text Kay Buriánek

foto Mystic Production

Nestává se zase tak často, aby žánrová kapela, navíc vycházející z punku a hard core, podepsala smlouvu za hodně peněz s velkou vydavatelskou firmou. A když, je to vždycky bod zlomu. Gallows to ustáli po svém, stejně jako změny na postu frontmana. „Jsme vlastně jenom punková kapela, a tak nám to vyhovuje,“ říká bubeník Lee Barratt.

Jsou kapely, jako Green Day, Offspring, Rancid, AFI a pár dalších, které podepsaly velmi lukrativní kontrakty a vesměs jejich kariéra akcelerovala nevídaným způsobem. Na druhou stranu musely učesat zvuk i prezentaci, což hodně jejich fans neslo nelibě a vzduchem létala ostrá slova o zaprodání se hudební mašinérii, kterou zajímají jen čísla, žebříčky, prodeje a samozřejmě peníze.

Gallows jsou tak někde mezi. Ostrá parta z britského Watfordu má za sebou letos deset let existence a obecně vzato, její kariéra

se dá velmi snadno rozdělit na dvě půlky řezem a pojmenovat Gallows s Frankem a Gallows bez Franka.

Frank Carter byl původní zpěvák, který v roce 2011 formaci opustil, nechal v kapele na nějaký čas svého bratra Stepha a pořídil si mnohem uhlazenější partu Pure Love. Odešel, jak už to tak bývá, kvůli kreativnímu rozkolu a jinému pohledu na směřování kapely. Jestli to bylo dobře, nebo špatně, je spekulativní rovina. Pure Love jsou čitelnější a grázlík Frank místo vzteklého ječení začal

S jednou kytarou se dostáváme víc ke kořenům

opravdové peklo. Navztekaná, adrenalinová směs muziky odpálená našláplým Carterem, je přesně to, po čem se některým fanouškům stýská. Na druhou stranu, tenhle cholerický zrzek muší váhy nikdy nešel pro ránu daleko. YouTube je plný scének, kdy zastavuje koncert, protože se mu něco nebo někdo nelíbí, nadává, vzteká se, seskakuje dolů mezi lidi a jde si vyměňovat názory ručně. Případně si někdo dojde pro něj na pódium.

Když vystupovali s Lethal Bizzle na NME Awards se společným coverem The Ruts Staring at the Rude Boys, řekl bez skrupulí do kamer, že ho ceny NME vůbec nezajímají a jediný důvod jejich přítomnosti je využití možnosti hrát song, který má ostře antirasis­tický kontext. Chuligán s názorem? I tak by se to dalo říct a s největší pravděpodobností to není póza.

Vztek a frustrace

Druhé album Grey Britain vyšlo v květnu 2009 a podle kapely samotné to měla být nejtvrdší deska, jakou vůbec muzikantie sami kdy slyšeli. Vztek a frustrace je sice dobré palivo, ale Grey Britain je tak nakoplá, až je z ní slyšet, jak se kapela pomalu požírá zevnitř. Nebo za to možná mohla velká očekávání od party za milión liber. Kdo ví. Oproti spontánnímu debutu Grey Britain trochu postrádá srdce a vitalitu, jakkoli je umělecky, aranžérsky, producentsky i hráčsky pochopitelně dál. Je paradoxně víc metalová než punková. A Frank Carter začal blbnout. Jeho brácha, kytarista Steph Carter, k tomu řekl

Gallows odjeli i další veledůležitý koncertní cirkus Warped Tour (2007) a spontánně zúročovali pozitivní ohlasy jak na desku Orchestra of Wolves, tak na velmi intenzivní koncerty. Ty s Frankem za mikrofonem byly

dokonce zpívat. Možná by se ale slušelo používat minulý čas, protože momentálně jsou Pure Love po jedné desce a jednom EP v limbu a nikdo neví, co a jestli vůbec něco bude dál.

