text Ondřej Horák

foto Profimedia

Mohou zpěváci mluvit?

Smířlivější část anonymní veřejnosti jí vynadala do feťaček, ti odvázanější ji posílali do pracovního tábora. Obořili se na ni politici a mluvčí prezidenta ji přirovnal k signatářce Anticharty. Řeč je o Lence Dusilové, která si dovolila veřejně vyjádřit nesouhlas s politikou Miloše Zemana. Na Andělech 2016 se k ní přidal i David Koller i Klára Vytisková, nenávistné komentáře spláchly všechny. Opravdu je natolik nevhodné, aby se muzikant vyjádřil k politickému dění?

„Jděte se vysrat, vy žalostní, pozornosti lační a mocichtiví lidé,“ vzkázal Michael Stipe loni v září týmu Donalda Trumpa, favorizovaného kandidáta na amerického prezidenta za republikánskou stranu, s nímž si občas neví rady ani samotní republikáni. „Nepoužívejte naši hudbu ani můj hlas ve vaší idiotské hře na předvolební kampaň,“ stálo dál na twit­terovém účtu Mika Millse, basáka R.E.M., který si Stipe vypůjčil.

Stipe se na Twitteru rozohnil den poté, co Donald Trump vystoupal na pódium předvolebního mítinku ve Washingtonu DC za

zvuku singlu It’s the End of the World as We Know It (And I Feel Fine). Prezident Obama zrovna podepsal s Íránem dohodu o jaderných zbraních a píseň s koncem světa v názvu měla být pravděpodobně zhudebněnou metaforou Trumpova názoru na smlouvu, proti které brojili republikáni, ale i stát Izrael. Naštěstí vybuchl pouze Stipe a konec světa se nekonal.

Krátce předtím R.E.M., kteří se uložili ke spánku v roce 2011, vydali na Facebooku oficiální prohlášení říkající, že k použití písně v prezidentské kampani neposkytli souhlas

Jděte se vysrat, vy žalostní, pozornosti lační a mocichtiví lidé.

Michael Stipe

a nehodlají to tolerovat. Kapela zároveň připomněla, že v sázce jsou „záležitosti mnohem větší důležitosti“ a požádala americké voliče, aby se soustředili na širší souvislosti a nenechali se politiky rozptylovat od opravdových problémů dne a stále probíhající prezidentské kampaně.

Malá domů

Nebylo to poprvé, kdy Donald Trump sáhl při výběru soundtracku své kampaně vedle.

Rozpačitě vyznělo už zahájení kampaně v New Yorku, kde z rozvášněné haly odcházel za zvuku Rockin’ in the Free World od Neila Younga. Tu měli dlouho v koncertním repertoáru například i Pearl Jam. Trumpa pravděpodobně zaujal text „V ulicích jsou barvy / červená, bílá a modrá / Lidé kráčí sem a tam“. Jenže už jaksi opomněl fakt, že skladba vyšla v roce 1989 jako přímá kritika vlády George Bushe staršího, tedy republikána, který vedl zemi hvězd a pruhů v letech 1989 až 1993.

Poslouchají politici někdy texty?

Nezdá se příliš pravděpodobné, že by se našel politik, který by předvolební kampaň spojil s Rage Against the Machine. Přesto, republikán Paul Ryan v rozhovoru v rámci kandidatury na viceprezidenta uvedl, že parta s rudou hvězdou hrdě připnutou na košili je jednou z jeho nejoblíbenějších kapel. Co na tom, že podporuje zapatisty. „Paul Ryan je ztělesněním stroje, po němž naše hudba běsní přes dvě desetiletí,“ napsal inovativní kytarista Tom Morello s titulem z Harvardu v otevřeném dopise, který otiskl časopis Rolling Stone. Jak může na vice- prezidenta USA kandidovat člověk, který má očividný problém s kritickou analýzou textu, chtělo by se zeptat.

Youngův management zareagoval s téměř ovčáčkovskou rychlostí. „Neil Young, kanadský občan, ve volbě amerického prezidenta podporuje demokratického kandidáta Bernieho Sanderse,“ prohlásil manažer Elliot Roberts krátce po události a dodal, že Trump neměl k použití písně potřebná povolení. To tiskový mluvčí Trumpovy kampaně popřel, za autorská práva prý zaplatili, ale přestože Trump je Youngovým velkým fanouškem, skladbu už nepoužijí. „Je tu spousta dalších písní, ze kterých můžeme vybírat,“ řekl magazínu Variety.

