl, protože je úplně jiný než u Republic of Two. Teď máme asi osm společných věcí. Já z nich mám strašnou radost, protože jsou zase dál a jsou vyzrálejší. Návrat by mě dost bavil. Nevařili bychom z toho, co bylo, ale

jsem, že to je špatně, za hranicí, kterou nechci překročit. Takže jsem na desku ten song nedal. Podobně jsem povyhazoval víc věcí. Dlouho jsem nebyl úplně spokojený, chtěl jsem, aby každá písnička byla dobroušená jako diamant.

Jakkoli je Kapitán Demo temný, u vás osobně pozoruji velké zklidnění. Co vás změnilo?

Drogová abstinence a narození dítěte. Ale myslím, že jsem pořád na cestě, stále nejsem úplně spokojený. Snažím se vyvíjet, učit se nové věci. Základ je, aby byla ve všem rovnováha, na což jsem přišel díky jihočínskému bojovému umění wing chun. Když cvičíme bojové techniky, stoupá mi agresivita. Proto potřebuju zen. A stejně to mám s hudbou. Kapitán Demo je analogie bojových komplexů a Republic of Two představuje meditaci. Musím dělat oboje, abych si udržel rovnováhu a nadhled.

Daří se vám přepínat z role do role?

Někdy je náročné přepnout z role Kapitána zpátky ke mně. Představte si, že hrajete takto arogantního typa, který ještě musí každého bavit. Teď vychází deska a mně se stane, že za den udělám několik rozhovorů a na

udělali bychom další desku. K tomu pár větších koncertů a pak by se vidělo.

Jak byste nový materiál Southpaw charakterizoval?

Southpaw měli několik etap a v novém materiálu cítím od všeho trochu. Písničky jsou filmovější, zároveň jistým způsobem severské a emotivní. Myslím, že texty jsou hlubší, než bývaly. Fascinuje mě svět filmové hudby, ve kterém se teď Karzi pohybuje. Je to něco, co já nedělám. V nové tvorbě se to spojilo a tím vznikl zajímavý celek.

Kdy by mohli noví Southpaw vyjít?

Upřímně, vůbec nevím. Na konci roku? Nebo za pět let? Nechal bych tohle téma otevřené a s otazníkem.

Na jakých aktuálních projektech zrovna pracujete?

Měsíc po Kapitánovi vyjde tátova deska Jiná doba. Je zajímavá tím, že je na ní spousta aranžérů – Honza Muchow, Viliam Béreš, Jan Kratochvíl ze skupiny Dva, Bonus, Daniel Fikejz a další. Celou jsem ji produkoval a troufám si říct, že to bude krásná deska. Určitě se zařadí k mým nejoblíbenějším z tátovy dílny. Pak chystám velkou věc, o které ale ještě asi nemůžu mluvit.

Tak aspoň naznačte…

Jde o popovou nahrávku s nejmenovanou herečkou a moderátorkou. Vadí mi tlustá

hranice mezi undergroundem a popem, která u nás je. Jestli mám nějaké v uvozovkách poslání, chápu se jako mezník nebo spojovač. Rád objevuju kreativní lidi nebo je různě propojuji. Proto mě štve tahle hranice. Pro mě je hudba buď kvalitní, nebo nekvalitní. Úspěšnost není kritérium. Když na někoho chodí čtyřicet lidí, neznamená to nutně, že jeho hudba je horší. Je to jenom nastavením společnosti. Na západě existuje něco, co mi u nás chybí – kvalitní progresivní pop. Přesně toho bych chtěl s novým projektem docílit.

Bakchus byl láska na první pohled

Pět otázek pro Tadeáše Haagera