Chuligán s názorem

Frank s Gallows natočil zásadní desky Orchestra of Wolves a Grey Britain. Ta první jim otevřela dveře do světa. Díky ní nejenom že podepsali pohádkovou smlouvu s Warner Bros za neuvěřitelný jeden milión liber, ale zabodovali i v Americe. Brett Gurewitz, šéf labelu Epitaph Records a kytarista Bad Religion, označil debut za nejzásadnější hardcorovou nahrávku od vydání The Shape of Punk to Come švédských Refused. A vydal ji pro americký trh na svém labelu. Následovalo logicky hraní na zásadním festivalu South by Southwest (SXSW) v Austinu, který je pro mnoho zaoceánských kapel vstupenkou na americká pódia.

pro NME: „Zatímco byl Frank v Brooklynu, celá kapela ve studiu tvrdě pracovala na nových věcech. Byli jsme nadšení z toho, kam nové songy směřují, ale Frank chtěl radikální změnu. Snažil se nás tlačit do něčeho, co bude podle něj další logický krok k většímu komerčnímu úspěchu a zároveň blíž rockovému mainstreamu. Chtěl z nás mít najednou něco jako Queens of the Stone Age.“ To se dalším pochopitelně moc nelíbilo, a přestože nahráli nekonečnou řadu nových demo tracků, byli rozčarovaní a frustrovaní, protože bez zpěvu nebylo dost jasné, jak budou ve výsledku nové songy vypadat.

Druhý kytarista Laurent Barnard k tomu ve stejném rozhovoru dodává: „Chtěli jsme prostě jenom další desku Gallows. Nemám nic proti progresu zvuku i samotného autorského psaní. Jenom si myslím, že by to mělo probíhat organicky, a ne tak, že si prostě řekneme, že přišel čas dělat diametrálně jinou

hudbu. Navíc, když je v kapele pět lidí, není možné, aby jeden diktoval těm ostatním, co mají dělat.“ Prostě klasická ponorka.

Jasně se schylovalo k tomu, že buď se něco zásadního stane, nebo Frank Carter musí z kola ven. Druhá varianta se nakonec ukázala jako reálná. Zatímco Carter našel nového kámoše, kytaristu Jima Carrolla, v Brooklynu, Gallows si vyhlédli nového zpěváka v kanadském Torontu. Wade MacNeil, kytarista hardcoreových legend Alexisonfire, kteří právě v té době ohlásili rozpad, přijal nabídku na post nového zpěváka Gallows bez váhání. Kapela okamžitě vydala z prvního nahrávacího setkání volně ke stažení čtyřicetisekundovou jízdu True Colours a vzápětí i krátké EP s velmi symbolickým názvem Death Is Birth. Ten měl fungovat i jako sloganové prohlášení, že kapela pokračuje dál, a navíc přesně tak, jak si to přála. Žádné paktování s rockovým středním proudem se nekonalo, naopak.

Ten den, co jsme přijeli do Prahy, bylo takové vedro, že jsme v autě seděli jenom v trenýrkách

nových věcí mnohem složitější. Navíc Wade dostal velmi lukrativní nabídku na dýdžejování v jednom prestižním kanadském rádiu, takže nemůže létat do Evropy tak často. A do jisté míry to omezuje i naše hraní,” stěžoval si.

Kapela se v mezičase smrskla na kombo, ale předtím ještě se Stephem Carterem natočila desku nazvanou jednoduše Gallows. První s MacNielem na postu zpěváka a plnohodnotného člena kapely. I kvůli tomu, a jako projev jistého antagonismu vůči směru, který si přál odejitý Frank, založili svůj vlastní label Venn Records, na kterém eponymní album vyšlo.

Patří asi zatím k tomu nejlepšímu, co kapela natočila. Je konzistentní, temné, navztekané, ale ne tím spratkovským způsobem, spíš tak nějak dospěle. Působí velmi vyrovnaně a je znát, že kapela s MacNielem v čele je sebejistá v tom, co chce říct a jak to chce říct. Než aby nuceně proklamovala progres, ukazuje skutečné barvy kapely, která je prostě a jednoduše punk a hardcore. Je nesporné, že inklinování k punkovým kořenům je do jisté míry vliv MacNiela. O tom svědčí třeba i fakt, že do playlistu zařadili coververzi jeho oblíbeného songu Seeing Red od zásadní straight edge kapely Minor Threat. Jak na zmíněný koncert ve čtyřech v Lucerna Music Baru vzpomíná Lee? „Byla to sranda, pamatuju si, že jsme tohle turné jeli klasickou dodávkou, žádný nightliner autobus, nic takového. Ten den, co jsme přijeli do Prahy, bylo takové vedro, že jsme v autě seděli jenom v trenýrkách. Bylo to bizarní a zároveň ten pohled na řeku, Pražský hrad, Muzeum a celé centrum

