-
text Jarda Konáš
foto Profimedia
AC/DC
Drolící se monument
8
Retro
1
-
Když přišla zpráva, že do Prahy přijedou AC/DC, fandové jásali nadšením a lístky se okamžitě vyprodaly. Stačilo pár měsíců a situace se změnila. AC/DC v krátké době přišli o kytaristu, bubeníka a teď i zpěváka Briana Johnsona, kterého k překvapení všech nahradí Axl Rose. Není divu, že si někteří kladou otázku: Jsou to ještě AC/DC?
Přitáhl jsem zesilovač do kostela, zapojil kytaru, začal hrát a najednou všichni volali: Vypni to! Vypni to!
Samozřejmě že nucená zdravotní pauza zpěváka Briana Johnsona je rána a jeho nahrazení Axlem Rosem mnozí berou jako čirou podivnost, ale je důležité si uvědomit dvě věci. Ze záznamu již odehraných koncertů lze poznat, že to v žádném případě není průšvih, spíš naopak. A především – Johnsonův odchod není žádný blesk z čistého nebe, který nyní zasáhl a ochromil samotnou elektrizující kapelu. Jde jen o eskalaci pomalého rozkladu, se kterým už nějaký čas bojovala. Ale všechno popořádku.
První rána na začátku
Když sourozenci Angus a Malcolm Youngovi zakládali na konci roku 1973 AC/DC, asi
tehdy netušili, jak velkou věc rozjeli. Australských hudebníků (britského původu, nezapomeňme dodat), kteří by se proslavili po celém světě, věru moc nebylo. A australská kapela vešla do historie hard rocku jenom jedna – právě naše parta ze Sydney.
8
Retro
2
-
Už na začátku kariéry AC/DC bojovali se sestavou. S pivem nikdy.
K samotným začátkům své muzikantské dráhy Angus Young prohlásil: „Jeden z prvních koncertů v životě jsem měl v kostele. Potřebovali kytaristu, tak na mě někdo ukázal a řekl: Támhleten umí hrát. Tak jsem přitáhl zesilovač do kostela, zapojil kytaru, začal hrát a najednou všichni volali: Vypni to! Vypni to!“
Nebyl to však tak příjemný rozjezd, jak by se mohlo zdát. Na začátku AC/DC trochu bojovali se sestavou (čistě pro zajímavost, dodnes se v kapele protočilo dvacet lidí, a to nepočítáme řadu studiových muzikantů),
a když už konečně našli svou tvář a vydali kromě debutu High Voltage i nakopávající desku Highway to Hell, přišla první skutečně velká rána. Jejich frontman Bon Scott, se kterým už začali připravovat album Back in Black, byl 19. února roku 1980 nalezen mrtvý v Londýně. Na ulici v zaparkovaném voze. Odešel vpravdě rockovou smrtí, po prohýřené noci se otrávil alkoholem a udusil zvratky. Zdrcení spoluhráči zvažovali definitivní konec, ale na přímluvu fanoušků i Scottovy rodiny se rozhodli dotáhnout práci na Back in Black a pokračovat dál.
8
Retro
3
-
Na pódiu se prostě hýbu tam, kam mě táhne kytara
Highway to Hell s původním zpěvákem Bonem Scottem.
AC/DC – Highway to Hell
jmenovala For Those about to Rock We Salute You a po Austrálii a Velké Británii s ní konečně AC/DC dobyli i Ameriku, šlo o jejich první album na špici tamního žebříčku.