Jenže to není tak úplně pravda. Republikánští, potažmo pravicoví politici to s muzikanty nikdy neměli lehké a Amerika má v podobných sporech poměrně bohatou historii. Většina rockerů je z rebelské podstaty žánru založení spíše levicového a omílat stále dokola Teda Nugenta, který jako největší chybu americké invaze do Iráku vidí nepoužití atomové bomby („not to Nagasaki them“), je k nevydržení i pro sebezapálenějšího pravičáka. Na nějakou dobu má klid i Kid Rock, jehož Born Free se stalo kolovrátkovou hymnou kampaně Mitta Romneyho v roce 2012. Přesto, hrát na zahájení kampaně píseň, která brojí proti všemu, co ztělesňujete, je buď naivní krok, nebo důmyslné překrucování reality.

Nikdo je nechce

Jeden má občas pocit, že se na distanc od Donalda Trumpa stojí v nahrávacích studiích fronty.„Donald Trump nemá svolení našeho

klienta používat Dream On ani jakoukoli jinou skladbu, která by mohla zavdat falešnému pocitu, že pan Tyler je s panem Trumpem jakkoli spojen nebo že jeho prezidentskou kandidaturu podporuje,“ stálo v dopise, který zaslal Trumpovu volebnímu výboru právní zástupce Stevena Tylera z Aerosmith.

Nedávno proškrtala Trumpovi předvolební playlist také Adele. Republikánský favorit občas přibarvoval americky euforickou atmosféru mítinků hitem Rolling in the Deep, jež vrcholí refrénem „mohli bychom to mít vše“. Jindy zase hrával její příspěvek do fondu skladeb s číslem 007, v písni Skyfall Adele zpívá: Když se to začne rozpadat, budeme stát zpříma, čelit všemu bok po boku. Adele se politické debaty zřekla v roce 2011, když se prohlásila za labouristku a stížnost řešil její management s britskou odtažitostí.

Podobě reagoval Elton John, Richard Hughes z kapely Keane, od Trumpa se distancovali

Def Leppard, vlídná slova nenašel ani zpěvák Morrissey, který je pro mexickou komunitu v USA naprostým kultem. Právě mexické imigranty Trump několikrát označil za násilníky a vrahy, jedním z jeho předvolebních trumfů je vysoká zeď, kterou po zvolení prý nechá postavit na hranicích a účet zašle mexické vládě. Slova adresovaná latinskoamerické komunitě rozproudila krev popovému zpěvákovi Rickymu Martinovi. „Kdy přesně tato osoba usoudila, že může na adresu nás, latinských Američanů, trousit tak rasistické, absurdní a především ignorantské poznámky?“ ptal se Martin v televizi.

Kdy přesně tato osoba usoudila, že může na adresu nás, latinských Američanů, trousit tak rasistické, absurdní a především ignorantské poznámky?

Ricky Martin

„výchovné“. Mirka Spáčilová v MF Dnes psala o „dětinském gestu“, protože si zpěváci „pro efekt vybírají přímý televizní přenos slavnostního ceremoniálu, který sami nezařídili ani nezaplatili, přestože dneska už mají nespočet příležitostí, jak veřejně burcovat“. O vhodnosti politického proslovu v televizním přenosu placeném třetí stranou pochybovali i další novináři.

Václav Hnátek, také z MF Dnes, si zase myslí, že politika zbytečně a bez efektu zastínila hudbu, o niž by mělo jít především. Svůj komentář zakončil myšlenkou, že si hudebníci „sami berou vítr z plachet, až budou volat po větší podpoře své tvorby“. Oprávněně prý pak uslyší, že pro podporu hudby není důvod, když se ve sváteční večer řeší politika. Pravděpodobně v duchu hesla čí chleba jíš, toho píseň zpívej. Když si ale vzpomeneme na nedávné předávání Grammy, zdá se, že politika na prestižních hudebních akcích není ničím neobvyklým ani nechtěným.

Politické a provokativní

„Kendrick za námi přišel s tím, že žijeme v době, kdy nás určitá témata konfrontují každý den, a je tedy důležité, aby byly postoupeny veřejnému fóru. Řekl, že by rád využil svých pár minut pro velkolepé vystoupení, které by odpovídalo událostem posledního roku. Je to velmi politické a je to velmi provokativní, a pokud nic jiného, lidé budou mít o čem přemýšlet a mluvit,“ prozradil producent Grammy Ken Ehrlich časopisu Billboard před slavnostním ceremoniálem.

Do televize to nepatří! Nebo?