Že to ale nemají lehké se zkoušením, nahráváním ani koncertováním, o tom jsme se přes Skype bavili s bubeníkem kapely Lee Barrattem. „Wade žije pořád v Kanadě, v Torontu. Navíc náš kytarista se přestěhoval do Kalifornie, takže jen dva z kapely jsme v Londýně. Jsme teď jen čtyři, takhle jsme ostatně hráli už koncert u vás v Praze, když jsme byli dva roky zpátky na turné s Boysetsfire. To rozptýlení po světě dělá celý proces skládání

Čtyři rychlé a ostré songy jasně deklarovaly návrat k punkové estetice a zjednodušení, což Gallows rozhodně prospělo. A také rozdělilo jejich fanoušky na dvě radikální skupiny, jak už to u výměn zpěváků téměř vždycky bývá. U nás jsme Gallows viděli s Carterem za mikrofonem na Rock for People v roce 2010. Na festivalu Mighty Sounds o dva roky později už s MacNeilem. Ano, byla to změna, jiná energie, daná i faktem, že oba mají naprosto jinou tělesnou stavbu, gesta, pódiovou prezentaci i hlas. Ale vlastně bylo velmi příjemné vidět, jak se nový frontman integroval a že právě on byl přesně ten chybějící článek, který lehce tápající kapela postrádala.

Vykašlali jsme se na předem daný mustr, jak by naše hudba měla znít

Prahy byl úžasný. A klub byl super. Nám menší kluby obecně sedí víc, užíváme si maximálně bezprostřední kontakt s publikem.“

Nemohli jsme se nepobavit také o nové desce Desolation Sounds, která by měla vyjít 13. dubna. EP Bonfire Season je venku už od února a trochu odkrývá, jaká novinka vlastně bude. Krom toho je ke zhlédnutí i video k titulní věci, které je lehce v sadomasochistickém duchu a esteticky pokračuje v temné náladě podobně jako předchozí video ke skladbě Chains. I obal Desolation Sounds ctí stejný rukopis jako obal předchozí desky Gallows. A hudba? Lee říká: „Desolation Sounds je rychlá a čistá práce. Hodně emocí. Nejdeme si po dokonalém zvuku, ale po autenticitě. Vytáhli jsme všechny svoje oblíbené kapely, jejich desky a vykašlali se na předem daný mustr, jak by ta naše měla znít. V kolekci, kterou jsme se nechali inspirovat, jsou někdy hodně zajímavá jména, možná něco z toho lidi zaskočí. A stejně tak překvapivě místy zní i nová deska. Jsou to pořád Gallows, ale zároveň je to i taková poklona našim hudebním hrdinům.“

Gallows si dali záležet na tom, aby bylo jasné, o čem je řeč. Udělali dokonce na Spotify playlist věcí, které měli při psaní Desolation Sounds na mysli i v uších. Najdete v něm třeba oldschool hardcore a undergroundové screamo kapely jako Swing Kids, JR Ewing, nebo Born Against, které většina jejich náctiletých fanoušků asi nebude znát. Dále Killing Joke, The Cure, Siouxsie and the Banshees, kteří jsou jasně cítit mezi řádky ve zmiňovaném songu Bonfire Season, ale třeba

To, myslím, vystihuje vše a nezbývá, než se na nové album Desolation Sounds těšit. Já už jsem ho slyšel několikrát. A troufám si říct, že bude patřit mezi nejpovedenější, zeširoka rozkročené mezi nejrůznější hudební historické vlivy a zároveň i nejsemknutější. Jak si s ním poradí věkem mladí fanoušci moderní metalcoreové školy, je nasnadě, ale pro nás, kdo chápeme a ctíme souvislosti na časové přímce, bude určitě jedním z nejlepších alb roku. A je celkem jedno, v jakém žánru je kdo z nás ultimátně doma. Na recenzi se můžete těšit v příštím čísle.

i The Birthday Party, The Gun Club, Murder City Devils, Neurousis, zesnulý podivín a geniální nedoceněný písničkář Elliott Smith, Psychic TV, Nine Inch Nails, ale i s jejich soundem zdánlivě nekompatibilní úlety jako Radiohead, Mogwai či Lana Del Rey. Při chatování s Barrattem došlo i na otázku, jestli Gallows nechybí druhá kytara: „Ne, myslím, že vůbec. Jsme v pojetí hraní vlastně velmi jednoduchá parta. Nepotřebujeme žádné samply a s jednou kytarou se dostáváme víc ke kořenům. Víc než kdy dřív si uvědomujeme, že jsme vlastně jenom punková kapela a tak nám to vyhovuje. Děláme věci intuitivně a zase s nadšením.“