Mimochodem, všichni bez výjimky rozebírali Anguse Younga. Fanoušci šíleli z jeho tanečků a typického kostýmu školáka, kritici v šaškování spatřovali zástěrku pro opakující se rockové postupy. Angus v tom měl jasno a úspěch svého charismatu odhalil s humorem sobě vlastním: „Víte, jak jsem malý, tak když na kytaru zahraju áčko, táhne mi to tělo doleva, a když jdu na géčko, táhne mě to doprava. Nic víc nehraju, takže se na pódiu prostě hýbu tam, kam mě táhne kytara.“
Rychle okoukané zboží
Nebyl by to rock‘n‘roll, kdyby nedošlo na rvačky v šatně i nemilosrdnou palbu z per kritiků. A tak rychle, jako kapela vystřelila ke hvězdám, se zase vrátila v polovině dekády zpátky na zem. Bubeník Phil Rudd nedostal pod kontrolu svou závislost na drogách a alkoholu. Nejen že jeho disciplína sabotovala celou kapelu, ale když dokonce došlo na pěsti a fyzické napadání spoluhráčů, dostal Rudd prostě padáka. Najít za něj náhradu ale nebylo tak jednoduché, traduje se, že konkurzu na obou březích Atlantiku se zúčastnilo na sedm set bubeníků včetně Paula Thompsona z Roxy Music nebo Simona
Kirkeho z Free. Vybrán byl nakonec Simon Wright, který se předtím věnoval heavy metalu, což se na zvuku AC/DC neprojevilo tolik, jak by se mohlo zdát.Kuli totiž železo, dokud bylo žhavé, a rok po Back in Black vydali další desku. Ta se
Novým zpěvákem se stal Brian Johnson a společně pak dokončili „černé“ album, které pojali jako poctu Bonu Scottovi. Po Highway to Hell tak AC/DC přišli s další studiovkou, která prezentovala čistý euforický hard rock s hity jako Hells Bells, Back in Black nebo You Shook Me All Night Long. Jde o zásadní nahrávky jak v kariéře kapely, tak v rock‘n‘rollových dějinách, a do osmdesátých let tak AC/DC zaslouženě vstoupili už jako suverénní globální rockové hvězdy.
8
Retro
4
-
Mám plné zuby lidí říkajících, že jsme udělali jedenáct desek, co zní všechny stejně. My jsme nahráli dvanáct desek, co zní úplně stejně!
Kritici už totiž byli jejich hudbou přejedení a přenášeli to i na fanoušky. První album nahrané s Wrightem nazvané Flick on the Switch už předznamenalo ústup kapely ze slávy, nebo alespoň stažení z původních dobytých pozic. Novinář David Fricke v časopisu Rolling Stone svou recenzi na desku začal nekompromisně: „Australská barová megakapela právě teď podeváté natočila jednu a tu samou desku, což je bezpochyby rekord i na heavymetalové poměry.“ Čtenáři
časopisu Kerrang v roce 1984 nominovali AC/DC do ankety o největší zklamání roku. Výtky ohledně monotónního zvuku ale Angus Young bere s nadhledem. Dokonce v jednom z rozhovorů později prohlásil: „Mám plné zuby lidí říkajících, že jsme udělali jedenáct desek, co zní všechny stejně. My jsme nahráli dvanáct desek, co zní úplně stejně!“ Každá bída ale jednou končí a AC/DC se dočkali v roce 1990, kdy jejich studiovka The Razors Edge zabodovala jak u kritiků, tak v obchodech.
8
Retro
5
-
AC/DC – Stiff Upper Lip
Bohužel, vše má svou daň, a zrovna The Razors Edge si ji vybrala hned dvakrát. Poprvé poslala ještě před svým vznikem do nucené přestávky a na protialkoholní Malcolma Younga. Podruhé si úspěch vyžádal daň nejvyšší. V lednu 1991 jeli AC/DC šňůru po USA, a když začal koncert v Salt Lake City, dav rozvášněných fanoušků se nahrnul pod pódium a strhával do sebe, a hlavně pod sebe každého, kdo se připletl do skrumáže. Trvalo dlouhých dvacet minut, než si pořadatelé, ochranka i kapela uvědomili, co se děje, a koncert ukončili. Na místě zůstali tři mrtví a mnoho dalších bylo zraněno. Hudebníci se s pozůstalými vyrovnali mimosoudně a v Salt Palace, místě neštěstí, od té doby zavedli koncerty pouze k sezení.
Zpátky do sedla
Útlum z minulých let už se neopakoval. Naopak, AC/DC v průběhu devadesátek neúnavně koncertovali a posilovali svou pozici hardrockových veteránů. Vrátil se Phil Rudd, což v očích fanoušků znamenalo posílení původního ducha kapely. Když v roce 2000 vyšlo album Stiff Upper Lip, mohli bychom mluvit o dalším zlomu. Zaprvé se skupina opět dočkala komerčního superúspěchu, deska vedla žebříčky prodejnosti hned na několika kontinentech. Ale především se AC/DC oprostili od nálepky konzervativních rockerů a našli si cestu k další generaci. Singl Stiff Upper Lip doprovázel videoklip, po kterém překvapivě skočily hudební televize pro teenagery jako MTV nebo německá Viva, která
Na první pohled ideální scénář. Kéž by náš příběh mohl skončit tak, že parta strejdů se nakonec vítězně vrátila, aby všem ukázala, co je to rock‘n‘roll. Bohužel, pokračování je spíše hořké. Některé kapely zkrátka jedou přesčas a AC/DC jsou typickým příkladem toho, co všechno může přesluhující interprety dohnat.
