Období festivalů je nejenom semeništěm dobré i špatné hudby, sexu, drog, rock’n’rollu, setkání, selhání, radosti či smutku. Je to také doba historek. Headliner tedy oslovil některé hudebníky a požádal je, jestli by si nemohli na nějakou vzpomenout. Když pak oddělil nepublikovatelné od publikovatelných, zbyly tyto.

Matěj Homola (Wohnout)

My si vás najdeme

Bylo to v době, kdy u nás ještě moc festivalů nebylo. Hráli jsme, tuším, někde u Dobrušky a šlo o festival, který pořádali dřevorubci. Byli to zkrátka ostří a tvrdí chlápci. V plné nahotě se to ukázalo ve chvíli, kdy jsme dohráli a požadovali honorář. Nechtěli nám ho dát a postavili to tak, že nám dávají dvě možnosti – buď odjedeme, anebo dostaneme do držky a odjedeme. Nešlo proti tomu moc protestovat, protože to byli opravdu velcí a silní lidé a bylo jich mnoho. Rozhodli jsme se tedy odjet, ale z auta jsme hrdinsky řvali: „My si vás najdeme!“

Jindra Polák (Jelen)

Podepsaná Debbi

Jednou jsme po cestě z festivalu zastavili na benzince. Zároveň s námi tam zastavilo auto, ve kterém jela Debbi a její kapela. Kecali jsme, procházeli si obchod a brzy jsme zjistili, že ve stojanu s cédéčky mají album Debbi. Začali jsme ji tedy hecovat a dělali jsme to tak dlouho, až to cédéčko tajně vzala, otevřela, podepsala a vrátila zpátky do stojanu. Kdo si u té pumpy to cédéčko koupí nebo koupil, bude nebo byl mile překvapen. Stalo se to u jedné z benzinek na dálnici mezi Brnem a Prahou.

Voxel

To jednou na skautském táboře...

Na skautských akcích hraju hrozně rád, protože cítím, že mě tahle komunita přijala a že jsem s ní spjat čím dál víc. Jedna akce ale byla tak specifická, že mi uvízla v paměti a s celou naší tourbandou na ni často vzpomínáme. Hráli jsme tenkrát na středoevropském Jamboree v Doksech, což je takový megasraz skautů nejen z Evropy. Hned po příjezdu nám byla sličnou skautskou vedoucí s přezdívkou Žížala odebrána, nebo přesněji vytrhnuta z ruky lahev vína s pokáráním, že jestli nás uvidí s alkoholem, budeme vyhoštěni. Po půl hodině se mi ztratil tour manažer, klasicky si chtěl zakouřit, samozřejmě mimo areál, protože se bál Žížaly. Tam jej nicméně odchytila skautská „tajná policie“, která ho nakonec bez cigarety a s pokáráním vpustila zpět do areálu. Ještě že ten koncert proběhl v pohodě a nemusel jsem dělat „deset kliků“ za výraz „srala“ v jedné z písní! Mimochodem, na téhle akci kvůli skautské tajné policii vznikl nový výraz skautskapo.

Petr Harazin (Nebe)

Fanatický fanoušek

Na podzim roku 2014 jsme hráli na slavnostech pivovaru Starobrno a společně s námi tam, mimo jiné, hrála i kapela Mandrage. Jelikož jsme s ní téhož roku jeli jako support na jejím turné k desce Siluety, dost jsme se skamarádili a od té doby se neviděli, domluvili jsme se, že si na hotelové recepci uspořádáme menší party. Z menší party se ale stala pořádná show, která byla zakončena někdy kolem páté hodiny ráno. V tu dobu se z ničeho nic ocitl za okny hotelové recepce náš klávesák Tom. Recepce byla už zavřená a jedinou možností, jak se dostat do hotelu, pro něho bylo zazvonit a poprosit recepční, aby odemkla dveře. Jenže my jsme se i s kluky z Mandrage domluvili, že slečně recepční řekneme, ať toho pána za žádnou cenu nepouští, že je to nebezpečný fanatický fanoušek. Chudák na nás mával, my jsme se smáli jako blázni, ale recepční byla neoblomná a náš unavený klávesák to s kufrem v ruce, rudou tváří a s ústy, ze kterých jsme odezírali jednu nadávku za druhou, po chvilce vzdal a odešel na zastávku MHD. Trvalo dlouho, než jsme ho přesvědčili o tom, že to byla jen legrace. Později jsme zjistili, že už si dokonce stihl zarezervovat pokoj na jiném hotelu.

Samir Hauser (Vanessa)

Když není na honorář

Na jednom festivalu, kde jsme hráli, byl pořadatel teplej. Chodil tam v dámských botách a na vodítku měl bílého bišonka. Byl ale zároveň zoufalej, že mu na festival nepřišli lidi. Neměl jak zaplatit, a tak nám v šatně nabízel místo honoráře blowjob. To víš, pořadatelé festivalů... Co od nich tak můžeš čekat?