Slova Lenky Dusilové i Davida Kollera kromě rozhořčených uživatelů Facebooku kritizovali také novináři. Komentátor Josef Koukal v Právu připomněl umělce, které v minulosti jejich političtí favorité zklamali, a proslovy na Andělech mu přišly příliš

Ano, Lenka Dusilová není Adele a David Kol­ler není Neil Young ani Ricky Martin. Nicméně všichni jsou to muzikanti, kteří vyjádřili svůj názor na prezidenta nebo kandidáta na prezidentský úřad, jehož šance na výhru nejsou nikterak malé. Navíc, přes rozdílné politické založení, názory Miloše Zemana a Donalda Trumpa jsou v otázkách imigrace podobné, stejně jako emoce, které politici vzbuzují. Přesto se zdá, že v zahraničí reaguje veřejnost na politicky angažované, nebo alespoň uvědomělé hudebníky střídměji.

A měl pravdu, o Lamarově vystoupení se mluvilo. „Po dvou hodinách pohřebního tempa nastoupil Kendrick Lamar a vysokooktanovým vystoupením odpálil střechu předávání cen Grammy v Los Angeles,“ psal britský a tradičně levicový The Guardian. Pravicový The Sun naopak v titulku článku uvedl, že Lamarův příspěvek do programu Grammy měl „nasrat“ národ, což převzal z tweetu Lamarova fanouška. The Wall Street Journal, který stejně jako The Sun

Pro Bernieho všichni hrají

Vystoupení Kendricka Lamara je velmi politické a velmi provokativní, a pokud nic jiného, lidé budou mít o čem přemýšlet a mluvit.

Ken Ehrlich,
producent Grammy

videoklip a jeho album To Pimp a Butterfly se stalo rapovým albem roku 2015. Odnesl si pět zlatých gramofonů, tedy nejvíce z letošního ročníku.

Na východní frontě ticho

Pokud jsou v západním světě politická vystoupení tepající do stávajících pořádků běžnou součástí společenského diskurzu, směrem na východ si lze něčeho podobného všimnout těžko. V Rusku se k angažované veřejné kritice režimu odhodlá jen pár lidí,

vlastní konzervativní republikán Rupert Murdoch, popsal jako „pravděpodobně nejintenzivnější moment večera“.

Sál Lamarovi tleskal ve stoje, se svým týmem odvedl hudebně, vizuálně i dramaturgicky perfektní práci. Osmadvacetiletý rap­per do necelých šesti minut vměstnal hity The Blacker the Berry a Alright, do kterého navíc připsal sloku o Trayvonu Martinovi, sedmnáctiletém mladíkovi, který byl zastřelen policistou Georgem Zimmermanem v roce 2012. „26. února jsem taky přišel o život,“ rapoval Lamar. Uhrančivou show uzavřel obrys Afriky s vepsaným nápisem Compton, což je vyloučená černošská čtvrť, z níž Lamar pochází.

Pro záznam je třeba připomenout, že Lamar z jedenácti nominací proměnil ty za nejlepší rapovou skladbu, nejlepší rapové vystoupení, nejlepší rapovou spolupráci, nejlepší

„Když jsme v 80. letech přiletěli do Londýna, bylo tu spoustu Srílančanů. Se sestrami jsme se snažili být cool teenageři z Londýna, jenže všude kolem nás byli tamilští uprchlíci. Pak je vystřídali Somálci, poté lidé z Bosny a nyní jsou to lidé z východní Evropy. Přichází to ve vlnách,“ jmenuje pomíjivost ekonomických uprchlíků v Londýně pro ES Magazine.

kteří jsou establishmentem označováni a veřejností považováni za blázny. Lidé z umělecké skupiny Vojna, jejíž něžnější část se v roce 2011 odtrhla, aby založila kapelu Pussy Riot, žijí po utajovaných bytech nebo v nuceném exilu, jsou odposloucháváni a sledováni, zavíráni do vězení nebo s pytli na hlavách odváženi muži bez uniforem do lesů. Naštěstí se z nich vždycky vrátili.

Srovnání Lamarova vystoupení se známou intervencí Pussy Riot není jen popuštěním uzdy fantazii. Přes velmi rozdílné podmínky a okolnosti se umělci snažili o něco velmi podobného. Rozdílné ale byly i reakce. Zatímco Lamarovi ke Grammy oficiálně pogratuloval Bílý dům, děvčata z Pussy Riot po vystoupení v pravoslavné katedrále Krista Spasitele v Moskvě putovala na dva roky za mříže. Ruské mříže. Ano, srovnáváme tu rapovou hvězdu světového formátu a undergroundové umělce, kteří zapálí policejní anton, vše natočí na video a dílo pojmenují Hořící Fénix. Jenže absence jakékoli legální kritické reflexe režimu jejich konání dává smyslu a částečně ho legitimizuje. Samozřejmě ale ne před soudy.