Zbytečné přesluhování?
Před dvěma lety začaly kolovat první zvěsti o konci kariéry. Mohl za to těžký zdravotní stav zakládajícího člena Malcolma Younga. Stav, který kapelu vrátil do podobné krize jako po smrtí Bona Scotta. Malcolm Young zub času se na něm podepsal nemilosrdně.
měla lví podíl na tom, že zrovna Německo patří mezi země, kde se deska stala nejprodávanější. Je pravda, že režie videa jde stylu MTV hodně na ruku, ale tah vyšel. Začátek nového tisíciletí tak pro AC/DC znamenal mimovolnou cestu do srdcí nové generace a kapela se oficiálně stala součástí západní popkultury.
8
Retro
6
-
AC/DC v popkultuře
už během úspěšného turné k předposlední studiovce The Black Ice ztrácel soustředění a zapomínal své party, ale stále dával rozhovory a mluvil o práci na novém albu. Té se nakonec nikdy nedočkal, jeho zdravotní stav se natolik zhoršil, že musel s hraním úplně skončit. Lékaři diagnostikovali demenci a dnes třiašedesátiletý kytarista a zakladatel kapely, která se zapsala do dějin, žije v Sydney v pečovatelském domě.
Když bylo v srpnu 2014 jasné, že Malcolm Young už nebude schopen hrát, vystřídal jej synovec Stevie. Ten už s AC/DC vystupoval v době, kdy byl Malcolm na odvykačce, takže se kapela nemusela nijak oťukávat a vrátila se do práce. Netrvalo však dlouho a přišel další průšvih.
A tentokrát za něj mohl opět Phil Rudd. Policie během zátahu v jeho domě našla drogy a obvinila jej i z vyhrožování smrtí několika osobám. Podle Anguse Younga byly s Ruddem problémy ještě před soudem. Během práce na poslední studiovce Rock or Bust se několikrát vykašlal na nahrávání a nepřišel ani na focení a natáčení promomateriálů. Rudd se k obvinění přiznal a v momentě, kdy jej soud shledal vinným, dostal z AC/DC podruhé padáka.
Nejtěžší rána však přišla poměrně nedávno. Část amerického turné se musela odložit, protože Brianu Johnsonovi podle lékařů reálně hrozilo ohluchnutí. Zpěvák sice prohlásil, že s kariérou nekončí a bude se moci věnovat minimálně studiové práci, ovšem kdy to bude, bůhví.
Dostáváme se tak k otázce, zda AC/DC, kteří k nám za chvíli přijedou, jsou vlastně zub času se na něm podepsal nemilosrdně.
pořád AC/DC. Malcolm Young je pryč, Phil Rudd je pryč, Brian Johnson taky. A tu káru už táhne jenom Angus Young, ale nutno přiznat, že si přizval výborného pomocníka. Axl Rose je zkrátka stále pojem, ať už si o něm lidé myslí cokoli. A první nahrávky ze společných koncertů ukázaly, že se fanoušci rozhodně nemají čeho bát. Koňská dávka poctivého rock‘n‘rollu je nemine. Jestli je v něčem na Anguse Younga spoleh, tak rozhodně v naplnění jeho citátu: „Jestli lidi chtějí hluboké texty, tak ať si pustí R.E.M. Jenže pak přijde večer a všichni se budou chtít vožrat. A tady přichází na řadu AC/DC.“
Ten slavný monument jménem AC/DC každopádně už asi nikdy v plné kráse neuvidíme, zub času se na něm podepsal nemilosrdně.
8
Retro
7
-
AC/DC
Australská kapela ze Sydney hraje od roku 1973. Za tu dobu se v ní protočilo několik hudebníků, ale vždy stála na sourozenecké dvojici Anguse a Malcolma Youngových a zpěvákovi Brianu Johnsonovi, který nahradil zesnulého Bona Scotta. Mají na kontě sedmnáct studiovek a vydali celkem 47 singlů, z nichž se mnohé staly rockovými klasikami. Už v roce 1986 vstoupili do australské Síně slávy.
8
Retro
8

Předchozí článek:
Hard Rock Cafe: Jak prase obletělo Londýn

Další článek:
Videorama