Thom (Imodium)

Rána jablkem

Hořkosladký zážitek jsem zažil na jednom z posledních ročníků festivalu Rock for People v Českém Brodě. Sedím v dodávce cestou tam a volá mi produkce. Slečna, která měla pro akci připravovat Festivalové noviny, tedy celé je zkompletovat a odesílat do tiskárny, kvůli rodinné tragédii odřekla. Oni věděli, že v té době jsem něco takového dělal, a asi tušili, že mám rád výzvy. No a já na tu nabídku řekl, že do toho jdu. Sotva jsme dohráli svůj set, upoceného a nesbaleného mě odtáhli do produkce, místa, kde bylo stanoviště redakce. Hned ve dveřích jsem se zarazil a řekl: „Díky, sorry, nejde to.“ Totiž na čestném místě se blýskal vrchol všech uživatelů téhle techniky, stroj značky Apple! Jsem celoživotní PCčkář a věděl jsem, že se na téhle pekelné mašině nechytám. V tu chvíli se ozvalo: „Už jsi to slíbil, takže musíš, vole!“ Překonal jsem sám sebe, strávil tři dny intenzivní prací na Festivalových novinách Rock for People, zažil spoustu adrenalinu při tvorbě a těšil se každý následující den z úsměvů a radosti návštěvníků při četbě mého celoživotního tištěného díla.

Petr Kadlček a Daniel Andel (Natural)

ABBA pantomima show

Ještě když se letní Sázavafest konal v Benešově, hráli jsme na jednom jako úplně poslední. Úplně na konec jsme hráli písničku Já na to mám, při které lidi tak dováděli, že jsme ji prodloužili asi na čtyřicet minut. Pak jsme se rozloučili a začali balit. Vypadalo to, že je opravdu konec festivalového dne, jenomže zvukaři si ke svému balení pustili jako kulisu nějakou desku od kapely ABBA. My si při tom balili své nástroje, ale protože ABBA dělala dobrou hudbu a my byli ve skvělé náladě, občas někdo z nás vstal a třeba předstíral do mikrofonu, že zpívá refrén nějaké písně z té desky. Postupně jsme u toho zůstávali a kromě předstírání zpěvu jsme napodobovali hru na nástroje. Za malou chvíli se k nám začali přidávat lidé kolem, náš kámoš si sedl na praktikábl, na kterém už nebyly bicí, ale předstíral, že na ně hraje. Protože to byla jediná scéna, která na Sázavafestu v tu noc ještě dělala hluk, začali se k ní stahovat lidé. K nám se mezi tím přidávali na pódiu další a najednou z toho byl regulérní koncert. Hráli jsme asi hodinu, přehráli jsme takhle celou desku kapely ABBA. Na pódiu nás bylo asi patnáct, ženské zpívaly vokály, a vždycky když skončila skladba, zněl obrovský aplaus. Mělo to mnohem větší úspěch než předtím skončený regulérní koncert Naturalu. Vůbec bychom řekli, že to byl největší úspěch Naturalu na festivalech vůbec. Co na tom, že jako pantomimické revivalové kapely.

Albert Černý (Lake Malawi)

Chvilka napětí

Jednou jsme hráli na nějakém festivalu, kde byl krásný trávník. Při jedné písničce mě napadlo, že by si všichni lidé mohli sundat boty spolu se mnou, já vběhnu mezi ně a budeme tančit bosky. Zpěvák mé oblíbené kapely Tame Impala hraje bosky pořád. Je to fajn, ale teď v Anglii nám v několika klubech takzvaně probíjely mikrofony, a když jsem k němu přiložil rty, dostal jsem elektrický šok. Na těch festivalech ale stejně miluju být bos. Za tu chvilku napětí, jestli mě to kopne, to stojí.

Řezník

Telefon, nebo co?

Kámošovi na festivalu spadnul mobil do toiky a lovil ho v těch hovnech. Pak ho našel, zavolal nám a za hodinu ho zase ztratil v nějakém tanečním stanu. Měli jsme pracovní teorii, že z té toiky místo telefonu vylovil hovno, ze kterého se nám pak nějakým záhadným způsobem dovolal, a následně se mu rozpustilo v kapse.

FOTO: Titulka – Petr Klapper | Matěj Homola – Archiv Headliner | Jindra Polák – Jan Zeman | Voxel – Tomáš Třeštík | Petr Harazin – Ondřej Pýcha | Samir Hauser – Adam Holý | Thom – Jan Nožička | Albert Černý – Archiv Lake Malawi | Daniel Andel – www.janatomam.cz | Řezník – Archiv Řezník