Na životech muslimů záleží

Přesto, nahrazení žen v blyštivých kostýmech, které tančí kolem zpěvaček v ještě blyštivějších kostýmech, vypointovaným a vizuálně silným číslem, které reaguje na (očividně stále probíhající) emancipaci Afroameričanů, může někomu pořád připadat jako angažovaná krátkozrakost. „Budou Beyoncé a Kendrick

Tu odstartovala smrt zmiňovaného Trayvona Martina, mezinárodní pozornosti se hashtagu #blacklivesmatter dostalo pro násilných protestech v americkém Fergusonu, jež vzplanuly po smrti dalších dvou mladých Afroameričanů. Neoficiální tváří kampaně,

tvrdit, že na muslimských životech záleží?“ ptá se zpěvačka M.I.A. v aktuálním rozhovoru pro britský ES Magazine. „Budou tvrdit, že na syrských životech záleží? Nebo že záleží na životě toho dítěte z Pákistánu?“ naráží na kampaň Black Lives Matter.

Nesouhlasíme s tím, že se prezident naší země ve svém úřadu chová nedůstojně a i naším jménem podlézá režimu popírajícímu svobodu a demokracii.

Lenka Dusilová

která reaguje na sérii mrtvých Afroameričanů zastřelených americkými policisty, se stal právě Lamar, podpořili ji ale další muzikanti i demokratický kandidát na prezidenta Bernie Sanders.

M.I.A., vlastním jménem Maya Arulpragasam, je v současnosti nejviditelnějším zastáncem uprchlíků z řad mainstreamových muzikantů. Pravděpodobně i proto, že je víceméně jedinou světovou zpěvačkou, která pochází z jižní Asie. Podle ní se hvězdy k uprchlické krizi staví přezíravě. „Tu otázku nemůžete položit v písni, která je na Applu, nemůžete se na ni ptát v americké televizi, na Twiteru nemůžete udělat hashtag a Michelle Obamová vás nepodpoří,“ rozčiluje se nad nevyřčenou otázkou, jestli na životě muslima záleží.

Miloš Zeman osvoboditel

A co si budeme povídat, celá ta sadisticky vzrušená nálada se točí kolem uprchlické krize. Přestože slova Lenky Dusilové podnítila Zemanova servilnost čínskému režimu, není pravděpodobné, že by se český občan tolik čílil kvůli kritice politických a ekonomických vztahů s Čínskou lidovou republikou. Jen těžko si pak představit reakci některých občanů na zpěvačku, která veřejnosti spílá, že pro boj za práva Afroameričanů přehlíží životy muslimských uprchlíků. Dost možná by pár lidem vzteky vybuchla hlava.

Přesto, výbuch emocí byl na Hradě zaznamenán. „Angažovaní umělci. 1948, 1977 a teď 2016. Třeba opět uspořádají seanci

Mnoho povyku pro nic

Jiří Ovčáček slovy o prezenční listině ironicky vzpomínal na obhajobu umělců, kteří se vlastní podpis pod Antichartou snažili zpochybnit. Tvrdili, že jim byla v Národním divadle, kde mediální kampaň proti signatářům Charty 77 vyvrcholila, předložena k podpisu prezenční listina, nikoli dokument Anticharty. Snažil se tak hájit například Jan Werich. „Odmítnutím podpisu umělci

v Národním divadle a budou podepisovat prezenční listinu,“ napsal Jiří Ovčáček, tiskový mluvčí prezidenta České republiky, v 21.25 na Twit­ter, tedy ještě v době, kdy předávání cen Anděl probíhalo. Z Lenky Dusilové, Davida Kollera a Kláry Vytiskové ve sto dvaceti sedmi znacích udělal posluhovače jakéhosi režimu a Miloše Zemana vykreslil jako disidenta a perzekvovaného bojovníka za svobodu.

riskovali ztrátu zaměstnání. Většina z nich se v tomto morálním dilematu nerozhodla pro konfrontaci, touha po poklidné existenci převládla,“ píše se na webu Ústavu pro studium totalitních režimů.

„Mám na srdci pár slov. Je to důležitý. Nesouhlasíme s tím, že se prezident naší země ve svém úřadu chová nedůstojně a i naším jménem podlézá režimu popírajícímu

svobodu a demokracii. Jestli se to nelíbí ani vám, prosím, nebojte se dát najevo svůj názor. Děkujeme.“ řekla v přímém přenosu Lenka Dusilová, osobitá zpěvačka a držitelka Anděla z přelomu tisíciletí, která předloni vydala oceňované album Baromantika. Po všem, co je citováno a napsáno výše, ať čtenář sám posoudí, nakolik jsou její slova dětinská, nemístná, neslušná nebo skandální.