Pětadvacet na holou! A dvakrát prosím…

Frontman a kapelník populárních Sto zvířat pro Headliner rekapituluje, co bylo před čtvrt stoletím, než se rozhodl založit první tuzemský ska band. A také se chystá slavit padesátku.

Zjistil jsem, že obor propagační výtvarník studuju, abych měl jednou kapelu a mohl navrhovat obaly elpíček

Hned první den mého vysokoškolského studia vypadal dost dobře. Jeli jsme na chmel a já jsem v pražské Rettigovce, kam bylo přistaveno šest autobusů, zjistil hned dvě věci. Jednak že v pěti autobusech jsou samé dívky a jen v tom šestém chlapci. A navíc proti mně seděli dva vyložení týpci, oba pili rum, jeden měl s sebou tenorsaxofon jako jediné zavazadlo na čtrnáct dní a ten druhý okamžitě po nástupu do autobusu začal hrát na osmistrunné banjo. Byli to mládenci, se kterými jsem pak strávil mnoho let – Jirka Jelínek, budoucí saxofonista Garáže a Psích vojáků, a Arnošt Krátký, se kterým jsem hrál v rock and rollové kapele Matěj Čech a založil s ním o šest let později Sto zvířat.

Těch pět let na fakultě si moc nepamatuju, hráli jsme po plesech v kostkovaných sakách a psích dečkách s pomádou ve vlasech See you later Alligator a jiné přejaté kousky od Haleyho, Malého Richarda a Chucka Berryho, dopíjeli zapomenuté láhve vína v Lucerně, občas jsme i zkoušeli. Pak nastoupil na druhé ságo Tomáš Belko a potom byly státnice a šli jsme na vojnu. Já, jelikož jsem byl otec roční Báry, měl jsem kliku a rukoval do Slaného, což byl kousek, ale k raketovému vojsku...

Druhý den po nástupu k jednotce, kdy jsem zjistil, že všechno bude ještě trochu horší, než jsem si představoval v těch nejhorších snech, nějaký Maďar začal při obědě, kde nás jedlo asi pět set, najednou slovensky vykřikovat, že taneční orchestr Jiskra, chlouba západního vojenského okruhu, hledá bubeníka, protože ten minulý si zlomil včera při fotbale ruku. Zbystřil jsem a ve chvíli, kdy Maďar křičel, že znalost not nutná, okamžitě jsem se přihlásil. Pochopitelně ani v Notě „K“, ani v Matěji Čechovi jsem podle not nehrál, nebylo to třeba a ani jsem to neuměl. Odpoledne byla zkouška, orchestr Jiskra čítal dvacet členů vesměs maďarské či slovenské národnosti, já byl jediný Pražáček neboli Švéd, jak mi říkali. Ale obě zkušební písně – Obladi, oblada od Beatles i Já jsem malý kominíček šupsajdá od neznámého autora jsem zvládl na výbornou. A tak jsem necelý rok každý pátek a sobotu hrál myslivecké, hasičské a lampasácké plesy a pak přišel listopad 1989 a nás pustili o měsíc dřív domů.

A s Tomášem Belkem, Janou Jelínkovou a Arnoštem Krátkým jsme založili na jaře 1990 kapelu Sto zvířat. Někdy si říkám, jestli by to nemohlo být obráceně: že bych hrál ve Zvířatech padesát let a bylo mi pětadvacet…

Tento rok je pro mě nějak nápadně mimořádný, až je mi to trochu divné. V porovnání s letoškem jsou všechny předcházející i ty následující roky nudné a šedé jako moje spolužačka Hanka Bláhová, co seděla vedle mě v lavici celou základku. Posuďte sami: Sto zvířat, kapela, kterou jsem si vybral jako vlajkovou lodičku své hudební kariéry, oslaví 25 let existence a já sám totéž, jenže hned dvakrát. Moje milovaná mladá žena bude mít čtyřicátou svíčku na dortu, další z mých tří dětí, po dceři Báře tentokrát dcera Adéla, vstoupí do plnoletosti a k tomu spousta dalších kulatých, hranatých a jiných oslav a výročí. Jako by se letos všechno opravdu točilo kolem kulatých uzavřených čísel, jako bychom tenkrát v tom malostranském bistru v devadesátých letech vymysleli s Tomášem Belkem název Sto zvířat nejen proto, že to hezky zní, ale že nám to ovlivní zbytek života...

Když jsem studoval v osmdesátých letech minulého tisíciletí Střední výtvarnou školu na Hollarově náměstí v Praze, začaly se ke mně dostávat od chytřejších a poučenějších spolužáků nahrávky kapel The Police, díky Míšo, Talking Heads, dík Honzo, nebo The Clash, dík Lucko. A já najednou začal tušit, že studuju obor propagační výtvarník (za bolševika takřka nesmyslný), abych měl jednou kapelu a mohl navrhovat obaly elpíček. A vlastně se to docela povedlo, jen jsem musel počkat pár let a pak se smířit s tím, že mezitím se to velké LP smrsklo do dvanácticentimetrového CD. Letos na podzim vydáme se Zvířaty naše desáté řadové album a vypadá to, že by mohla vyjít i limitovaná edice elpíček. A to bych byl konečně na svém.

Když mě konečně ve třeťáku vzali spolužáci do punkové školní kapely Nota „K“, byl jsem na vrcholu blaha. Co na tom, že zpěvák, můj jmenovec Pavel Kalina (dnes uznávaný teoretik výtvarného umění), neuměl „r“ ani „ř“, když dokázal psát texty i bez těchto hlásek, například: doma mi povídaj Ivo, už nepij to pivo... Co na tom, že jsme hráli tak drsně, že mi kluci zakazovali hrát na činely, že je to moc popové, a tak jsem řezal (promiň Pavle, mlátil) i šestnáctiny do kotlů. Bylo to děsivé, hrozivé, ale krásné. Jenže pak přišla maturita a obrovský strach z dvouleté vojenské základní služby nás rozehnal po všech možných vysokých školách. Já jsem se šel schovat na Pedagogickou fakultu na obor čeština – výtvarná výchova.