Macy Gray svůj naprosto jedinečný hlas utopila v rozpačité show a dlouhých proslovech. Potenciál výjimečného soulového a funky večera trpěl především dramaturgií.

text ondřej horák

foto JAN ŠÍDA

sasazu, Praha, 23. 2. 2015

Přestože ten samý večer hrála v Praze Katy Perry, která patří v současnosti mezi největší jména showbyznysu, Macy Gray se podařilo nijak malý sál pražského SaSaZu vyprodat. Jméno a hlas, který jako by nepatřil do tohoto světa, stále táhnou. Na pražském koncertu bylo ale vidět, že americká hvězda si nejlepší hudební léta už odžila.

Večer uvedla česká zpěvačka Lenny a minimálně na výslovnosti bylo znát, že studium v Británii jí svědčí. Koncert měl své kvality, o kterých svědčil i zájem zaplněného SaSaZu.

Na to, že si Macy Gray prožila vrchol kariéry na začátku nultých let, na sebe nechala čekat déle než kdejaká současná hvězda. Dlouhé prostoje napověděly, že koncert může být náročný. Sedmačtyřicetiletá umělkyně má stále duši dítěte. To je sympatické a jejímu projevu to dodává bezprostřednost a autenticitu, na druhou stranu tím trochu trpěla profesionální úroveň show.

Celý koncert měl zvláštní kavárenský nádech, Macy Gray ve flitrových šatech teatrálně odhodila boa do publika, otočená zády k lidem popíjela víno a mezi písněmi vyprávěla sáhodlouhé příběhy, kterým české

publikum moc nerozumělo. Občas to bylo zábavné, častěji ale únavné, a když Macy Gray vzdala poctu vagínám českých žen, sál začal lehce pochybovat o její příčetnosti.

Koncert měl silné momenty, ovšem trpěl dramaturgií, protože je překotně střídala hluchá místa. Jako například uprostřed, kdy na pódiu zůstal jen bubeník. Následně předvedl tak dlouhé sólo, že si člověk připadal jako na sletu bubeníků. Minuty utíkaly a jeho exhibice několikrát skončila a znovu začala, chvíli hrál na bicí soupravu bez paliček, což nebylo slyšet, jeho pokus o beatbox z reproduktorů také nešel.

Největší hit I Try nechala Macy Gray kompletně „odzpívat“ publikum a silná skladba tak moc nevyzněla. Místo velkého finále ji zakončil kytarista několikaminutovým sólem, které by se v učebnicích mohlo jmenovat „Jak pěti způsoby zahrát to samé“. Závěr byl silnější, a kdyby Macy Gray odehrála celý koncert se stejnou elegancí a energií jako přídavek, mohl to být silný zážitek. Bylo neuvěřitelné poslouchat její výjimečný hlas, bylo zvláštní sledovat, jak lze s takovým darem mrhat.